Ve světle této skutečnosti nás může utěšit, že náš druh dokázal vynalézt určité množství mimořádně trvanlivých technologií. Zemědělství přinejmenším může být jednou z nich, a to navzdory tvrzením moderních neoprimitivistických kritiků. Rýžové terasy východní Asie, pšeničná pole Sýrie, olivové háje a vinice Řecka a Itálie, abychom jmenovali jen několik příkladů, prokázaly udržitelnost během celých tisíciletí, a budou patrně životaschopné ještě dávno poté, co se dnešní idiotsky neudržitelné petrochomické zemědělství změní v poznámku pod čarou dějepisné knihy psané v řeči, jež dosud nevznikla. Ale jsou i jiné příklady. Jeden z nich dokonce hraje důležitou roli v mých vlastních nadějích ohledně budoucnosti, kromě jiného proto, že s ním denně pracuji: Totiž technologie knihtisku.

Jeden svazek mé knihovny zrovna teď poskytuje velmi dobrý příklad. Je to anglický překlad Příběhu prince Gendžiho, jednoho z prvních a zároveň největších světových románů. Napsala ho japonská šlechtična Murasaki Šikibu počátkem jedenáctého století pro kroužek přátel, a se smyslem pro pomíjivost všech pozemských věcí ho utkala z ironických úvah o dvorském životě. Jako tolik románů z dřívějších dob, i tento vyžaduje od čtenáře více trpělivosti než soudobá próza; souvislost příběhu se odvíjí nenuceným tempem a následuje cestu svého nerozhodného hrdiny, prince Gendžiho, sociálním prostředím jeho doby. Je to jako Vojna a mír bez války; politické boje rámující Gendžiho kariéru, vedoucí z metropole do exilu a pak jej opět vracející na výsluní moci, to vše se odehrává beze stopy násilí.

To je ze všeho nejpůsobivější, protože společnost, v níž Murasaki žila, byla na nejlepší cestě k úpadku a zániku. Život spisovatelky vyznačoval zenit období, které japonští historikové nazývají dobou Heian. Půl druhého století nato se japonská ekonomika rozpadla, veřejný pořádek se rozplynul ve spirále násilí a vláda ztratila kontrolu nad provinciemi, v nichž vznikla nová samurajská třída. Občanské války, které začaly v roce 1156, rozmetaly zbytky heianské společnosti a uvrhly Japonsko do doby temna trvající čtyři a půl století.

Během těchto let se ztratila řada kulturních pokladů, ale Příběh prince Gendžiho mezi nimi nebyl. Jednu z výhod knihy totiž představuje fakt, že pokud je správně vyrobena, je extrémně trvanlivá; jinou výhodu znamená její velmi malá hodnota coby kořisti, pro niž má sklon zůstat stranou zájmu lupičů. Obě výhody působily ve prospěch Murasakina románu, stejně jako starostlivé úsilí generací buddhistických mnichů a jeptišek, kteří pro svou kulturu udělali totéž co jejich obdoby v evropském věku temna.

Není to jediný svazek mé knihovny, který přežil pád civilizace. Zatímco se Řím rozpadl v ruiny a na sutinách bojovali nomádi, v knihovnách irských klášterů přežila polovina řecké filosofie a matematiky, stejně jako výběr řecké a římské literatury, včetně některých děl - například Homéra - která se z temna vynořila dříve než Řecko a Řím, takže získala vyšší kredit. Čínská klasika prošla ještě horšími časy; čínská civilizace se vyznačuje nezměrnou vytrvalostí, ale její politické systémy mají sklon být křehké, a zkušení pozůstalí jako Lao-C'ovo Tao te ťing prošli polovinou všech cyklů úpadku a zániku.

Nicméně prapředkem všech je dílo blízké řecké klasice. Epos o Gilgamešovi byl koncipován před pěti tisíci lety zapomenutým básníkem v Sumeru, nejstarší literární společnosti, kterou byl dosud kdokoliv schopen nalézt. Nejde o nějakou běžnou součást školní četby, což je ironické, protože Epos o Gilgamešovi je tím typem příběhu, který bychom dnes nejvíce potřebovali číst: Příběhem o mezích. Když poprvé vstoupí do příběhu, Gilgameš má k princi Gendžimu tak daleko, jak jen literární postava může mít; je nadlidsky silný a s egem bojovníka, takže Barbar Conan vedle něj vypadá jako komická postavička; ale jeho ego ho vede dlouhou cestou přes lásku, ztrátu a otřásající konfrontaci s podmíněností lidského života, a tuto cestu přežije jen malý díl arogance. Je to příběh, který má vždy cenu číst, a dnes obzvlášť.

Je úžasné, přinejmenším pro mě, že mohu vzít tuto knihu z police a číst příběh, který měl první publikum před pěti tisíci lety. Po Sumeru nám toho nezůstalo o mnoho více; pět tisíc let je dlouhá doba, zejména v té části světa, kde vzniklo a zaniklo mnohem více civilizací než kdekoliv jinde. To je to, co mám na mysli, pokud jde o trvanlivost knihy jako prostředku skladování a šíření informací. Ačkoliv se jednotlivé knihy časem rozpadnou, vyrobit je stojí velmi málo a opsat je nežádá téměř nic, pouze čas, přičemž odolnost vůči chybám je vysoká; proti současným metodám skladování dat, kde i minimální množství chyb může beznadějně znehodnotit veškerou informaci, kniha může předávat svůj význam i když je opsána s chybami.

Všechno to poukazuje na obtíže industriální společnosti. Naše doba po sobě jistě zanechá pořádný podíl dědictví, ale většina toho našim potomkům vůbec nepomůže. (Myslím hlavně na jaderný odpad hromaděný v "dočasných" úložištích, která se nejspíše za nějakých 25 000 let stanou zónami smrtící radiace obklopenými kravskými lebkami na kůlech.) Z našich pozitivních výdobytků naopak příštích 5 000 let patrně vydrží ty, které jsou zapsány v knihách.

Tím chci říci, že knihy a technologie jejich výroby a uchovávání mohou stát na seznamu užitečných věcí, které je třeba v dobách úpadku zachránit, poměrně vysoko. Přál bych si, abychom počítali s veřejnými knihovnami, ale tyto ctihodné instituce byly desítky let zanedbávány a nynější fiskální omezení zasahující většinu států a místních vlád v USA nemluví právě pro jejich přežití. Stejně jako mnoho hodnotných věcí, také knižní technologie může být zachráněna jednotlivci a místními skupinami dobrovolníků, kteří použijí svůj čas a omezené zdroje. (Greer jistě nezapře, že jeho žena je knihovnicí. Tento esej poukazuje k jeho konceptu kulturního konzervátora, který má v USA docela jiné konotace než v kontextu české obrozenecké historie falšovaných rukopisů a nosočistoplen - KD.)

Asi už je konec přepisování knih perem na ruční papír, ale mohou existovat jiné možnosti. Technologie tiskařského lisu je dost jednoduchá jak z hlediska výroby, tak údržby - lisy které zahájily evropskou komunikační revoluci 14. století byly dosud vyráběny ručně - a přináší možnost tisknout tisíce knižních svazků během doby, kdy by dobrý přepisovač zvládnul sotva jeden. S tiskařskými lisy je možné něco jako knižní kultura koloniální Ameriky - místní knihkupectví, knihovny přístupné za mírný poplatek a soukromé sbírky - přinejmenším v oblastech, které udrží určitou úroveň stability a veřejného pořádku. To jistě příliš nepřipomíná věk stahování z internetu, ale je to mnohem lepší než evropská doba temna, kdy většina lidí mohla počítat s životem, během nějž knihu nikdy neotevřela.

Mnoho lidí samozřejmě tvrdí, že stahování z internetu má cenu uchovat, nebo že by bylo lepší začít s ještě pokročilejší technologií. Zdá se mi, že proti tomu hovoří přinejmenším dva faktory. První je závislost komplexnějších technologií uchovávání dat na rozsáhlé technologické základně, k jejímuž udržení je třeba množství energie a hospodářství dost diverzifikovaného na to, aby mohly být zdroje přesměrovány z účelů spojených s přežitím k méně kritickým potřebám. Krize ohrožující naši budoucnost dělají z bezpečného udržení takových podmínek cosi jako hru s nízkou pravděpodobností úspěchu.

Tyto komplexní technologie navíc nemohou být obsluhovány jednotlivci nebo komunitami. To ale dál snižuje pravděpodobnost jejich zachování. Jak dobře ukázala kolektivní reakce na poslední kolo ekonomických krizí, krátkodobý krizový management a přešlapování namístě odsunuly stranou jakoukoliv promyšlenější a proaktivní odpověď na budoucí potřeby. Společnost, jejíž výkonná moc akceptuje miliónové odměny pro vedení bankrotujících korporací, zatímco vláda cpe peníze které nemá a důvěru kterou rychle ztrácí do rostoucího množství krysích děr, není společností, kde bychom mohli čekat, že fondy a zdroje potřebné k adaptaci na udržitelnou budoucnost přijdou seshora. To tedy nejspíše znamená, že vše musejí zařídit jednotlivci - a určitý typ lokálního, decentralizovaného, individuálního přístupu k přežití knižní technologie, k němuž vyzývám v tomto eseji, může tvořit dobrý základ strategie, která by byla s to fungovat i v řadě jiných oblastí.

Zdroj: ZDE