Reakce na tuto krizi tak zintenzívnila úvahy o využití plynovodu Nabucco. To rozhodně není nový projekt. Diskutuje se o něm již bezmála deset let a tento projekt stále nepřekročil stadium diskusí. Právě tato dlouhá doba diskusí je nesporně odrazem toho, že tento projekt není tak jednoznačný, že má celou řadu rizik.

Nedávná krize jakoby mu však vlila novou krev do žil. Tak se koncem ledna sešla v Budapešti reprezentativní schůzka o tomto projektu, kdy se její účastníci vzájemně ujišťovali o tom, že tentokrát již ten projekt dostanou ze stadia úvah do podoby reálnějších studií - do studií proveditelnosti - a přirozeně i do reálné výstavby.

A protože shodou okolností tam byla i předsednická země EU – tedy Česká republika – zazněla tam i slova hodně silná - projekt plynovodu Nabucco není jen byznys, ale je to projekt, který podporuje svobodu, nezávislost a mír, pronesl český premiér. A aby těch silných slov nebylo dost, tak jsme se ještě dozvěděli, že tento projekt se dotýká samotné podstaty evropské integrace. Chtělo by se říci – trochu moc silná slova na jeden malý projekt. Možná je jich více než takový projekt může unést.

Pojďme se proto trochu zamyslet nad tím, zda tento projekt je tím, co se od něho očekává.

V prvé řadě by měl přispět k diverzifikaci zdrojů zemního plynu do Evropy a přivést sem zdroje zemního plynu z oblasti Kaspického moře. Významná ložiska zemního plynu v této oblasti mají všechny země – Kazachstán, Uzbekistán (každá z těchto zemí má prokázané zásoby kolem 2 000 mld m3), Turkmenistán (jeho zásoby se odhadují na v průměru 8 000 mld m3) – na východním pobřeží Kaspického moře a Ázerbajdžán (zásoby jsou vyšší než 2000 mld m3) na západním pobřeží. Do této oblasti také patří i Írán, který má také vysoké zásoby, ale s ním se jako s členem tohoto konsorcia nepočítá.

Je jasné, že zásoby zemního plynu jsou zde dostatečné k tomu, aby je mohla EU dlouhodobě využívat. EU však není jediná, kdo má o využití těchto zásob zájem. Aktivní je zde také Čína, která svůj plynovod již staví a nejpozději v příštím roce začne odebírat turkmenský zemní plyn. A má přirozeně zájem o další dodávky z této oblasti.

Ve dnech budapešťského summitu navštívil ruský prezident Medvěděv Uzbekistán a na tiskové konferenci na závěr jeho návštěvy pak uzbecký prezident prohlásil, že Uzbekistán bude prodávat svůj zemní plyn jenom Rusku a nikomu jinému. A to bylo také smluvně zakotveno. Tímto krokem se Rusku v podstatě podařilo nasměrovat i dodávky kazašského zemního plynu do Ruska. Je totiž jasné, že pokud by Kazachstán chtěl se svým zemním plynem do Evropy linií Nabucco, tak by si musel postavit svůj plynovod přes území Uzbekistánu – a to si lze jen těžko představit.

Dohoda s Uzbekistánem také mění pozici Turkmenistánu. Pokud by se totiž chtěl zapojit do linie Nabucco, musel by se nejprve postavit plynovod přes Kaspické moře. To sice v některých variantách Nabucca bylo předpokládáno, ale bylo to také podmiňováno zapojením i ostatních zemí regionu. Zda to Turkemistán učiní, je těžké odhadnout. Výsledek je nejistý a hlavně bude to trvat ještě velmi dlouho. Turkmenistánu totiž nabízí Gazprom rychlejší cestu k vývozu jeho plynu. Především mu slibuje, že za řádné evropské ceny je připraven odkoupit jakékoli množství plynu a také mu nabízí podíl na kapacitě rekonstruovaného plynovodu ze Střední Asie do Ruska.

Zbývá ještě Ázerbajdžán. Ten má dostatek zdrojů - jeho nové ložisko Šach-Deniz, které leží na šelfu Kaspického moře a kde jsou již prokázané zásoby ve výši 1300 mld m3 umožňuje bez problémů zásobovat Nabucco. Podmínkou k tomu je jen podstatně zvýšit investice do těžby, protože v současnosti je celková těžba zemního plynu jen kolem 15 mld m3 vč.domácí spotřeby.

Z hlediska zdrojů zemního plynu je tak Ázerbajdžán klíčovou zemí pro Nabucco. To samozřejmě zvyšuje jeho vyjednávací cenu a to na všech stranách. Také Gazprom má totiž zájem o jeho plyn a je schopen – stejně jako ostatním – nabídnout evropské ceny zemního plynu a protože tam již existují přepravní linie – tento odběr může následovat prakticky okamžitě.

To je pro Ázerbajdžán zajímavější než čekat, až se postaví Nabucco. Kromě toho v minulých dnech Gazprom také oznámil, že je připraven zvýšit přepravní kapacitu alternativního plynovodu South stream o polovinu tj. až na 48 – 50 mld m3 ročně. Gazprom také prohlašuje, že je připraven zahájit výstavbu South stream během krátké doby – rozhodně dříve než začne výstavba Nabucco. A není jistě problém, aby touto linií mohl do Evropy proudit také ázerbajdžánský plyn – jestli přímo nebo pod hlavičkou Gazpromu je v podstatě jedno.

Přitom je nutno také vzít v úvahu, že projekt South stream je velmi drahý – poslední publikovaná čísla hovoří o 19 -24 mld eur – což je projekt dražší než je Nord stream. Je proto celkem pochopitelné, že je potom snahou Gazpromu zvýšit jeho kapacitu, protože projekt je bezpochyby na hranici rentability. Nicméně se dá očekávat, že Gazprom s podporou státu bude schopen tento projekt nakonec realizovat. Proto také má již uzavřeny dohody jednak s balkánskými státy (Bulharskem, Řeckem, Srbskem a také Maďarskem) a zejména s italskou ENI, což zaručuje odbyt na jednom z hlavních evropských trhů se zemním plynem.

Přirozeně, že všechny tyto plány ještě nemusí být realizovány – závisí to v prvé řadě na tom, zda za současné finanční krize najdou všechny zúčastněné subjekty dostatek finančních zdrojů na jejich realizaci. Nelze proto ani vyloučit, že některé plány jsou jen součástí složité poziční hry a mohou být určeny jen k tomu, jak získat poziční výhodu v tomto souboji o středoasijský plyn.

Nicméně již tento malý pohled ukazuje, do jak složitých podmínek se projekt plynovodu Nabucco dostává. To však není všechno. Linie plynovodu bude také procházet několika zeměmi a zkušenost s Ukrajinou ukazuje, jak důležitá je spolehlivost tranzitní země.

Všimněme si, že s tranzitními plynovody je to tak, že na své trase také zajišťují zásobování tranzitních zemí zemním plynem. Také Nabucco s tím musí počítat a to znamená, že na počátku musí do plynovodu vstupovat podstatně více než má být – jak se uvažuje – dodáno do terminálu Baumgarten v Rakousku, tedy 30 mld m3.

V prvé řadě Nabucco bude procházet Tureckem. Pomineme-li, že jeho trasa bude protínat neklidné území tureckého Kurdistánu a připustíme-li, že tuto trasu lze uhlídat, že je to jen technický problém potřebného počtu vojáků, pak je tu ovšem zcela zásadní otázka, co za to bude Turecko chtít. Už sice zaznělo od tureckých politiků, že tuto trasu vymění za slib vstupu Turecka do EU, ale tomu se dá čelit.

Vidím tam daleko vážnější problém především v tom, že Turecko bude chtít čerpat přepravovaný plyn.

Turecko se svými 80 miliony obyvatel spotřebovává jen 35 mld m3 zemního plynu. Jeho spotřeba ovšem rychle roste – do roku 2002 se zvýšila na dvojnásobek. To umožnila především nová zásobovací linie – Blue stream, která přes Černé moře spojila ruské pobřeží (v oblasti Tuapse) s Tureckem. Tato linie má roční kapacitu kolem 17 mld m3.

Turecko nemá žádné vlastní zdroje zemního plynu a jeho veškerou spotřebu musí krýt dovozem. Současně také turecká ekonomika rychle roste a roste i životní úroveň. Jeho poptávka po zemním plynu proto nevyhnutelně roste. Uvážíme-li, že pro země EU jako celek platí, že na jednoho obyvatele připadá zhruba 1 000 m3 zemního plynu ročně, pak je jasné, že v perspektivě 10 – 15 let by mohla turecká ekonomika spotřebovávat kolem 50 – 60 mld m3. Získávat těchto dodatečných 25 – 30 mld právě z Nabucca je asi nejsnazší cesta. A těžko se tomu dá nějak rozumně bránit.

Nejde však jen o Turecko. Na trase jsou ještě Bulharsko, Rumunsko a Maďarsko. Vedle pak Srbsko, Makedonie, Bosna a Hercegovina, Chorvatsko a také je nutno myslet na Kosovo – to přece EU také podporuje. Po překonání tureckých úžin je pak na trase –- resp. v její těsné blízkosti trh o 60 – 65 mil. obyvatel, kde s výjimkou Rumunska neexistuje vlastní těžba zemního plynu (i Rumunsko, kde těžba klesá, musí však plyn dovážet). Většina těchto zemí je na ekonomickém vzestupu a tedy má přirozenou potřebu získávat další zdroje energie a zemní plyn je jednou z forem energie, která se dá relativně velmi dobře a s nevelkými náklady využívat. Logicky proto všechny tyto země mají zájem o to získávat zemní plyn.

Nakonec o tom, že tento trh je perspektivní, svědčí i plány Gazpromu postavit linii South stream, která počítá s tím, že bude zásobovat tuto část evropského kontinentu a také jeho střed.

Hovořit proto o tom, že Nabucco dopraví plyn do oblasti střední Evropy se zdá být mimo realitu. Aby tomu tak mohlo být, pak by Nabucco muselo být podstatně výkonnější než se dosud uvažuje. Muselo by mít minimálně dvě linie a pak by snad mohlo dopravit do střední Evropy uvažovaných 30 mld m3 (ale to bylo také za jinou cenu výstavby). Pokud by zůstalo v dosavadních rozměrech, pak by ovšem nemohlo někde po trase „ztrácet“ plyn. To je však představa, se kterou EU sotva může někde uspět. Vysvětlit těmto zemím, že po nich chceme, aby souhlasily s výstavbou a přitom samy si nemohly k vlastním účelům použít nic, anebo jen velmi málo z tohoto dopravovaného zemního plynu, to je velmi imperiální představa.

Projekt Nabucco proto bude ztroskotávat na tom, že ve své dosavadní podobě není zatím připraven respektovat potřeby tranzitních zemí. Prochází územím, kde žije kolem 150 mil obyvatel, které zjevně také potřebuje řešit své potřeby v zajištění dostatku energetických zdrojů a pro toto území - zatím – nepřináší vůbec nic. Bylo snad někde řečeno, že tento projekt zajistí dostatek zemního plynu pro Balkán a Turecko, nebo se stále jen hovoří o tom, že tato linie přinese nové zdroje pro oblast střední a západní Evropy?

Ze všech argumentů, které v jeho prospěch zazněly – nepočítáme-li nový český argument, že zajistí mír (o trvalém míru ještě nemluvíme – to patrně bude až v další fázi) – byly jako nejdůležitější zdůrazněny, že je to nová zásobovací linie procházející mimo území Ruska. Namísto toho, aby se EU zabývala spolehlivostí tranzitních linií přes Ukrajinu a konečně už přestala s vyvoláváním planých nadějí pro některé ukrajinské politiky a přestala jim slibovat rychlý vstup do EU. To si nikdo neuvědomuje, že společně s Ukrajinou pak musí do EU vstoupit i Turecko, které je na to více připraveno a usiluje o to již řadu let? Podle čeho budeme rozlišovat mezi těmito dvěma zeměmi?

Politika EU v otázkách zajištění zemního plynu příliš často měří dvojím metrem. EU nevadí, že se na tranzitu plynu přes Ukrajinu podílely na ukrajinské straně zjevně mafiánské struktury spojené s prezidentem Juščenkem. Jak jinak si vysvětlit jeho trvalý odpor k tomu, aby právě tato firma byla odstavena od tohoto lukrativního kontraktu a jeho soustavné zpochybňování nově uzavřené dohody mezi Gazpromem a Naftogazem? Byrokratům v EU také nevadí, že – podle některých pramenů – je technický stav tranzitních linií na Ukrajině špatný a ani nepožaduje, ačkoliv jde o – z hlediska EU - strategické zásobovací linie, jejich účinnou technickou kontrolu na společném základě - specialisté EU a Ukrajiny.

Naděje spojované s projektem Nabucco jsou tak podle mého soudu plané. O diverzifikaci tras sice můžeme mluvit, ale celkový výkon Nabucca bude 30 mld m3. To dnes představuje něco přes 5 % celkové spotřeby zemního plynu v EU a necelou desetinu dovozu do EU. Tato linie tak neřeší vůbec nic - a to dokonce ani v situaci podobné krize, jakou jsme nedávno prožili. Pokud nebudou plné podzemní zásobníky plynu – pak Nabucco nepomůže vůbec v ničem.

Pokud by chtěla EU hovořit o skutečné diverzifikaci tras, pak by v prvé řadě musela podpořit oba návrhy Gazpromu – jak Nord stream, tak South stream. Oba totiž operují s kapacitou kolem 100 mld m3. Celkový vývoz ruského zemního plynu do EU – přes Bělorusko a Ukrajinu - dnes dosahuje 150 mld m3. Každý střízlivě uvažující člověk si tak umí představit, že jedině tyto dvě nové linie jsou skutečnou alternativou současných zásobovacích tras – pokud se nějakému politikovi zase zachce zahrát si s Evropou.

Nabucco neřeší ani diverzifikaci zdrojů. Dosavadní vývoj směřuje k tomu, že bude záviset na zdrojích jedné země, nikoli konsorcia, jak se snad někdo domníval. I to může být riziko.

Nabuccco je tak z velké části mediální projekt, kterým se okázale demonstruje vůle části politiků EU ukázat nezávislost na ruském zemním plynu. Je to fakticky ta část politiků, která není ochotna vidět příčiny nedávného plynového konfliktu mezi Ukrajinou a Ruskem. Ti přece říkají, že za to mohou obě země stejně - a mohli bychom i říci, že je to byla právě tato část politiků, která Ukrajinu od tohoto konfliktu vmanévrovala. A výsledkem tohoto konfliktu bylo také zásadní oslabení pozice dosavadního ukrajinského prezidenta Juščenka, jehož naděje na znovuzvolení jsou po tomto konfliktu nulové.

Domnívám se, že přes všechny tyto okázalé řeči výsledek plynového konfliktu naděje Nabucca na realizaci ve skutečnosti oslabil. Bude se sice o něm mluvit, ale jeho realizace se bude odkládat, protože se budou stavět jiné linie – které jsou připravené a které mohou ke skutečné diverzifikaci zásobovacích cest přispět. Největší evropské trhy se zemním plynem mají podle mého soudu zcela jasno – ty potřebují především Nord stream a pro jeho realizaci udělají, vše co je potřeba.

Okázalá podpora projektu Nabucco, kterou část českých politiků předvádí, přirozeně přitahuje mediální pozornost a to je momentálně vždy zajímavé. Se skutečně odpovědnou politikou to však moc společného nemá a domnívám se, že je to i v rozporu se zájmy většiny zemí EU. To nesporně ukáže čas.