Nedávné vydání Radovana Karadžiče před mezinárodní soudní tribunál v Haagu opět připomnělo, že je zde živý balkánský problém, na který by Evropa, ač by asi ráda, neměla zapomínat. Po volbách, z nichž vzešla proevropská vládní koalice, se totiž jednalo o další signál, že Srbsko, ačkoliv je jeho situace z hlediska mezinárodních vztahů svízelná, je a stále chce být právoplatným členem Evropy. Ani jedno přitom nebylo samozřejmé. Těžko by se někdo mohl divit, kdyby v Srbsku zvítězil nacionalismus jako obranný reflex před reálnou nemohoucností proti zásahům do státní suverenity. Stejně tak je překvapivé, že Radovan Karadžič, léta skrývaný a podle některých indicií také určitým způsobem tolerovaný, byl nedlouho po jednostranném vyhlášení samostatného Kosova "dopaden". Byly totiž daleko příhodnější chvíle, v nichž by se takové gesto dalo očekávat.

Co je to vlastně balkánský konflikt

Mezinárodní oko je tam, kde se střílí. V Srbsku se nyní nestřílí, proto je situace považována za stabilizovanou a viníky, kteří byli koneckonců "pojmenováni", postupně "dohání spravedlnost". Tohle je možný a na základě mediálního zjednodušení balkánského konfliktu jednoduše vyvoditelný postoj. Jenže Karadžič, to není vrchol, to je jen dávno odehraná epizoda s jasným závěrem. Odsoudit Karadžiče a vyměřit mu trest, jakkoliv to bude oprávněné, nic neřeší, protože situaci na Balkáně to jen těžko prospěje.

Situace, pokud ji pojmeme jako vývoj v mezinárodním kontextu, je následující: Na Balkáně vznikl konflikt, jehož původcem je tvrdý střet politických představ a mocenských zájmů, a jehož generátorem je vybičovaná etnická xenofobie, sloužící politickým zájmům. Vzhledem k tomu, že soupeřící mocenské zájmy reprezentované politickými postoji byly naprosto protichůdné, došlo ke konfliktu, v němž hraje vzájemná etnická genocida tragickou roli nejviditelnějšího fenoménu, a tedy nejsnazšího terče při hledání příčiny konfliktu.

Jako nejvýznamnější viník je na mezinárodní scéně vnímáno Srbsko, které při implozi Jugoslávie stálo v jejím středu a snažilo se ji, alespoň v omezené míře, zachovat. Do jaké míry byla tato snaha legitimní a do jaké míry bylo Srbsko tím prvním či hlavním, kdo sahal k etnickému násilí a vyvražďování, nejsem schopen rozřešit a není taková matematická metoda, která by byla schopna dostat se pod povrch známých fakt.

Je však nutné si uvědomit, že na Balkáně se neodehrává žádné transparentní drama o agresorovi a oběti, ale o tragickém společenském kataklyzmatu, kde se lidé, postaveni "ze dne na den" před fakt, že jejich soused je nepřítel na život a na smrt, najednou proměňují z obětí v agresory a naopak.

To je ta podstatná charakteristika celého konfliktu, která stojí za účelovými politickými prohlášeními, za obviňováním motivovaným politickými a mocenskými zájmy, za strháváním k další xenofobii i za personifikovanou vinou, která může nést jména Tudžman, Izetbegovič, Miloševič, nebo Karadžič. Bomby letadel NATO, které přinesly zejména další krev a otevřely novou dimenzi rozčarování z vývoje tohoto hlubokého konfliktu, jenom vtahují do hry dalšího viníka: mezinárodní společenství.

Evropská odpovědnost

Je podle mě malý zázrak, že v posledních volbách v Srbsku uspěla proevropská koalice, když Srbsko dostalo těžkou ránu jednostranným vyhlášením kosovské nezávislosti a jeho podporou ze strany mnoha významných zemí, s USA včele. Zatím se však zdá, že odtažitost evropských i světových politiků od skutečného problému a jeho nivelizace na mediální "soudní proces" nad Srbskem je na vlas stejná jako situace z jednoho úžasně působivého a metaforického filmu o balkánském konfliktu.

V něm je klíčová situace zraněného bojovníka ležícího na nevybuchlé mině, kterého nelze zachránit, a proto se velení mezinárodních mírových jednotek rozhodne obětovat ho tak, aby to alespoň nikdo nevěděl, a nakamufluje před médii jeho záchranu. Podobně mezinárodní společenství nedokázalo po své intervenci zabránit degradaci suverenity Srbska a odtržení části jeho území.

Když už však nemohlo (nebo nechtělo) této situaci zabránit, rozhodlo se alespoň, že "muže na mině", Srbsko, přikryje svou mocenskou dekou: velmoci angažované v tzv. humanitárním bombardování začaly uznávat podle mezinárodního práva neuznatelnou nezávislost Kosova.

Takový postoj ale nejen že odporuje mezinárodnímu právu, navíc podporuje nacionalistické a latentně agresivní nálady v zemi, za jejíž konsolidaci nese intervenující mezinárodní síla plnou odpovědnost. Intervence totiž nemůže skončit vojenským zásahem. Vojenský zásah představuje pro Evropu a mezinárodní hybné síly velký závazek. Na jeho splnění čeká Srbsko, čeká na něj Kosovo, čeká na něj celý region.

V prvé řadě přijmout

Z této rovnice vyplývá v podstatě jediné. Evropa musí Srbsko nejprve přijmout, udělat z něj rovnoprávného člena, a teprve poté s ním může řešit takové extrémně citlivé otázky, jako je případný vznik samostatného státu z velké části jeho území a s desítkami tisíc jeho obyvatel.

Nikoliv ho postavit do faktického vyhnanství, což mocná mezinárodní společenství cílevědomě činí, a v pozici nějakého vyšší mocí nadaného arbitra Srbsko odsuzovat a ukládat mu výkon trestu prostřednictvím soudních procesů s osobně odpovědnými politiky. To je jen prví, po pravdě řečeno ta jednodušší část.

Chce-li totiž Evropa někoho soudit, musí ho nejprve začlenit do svého mezinárodního společenského, a tedy i právního rámce tak, aby bylo možné případné odvolání a aby se problematika stala ne vztahem Evropy a Srbska, ale problematikou širokého mezinárodně politického diskurzu na existující politicko ekonomické platformě, kterou je zejména Evropská unie. Než se tak stane, nebude možné pokročit dále, protože nelze legitimně diktovat vyhnancům, co mají dělat.

Článek vyjde ve slovenském magazínu Euro-Atlantic Quarterly (www.eaq.sk)