Například máme toto zadání: Členové SZ vrčí na vedení. Řešení? Rychle splácáme asi 50 nových organizací, klidně i z kolegů v zaměstnání a příbuzných, a kritiky (na sjezdu v roce 2008) přehlasujeme. Jde o metodu přijatelnou, protože momentálně slouží ku prospěchu. Roku 2004, kdy pár účelových organizací vydupalo ze země tehdejší vedení SZ kolem Jana Beránka a Jakuba Patočky, aby zabránilo volbě Martina Bursíka a pak Jana Jařaba do Evropského parlamentu, to bylo jinak. Tehdy šlo o manipulaci.

Mnohem zábavnější je promýšlet a srovnávat důvody exkomunikace čtyřky kacířů: vytvořili frakci, vystupovali na veřejnosti, nejen uvnitř partaje, provozovali web. Když totiž Bursík vstupoval do zápasu o předsednictví v SZ oproti Beránkovi, patřil k účastníkům Otevřené platformy (OP). Ta rozesílala elektronický Zpravodaj OP, fungoval i její web www.otevreni.cz, členové OP psali kritické články a hovořili v médiích. Schůzky OP se konaly porůznu, často v Bursíkově pražském sídle. Martin Ander tam zpočátku moc nejezdil, možná proto, že nebylo ještě jisté, jak to dopadne. "Platformisté" používali vlastní mailovou síť Demokrat. Už tehdy bylo ovšem Bursíkovi blízké taktizování a zákulisní tahy, nechtěl být s OP oficiálně spojován, ale zůstat jakoby "nad" dvěma stranami konfliktu, a vystupovat jako sjednotitel "rozhádaných". Uvnitř 70členné OP proto před sjezdem SZ v září 2004 prosadil její formální rozpuštění.

K vítězství nad Beránkem to tenkrát nestačilo. Bursíkovým medovým slibům o vytvoření profesionální, demokratické strany západoevropského typu stojící na práci odborných sekcí se však dostávalo rostoucí podpory od členů, kterým se protivila dvojice mesiášů Patočka - Beránek, sekající kolem sebe drápem loutkové Ústřední revizní komise a rozhodující o všem zákulisně v úzkém kroužku přátel. OP sice nebyla obnovena, ovšem opozice (tehdy ještě především kolem Petra Uhla, ale i Milana Horáčka, Ondřeje Lišky hrajícího tenkrát roli levicového liberála, Bursíka atd.) se scházela a tvrdě pracovala dál. Vystupovala v médiích, a v dubnu 2005 začala na veřejnost rozesílat "Jednadvacítku -- bulletin zelené politiky" v tištěné i webové verzi. Bursík jako vydavatel měl v tomto barevném, profesionálně působícím listu celostránkové články, o něco méně pak Liška, někdejší anarchista Ander či Džamila Stehlíková (v tiráži označená jako redaktorka). Aktivisté naoko rozpuštěné OP za zády tehdejšího vedení SZ jednali jak se zahraničními zelenými (především německými a rakouskými a Danielem Cohn-Benditem), tak s řadou politiků a novinářů doma. Demokraté nad sektáři nakonec na podzim 2005 vyhráli. "Babráci!" usmíval se Bursík, a s ním i autor těchto řádků.

Jenže čas oponou trhnul. ODS připustila pár zelených ku žlabu, a místo slibované zelené politiky západoevropského střihu tu najednou máme podíl zelených na asociálním Topolánkově experimentu udržovaném několika dezertujícími prospěcháři, protlačování radaru a školného, kandidátku do evropských voleb vede Bursíkův náměstek a jeho partnerka. Především však co bylo kdysi bráno jako běžná součást vnitrostranického zápasu, je najednou důvodem k vyhazovu. A co bylo odsuzováno Bursíkem na Patočkovi a Beránkovi, je najednou přehráno ve zdokonalené a masovější repríze zas, a šéfem modrozelených obhajováno se samolibou oprsklostí.

Ale on už to všechno emír, Liška a Ander svým Stehlíkovým nějak mazaně vysvětlí. Třeba tím, že ono se časem na všechno zapomene, místo vyloučených a odpadlíků zaplní členové a funkcionáři ODA, US a SNK-ED a s takto "restartovaným", na pravém středu už definitivně usazeným uskupením se pojede dál.

Autor, v letech 2002-2007 člen SZ, se angažoval v Otevřené platformě

Zkrácená verze textu vyšla v Právu 18. března 2009