Ve čtvrtek 25. prosince, na první svátek vánoční, uplyne 70 let od smrti Karla Čapka. Výročí jeho smrti obvykle zapadne do každoročního vánočního shonu, do dnů, které jsou pro někoho nádherným zážitkem, pro jiného více méně martyriem shánění, uklízení, pečení a dalších méně obvyklých činností, které by si nejraději odpustil. Znám lidi, kteří se každoročně o vánočních svátcích zastaví u jeho hrobu, jsou ale také ti druzí (a těch je, bohužel, nesrovnatelně více), které jeho jméno a jeho osobnost dnes ani v nejmenším nezajímají. Co tedy znamená Karel Čapek pro současný český národ? Jsou jeho názory, jeho mentalita a jeho dílo nějakým významným odkazem pro současnost, nebo nikoli?

Karel Čapek, filosofie doktor, domácí učitel na zámku Lažanských, redaktor v některých časopisech a v Lidovkách, blízký přítel T.G.Masaryka, dramaturg Vinohradského divadla, předseda Československého PEN klubu, překladatel, amatérský fotograf, zahradník, vášnivý sběratel nahrávek etnické hudby, nositel řádu T.G.Masaryka in memoriam a především skvělý novinář a spisovatel, mistr poezie všedních dnů a oslavovatel drobných lidských zálib, skromný znalec lidské duše, zanícený humanista, aktivní antifašista. Tolik činností, zájmů a vyhraněných postojů snad není připisováno ani imaginární postavě Járy (da) Cimrmana, o kterém dnes česká společnost ví po hříchu více, než o Karlu Čapkovi. Jsme už takoví. Recese, nadsázka, smysl pro svébytný humor, sklon k transformaci věcí vážných do věcí naprosto nevážných, může konec konců také tvořit charakter národa a přispět k jeho přežití v jakékoli situaci.

Zamýšlím se nad tím, co by samotný Karel Čapek dnešní společnosti řekl, jak by ji vnímal a hodnotil. Jestliže při tomto sci-fi exkurzu odhlédneme od faktu, že by byl bezpochyby totálně šokován nezbytnostmi, bez kterých se dnešní český člověk neobejde (mobil, počítač, internet, mikrovlnka, DVD přehrávač, televize atd.), byl by dozajista velmi smutný při pohledu na skupinu středoškolských, či dokonce vysokoškolských studentů, kteří by mu svým vzhledem, vztahem k osobní hygieně, vyjadřovacími schopnostmi a slovní zásobou ani v nejmenším nekorespondovali s jeho představou o úrovni budoucí národní inteligence. Byl by zděšen při pohledu na řecké studenty vysokých škol, rozbíjející v Aténách či Soluni výklady a rabující obchody. Byl by asi zarmoucen úrovní znalostí české školní mládeže i faktem, že se tato úroveň, podle mezinárodních srovnávacích testů, rok od roku zhoršuje.

Byl by šokován také lehkomyslností, s jakou se Češi dál a dál nezodpovědně zadlužují jen proto, aby si mohli hned koupit něco, na co ještě dlouho mít nebudou, protože jako člověk ze staré doby by považoval dluhy za cosi nepatřičného a málo hodného následování. Byl by smutný z úrovně morálky, mezilidských vztahů, právního vědomí, z tolerance ke korupci, z naprosto patologického pohledu většiny lidí na okrádání, podvody, defraudace a další jevy, které za jeho časů nemilosrdně odsoudily člověka k trvalému zatracení.

Byl by zděšen totální otrlostí dnešních lidí, kteří se vydrží, aniž hnou brvou, dívat na krváky nejhrubšího zrna, na potoky krve, trhající se lidské končetiny, podřezávaná hrdla a ještě se na tuto podívanou těší.

Nebyl by asi naopak překvapen stavem naší politiky a našich politiků. Některé jeho autentické výroky dodnes hovoří velmi jasně a svědčí o tom, že současné chování českých politiků není v těchto krajinách nic nového, ani neobvyklého.

Nejsem si úplně jist, co by Čapek řekl na obrovské množství obecně přístupných informací, které dnešního člověka obklopují a doslova zahlcují. Možná, že by ho uvítal. Možná, že by ho naopak vnímal jako smrtící zásah do soukromí člověka, jako hodnoty, které si on osobně velmi cenil.

Z toho všeho by Karel Čapek patrně usoudil, že se mrtvé věci a toky informací pronikavě zlepšily, zdokonalily, znásobily, že se zvýšila jejich dostupnost a naopak živý člověk se ve své lidské podstatě výrazně a všestranně zhoršil. To by ho pravděpodobně přivedlo k logické otázce, co bude dál. Jak se tato "moderní" společnost bude dál vyvíjet. Zda česká a potažmo i evropská a světová společnost nestanula na jakémsi pomyslném břehu dalších, kvalitativně odlišných dnů. Zda jeho rodná země skutečně není na fatální křižovatce svých novodobých dějin.

Co bude dál? To je otázka jako ulitá na tiskovku s vlastním osudem.