...nebyli to žádní Pepíci, seznámil jsem se s nimi, chtěli mi ukázat raketoplán Buran, jeli jsme na letiště za Moskvu, na Velkém okruhu prodávali potomci západoevropských přistěhovalců velké melouny, zastavili jsme a když jsem vytáhl dolar, přitočili se odněkud jakýsi podivíni, natlačili mě do příkopu a ještě dřív, než jsem vylovil z kapsy Tokareva, přiběhl vyjednavač obchodu Saša, s obuškem jim nasekal prdel, každému z nich zlomil ruku, vrátil se zpátky, zaplatil zeleně žíhanou šišku, položil ji na podlahu Vokswagenu, vyprávěl, jak se učil anglicky z desek Elvise Presleyho, vyprávěl jak létal v SU 25 nad Afghánistánem, dvakrát ho sestřelili, seděl ve skleněné kleci, testované na 45 minut, čekal a přemýšlel, počkal až všechno shoří, Mudžahedýni ho zajali, odvezli do pevnosti, podařilo se mu utéci, podruhé ho vyměnili v Pakistánu za 1,5 milionu dolarů, ukazoval mi zahojené šlicy po úderech fanatického vyšetřovatele, utíkalo jich 200, vzbouřili se, běžel s nimi, i když byl pilot, nemusel, kšeftovalo se s nimi, za sestřelení ruského esa nabízeli až 3 miliony, sebevražedně se s nimi vyhodil do vzduchu, celý zajatecký tábor, skoro všechny je to zabilo, měl štěstí a já také, život ho dovedl na pracovní schůzku, přinesl kokain, ukázal nám, jak se dělá jamka mezi ukazováčkem a palcem, nasál nosem, naučil nás šňupat, i škrobeného Linerta, také nenápadného agenta Juryho Hammera z West Palm Beach, viděl jsem, jak se Rusové chytře zmocnili jeho tašky, podívali se do ní a spatřili fantastické snímky z kosmu, SU 27 za letu odpaluje raketu Foxhoud, úchvatné momenty, uvolněný závěs, zřetelně nebyly vidět křídla, neměla je, jen její protiraketový cedník se rozvinul, snímek za snímkem, čísla leteckého oddílu, každý centimetr mateřského letiště, šňupnul jsem si také, do levé i pravé dírky, lehce se mi zamotala hlava, ale určitě jsem viděl Marinu, jak se na Juryho dívala skrz sivé oči, zrzavý cop se ji hadovitě linul po zádech, neuhnuli, ani když jsem šel do koupelny, hubený Američan se na ní chytře tiskl, to aby na něm nenašla multifunkční útočný nůž, uměl s ním zacházet jako profesionální vrazi, ale zbraně, které na Juryho spustila Marina, byly těžké, hlavně, když jsme každý den zkoušeli kokainové pohostinství Saši Sutina - jedině tohle nás v Afghánistánu dostalo -- řekl - vůbec ne zbraně, drogy to byly, mudžahedýni je nechávali za sebou v obrovských množstvích, měli jsme je jako kořist, ta nás demoralizovala - a když jsem se ráno vzbudil a byl jako rybička - je mimořádně čistý - řekl k tomu Saša, odvedl nás na Novoděvičí hřbitov, prošli jsme skrz čtyřmetrovou zeď za karton Marllborek, - počkám na Tebe -, řekl, jakoby nechtěl nic mít s tím ohromujícím pokusem projít uličkami zlikvidovaných maršálů na křižovatkách politické éry Ruska, zastavil mě v životní velikosti Šaljapin, seděl na svém hrobu v křesle, nohu přes nohu, celý ultra bílý kouřil cigaretu, říkal si o popelník, nechal mě projít kolem barevného balvanu Nazima Hikmeta, spořádaně jsem řekl báseň o Fatimě a jejích vlasech, posadil jsem se ve stínu mramorových ohrad bolševických klanů politické policie, postavili si posmrtné oázy i pro své rodiny, sedl jsem si na Stalinovu stoličku, zeptal se na život jeho ženy Světlany, spala ve vykroužkované úzké jámě hrobu, skrývala v sobě malý monolit žuly, klidně jsem se posadil a nebál se, zavřel mi na čtyři a půl roku osmnáctiletého tatínka, vyzkoušel ho na cestě k Severnímu polárnímu kruhu a zpátky, pěšky, vím, že byl s ostatními několikrát na pokraji smrti, ale jeho hrob je až v Čechách, měl to těžké, nemohl vůbec nic říkat, už po válce na něj spáchali atentát, v Berlíně, těsně po vítězství musel zabít najaté vrahy, kteří šli po něm, Podkarpatský medvěd a všechna ta rudá příkoří, také všudypřítomná smrt poletovala, kolem vdov po slavných generálech, seděly na autobusových sedadlech, neproniknutelně koukaly na obří busty manželů, vzaly kartáč na dlouhém bidlu, umyly je šamponem v jejich nadživotní velikosti, znovu se posadily do stínu listnáčů, bylo jim po té práci dobře, tak jako rozřezanému Chruščovovi, kterému sochař Neizvěstnyj vložil holou hlavu doprostřed rámu, libelou mezi zdánlivě chaotické údy, je až s podivem, že umřel na stáří, chtělo se mi zazpívat libreto na Čajkovského operu Piková dáma, když pomocný hrobník vycházel ze zrezavělého altánku, nesl si lopatu a krumpáč - jo, je to jeho hrob - řekl a dovolil mi vstoupit do skladiště, kde pod nepořádkem ležel hudební genius, hrál mi na cestu k ohlodané cihlové zdi, na kterou Rusové nalepili drátěný obrys polární vzducholodě, místo gondoly zavěsili urny s popelem, Saša na mě čekal, jeli jsme na Gilarovského ulici, z módního domu Slávy Zajceva vycházely přehlídkovým krokem modelky, pomalu jsme je míjeli, držely rovně své krky, nohu předkládaly před nohu, šly na parkoviště, vystupovali jsme z auta, čekal nás Linert Holstrom, tvářil se vítězně, Číňani otevřeli akreditiv na dodávku, máchal nám s kopií před očima, vyjeli jsme do dvanáctého patra, sedli si do zasedačky, pili čaj, vykládali si o Nigerii, o její ekonomické invazi s podvodnými přísliby na astronomické částky, zaplavili s nimi Evropu - i sem, na Východ, to došlo - řekl viceprezident Kornajev a jako bonbonek nám vykládal, jak zhlouplí běloši jezdili do Lagosu s 20-ti tisícovými paklíky dolarů, podvodníci je čekali na letišti, odvezli je do buše, svlékli do trenýrek a živé je vrátili stopem pod ochranou ambasád domů, také o korupci jsme se bavili, čekali jsme v bodrém tónu až obchodní mašinerie viceprezidentova kolosu prověří Linertovy dokumenty a když prospěl, letěl jsem zpátky do Prahy, zatímco sklady oceláren daly příkazy expedovat zboží do přístavu, celých 14 dnů jim trvalo, než dorazila poslední tuna do Chersonu a když podaly zprávu, Linert se odmlčel, běželo skladné, nebyl k sehnání, dobytek, ani za tři neděle a Rusové, kteří si mě najali jako experta, zuřili, nechal jsem ho hledat, agenturní služba úsměvného Švéda vypátrala, řekl: - mám problémy, ale jestli chtějí, tak je jiný klient za 220 a bere to hned - / - hovno - odpověděl jsem, aniž bych konzultoval, - máme jeho adresu - řekli Rusové - budou na něm tři lopaty hlíny - a když jsem se ptal, jestli železo vzal - podívej se na svůj účet - řekl Kornajev, slyšel jsem přes sluchátko jak usrkl čaje, v Moskvě byla zima a ještě než pojedu za ním, podívám se kolik to hodilo, vezmu si pořádně vyteplené boty, to abych nedopadl jako Němci u Stalingradu, nebo jako Číňani, kteří čekali na pozvání v nastartovaných autobusech, již dva dny se chtěli omluvit za ten lapsus s železem, bylo dvacet pod nulou -jen ať si to užijí - řekl Kornajev a ještě dva dny museli čekat, než jsem přijel.