Co se to s námi stalo? Proč jsme se tak neočekávaně proměnili ze země, která tak náruživě četla, v zemi, která tolik hltá nekvalitní produkci? Jak to, že země, která se tolik pyšnila vynikající úrovní především v duchovní sféře, tak silně propadla vulgárnímu materialismu? Jak se s tím máme vyrovnat? Jakou roli v tomto procesu hraje spisovatel? Vy jste toho během svého života mnoho zažil; máte pocit, že je dnešní doba něčím výjimečná?

Daniil Granin: Dnešní doba krize je skutečně dobou výjimečnou. My, stejně jako celý svět, dnes nevíme, proč se to stalo a k čemu to povede. Je to tajemná a nepochopitelná situace. Jaká je příčina? V Americe měli problémy s hypotéčními trhy. Jenže v Japonsku žádné hypotéční trhy nejsou, ani ne v Německu a v Rusku jsou hypotéční trhy teprve v začátcích. Všichni jsou však nicméně postiženi krizí, jejíž rozměry nejsme schopni pochopit, a nesrozumitelný je i samotný proces toho, co se děje.

Co se týče naší morální krize. Na jedné straně vládne kult peněz, v němž dnešní generace už vyrostla. A starší generace se také napila z této číše. Jestli máš hodně peněz, znamená to, že jsi nadaný a talentovaný. Máš-li málo peněz, znamená to, že nejsi k ničemu. Kult peněz způsobil, že se rozložilo kritérium morálky a veškerých lidských hodnot. V souvislosti s dnešní krizí může společnost očekávat plné rozšíření zvířeckosti. Měl jsem peníze, ale zmizely, moje banka zkrachovala, kdo za to může? Kdo mi ty peníze ukradl, kdo mi ukradl můj majetek? Vezměme si televizi, ohledně níž vládne ve vztahu k morálce tolik pokrytectví. Televize šíří reklamy na předměty rozkoše a na život v rozkoši. Automobily, luxusní chaty na venkově, elektronika, technika, restaurace a tak dále. Ale je možné, že jak příjmy zmizí, televize se začne měnit. Bude se dál hnát za senzacemi, za bulvárem, za pornografií a zločinností? Nebo se vrátí ke kultuře a k osvětě? Úplné propadnutí zvířeckosti -- to je jedna varianta vývoje.

Jiná varianta může být pozitivnější. Všechna ta špína, která je spojená s kultem peněz, s kultem bohatství, s honbou za rublem, všechno to opadá jako podzimní listí a lidé se navrátí k obvyklým, vyšším hodnotám. Přijdou k sobě a uvědomí si, že tato cesta vedla do slepé uličky. Samozřejmě nevím, jak se bude život dál vyvíjet.

Obecně je možno říci, že se ukázalo, že lidstvo je ve vztahu vůči budoucnosti naprosto bezmocné. Ukázalo se, že je lidstvo slepé. Kdo si mohl pomyslet, že se rozloží ta hromada -- Sovětský svaz? Kdo by si býval pomyslel, že se rozloží komunistická strana? Komunistická strana měla dvacet milionů členů. Nikdo z nich nevyšel na barikády, nikdo z nich nebyl ochoten hájit její myšlenky či klatby. Ukazuje se, že je naprosto nemožné předpovídat, co se stane v budoucnosti. Ale možná, že je to dobře? Možná, že nás historie nutí, abychom se na sebe pokaždé podívali z jiného úhlu pohledu. Jsem ve stejné pozici naprosté nevědomosti vůči budoucnosti, kterou nyní pociťují i ekonomové, politologové a politikové.

Michail Ivanov: Podívejme se na naši konzumní společnost. Na jedné straně jsme za posledních deset let získali tak obrovské hmotné bohatství, o jakém se nám v minulosti ani nesnilo. Na druhé straně došlo k rozkladu zejména v oblasti kultury. Jen si, Danieli Alexandroviči, představte, že byste teď byl mladým spisovatelem a přišel byste se svým novým rukopisem do libovolného petrohradského nakladatelství. Dovedu si představit, co by vám nakladatel řekl, kdybyste mu předložil víceméně seriozní literární text. Dnes se tomu říká "neformát" -- tak se dnes charakterizuje všechno, co jde za hranice nenáročného středního proudu, nízké úrovně. A ten přístup se ospravedlňuje poukazem na tržní poptávku. Totéž platí v televizi a v mnoha dalších odvětvích umění. Co se dá proti této situaci dělat?

Daniil Granin: Není třeba proti tomu dělat nic. Jen se nám zdá, že to je špatné. Na celém světě se literatura řídí tržními zákony. Jestliže lidé nějakou knihu kupují, stane se bestsellerem. Když ji kupují málo, vyjde v nízkonákladovém vydání. A pokud se něčí knihy vůbec nekupují, tak se ty knihy nevydávají. Knihy se čtou podle toho, jaký je vkus společnosti. Nízký vkus měl vždycky masového čtenáře. Existovalo to i v Puškinových dobách. A Puškin v té souvislosti řekl něco velmi zajímavého -- že to je stav společnosti, nikoliv stav literatury.

U nás za sovětského režimu literatura suplovala filozofii, historii, ekonomii... Prostřednictvím kontextu měla možnost se čtenářem svobodně hovořit. Všechny ostatní žánry a humanitní vědy měly svázané ruce i nohy. Jestliže si dneska stěžujete, že lidé údajně čtou méně, není to pravda. Lidi dnes čtou víc než v minulosti. Srovnejte, jak to vypadalo v kiosku s novinami a časopisy před dvaceti lety a jak to tam vypadá dneska. Jak obrovské množství nových časopisů vzniklo! A všechny mají daleko větší náklad než literární či umělecké publikace -- dvacet, třicet, sto tisíc! A lidi čtou. Kromě toho je během dne jen omezené množství hodin. Lidi dneska také daleko víc pracují, daleko víc žijí -- jezdí se do zahraničí, koná se množství nejrůznějších aktivit a akcí...

Redaktor Sergej Ačildjev: Já mám pocit, že buržoazie, střední vrstva, která vznikla v devadesátých letech, a inteligence, by se dnes mohly stát hybnými silami společnosti. Všichni si pamatujeme, jak v druhé polovině osmdesátých let prosazovala inteligence své zájmy a jak se veřejně projevovala. Stala se tehdy hybnou silou společnosti. Dnes se ale inteligence takovým způsobem neprojevuje. Jaká podle vás musí vzniknout situace, aby dala inteligence o sobě vědět?

Daniil Granin: A o čem by měla v současnosti inteligence podávat svědectví?

Sergej Ačildjev: Měla by se zasazovat o své zájmy. Existují vážné důvody pro znepokojení, obrovské problémy se středním a zejména s vysokým školstvím, a tak dále.

Daniil Granin: To je pravda,. Říká se, že se možná lidé vzchopí a vyjdou do ulic. Ašak dnes žijeme v naprosto nepolitické zemi. Dnes v této zemi neexistuje jediné politické heslo! Žádná politická strana nemá žádnou atraktivní a srozumitelnou ideologii. Za říjnové revoluce existovala jasná a srozumitelná hesla "Mír bez anexí a kontribucí". "Půdu vesničanům a továrny dělníkům!" Bylo to všechno špatně, ale tyhle společenské apely byly srozumitelné a lidi to oslovovalo. Jaká ale máme politická hesla dnes?

Michail Ivanov: Bohatněte!

Sergej Ačildjev: A co takhle "Více demokracie!"? To ale málokoho vzrušuje.

Daniil Granin: To není žádné heslo. Co to je, "více", nebo "méně", co to je "demokracie"? Nemáme žádná politická hesla, protože nemáme žádný politický program, neexistuje žádná ideologie, neexistují žádné politické strany. A jestliže nic neexistuje, inteligence nemůže nic vyžadovat. Podívejte se, přestalo existovat rolnictvo. To slovo se dnes už nepoužívá. Slovo "kolchozníci" bylo zlikvidováno, slovo "rolníci" bylo zapomenuto. Nikdo už neví, co to znamená. Jak se dnes nazývají obyvatelé venkova? A kam se poděl proletariát, jeho veličenstvo dělnická třída? Co o sobě dává proletariát vůbec vědět? Není možné proletariát nijak chválit, protože nikdo neví, jak vypadá.

Redaktor Vladimír Želtov: A nelze ho ani kritizovat, protože proletariát už prakticky neexistuje.

Daniil Granin: Kam se poděla úcta k lidem, kteří vykonávali fyzickou práci? Stali se bílými vránami. Všimli jste si, jak se dnes v Petrohradě jmenují obchody? "Čtvrtkopějka". "Kopějka". "Pětník". Co to je? To jsou obchody pro chudinu?

Michail Ivanov: Z těch názvů to lze usoudit.

Daniil Granin: Celá naše společnost se rozkládá mezi "Čtvrtkopějkou" a supermarketem "Okej". A i my považujeme tuto polarizaci za normální. Už ty názvy zdůrazňují polarizaci života: Vy, chudina, teď máte i své vlastní obchody!

Problém je, že společnost dnes žije z ropy, z plynu a naše odvěká, původní práce na této Zemi přestala být hlavní starostí lidí. V minulosti jezdila naše drahá inteligence na venkov, třídila tam zeleninu a dělala všechny tyhle práce. Dnes máme brambory z Holandska, z Izraele a kdoví ještě odkud. Proč bychom měli dělat zemědělské práce na venkově? Jsme hrdí na to, že v Petrohradě máme automobilky General Motors, Ford a Toyota. Jenže to jsou jen montovny součástek! Je to Charlie Chaplin. Pamatujete na ten film? Kde je tvůrčí práce, o níž jsme hovořili před chvílí? Tvůrčí práce vyžaduje hlavu, intelekt, nápady. Dnes u nás neexistuje skutečná práce, oni nám doslova nedůvěřují. To je velmi nepříjemný, nedobrý vývoj. Jestliže nemá člověk možnost dělat tvůrčí práci, dehumanizuje ho to.

Michail Ivanov: Danieli Alexandroviči, co myslíte, existuje v západní Evropě, ve Spojených státech, dnes duchovní síla, která mobilizuje společenské vědomí, která je schopna pohybu vpřed, která je schopna rozvoje?

Daniil Granin: Podívejte se na americké prezidentské volby. Od vraždy černošského kazatele Martina Luthera Kinga do volby černošského prezidenta Baracka Obamy uplynulo pouze čtyřicet let. Tak radikálně změnit psychologii společnosti, zlikvidovat předsudky, to je pro tak velkou zemi, takový velký národ obrovská cesta. Tohle řádně nedoceňujeme. Vzpomínám, jak jsem koncem roku 1970 zašel podívat se na noviny do knihovny v New Orleansu. Sedl jsem se ke stolu, kde už sedělo několik černošek. Všechny demonstrativně vstaly a přesedly si k jinému stolu. Taková byla tehdy tamější společenská situace.

(...)

Michail Ivanov: Myslíte, že se nám podaří ubránit Petrohrad před divokou výstavbou? List "Nevskoje vremja" se často zabývá aktivně bojem proti nové výstavbě v historickém centru města.

Daniil Granin: To je správná, aktuální otázka. Lidi mají pocit, že se nedá nic změnit. Nesmíme se ale přece vzdávat. Musíme si bez přestání stěžovat. Například ten mrakodrap Gazpromu -- nikdo nevysvětlil, proč musí být 400 metrů vysoký, proč nemůže mít 80 metrů. Proč je opravdu nutné ho stavět hned vedle historického centra? Proč si to nepostaví někde na okraji města? Nikdo s námi normálně nemluví. Vznikla ekonomická krize. A kdo s námi hovoří? Jenom posloucháme v televizi, o čem Putin nebo prezident mluví s ministry. Doslova stojíme za dveřmi a posloucháme rozhovory jiných lidí. Cožpak to takhle jde? Když vznikla v Americe hospodářská krize, prezident Roosevelt mluvil k národu každý týden.

Proč přede mnou nevystupují vládní úředníci, které si platím z vlastních peněz? Já si jako daňový poplatník platím Putina i Medvěděva, aby dobře pracovali. Proč mi Putin a Medvěděv jasně, srozumitelně a upřímně nevysvětlí, co se děje? O tom nikdo nechce mluvit.

Sergej Ačildjev: V létě jsme uveřejnili dopis představitelů kultury na obranu města Petrohradu, ale nikdo ze Smolného paláce se signatáři tohoto dopisu nechtěl sejít.

Daniil Granin: Primátorka Matrviněnková ještě veřejně vystupuje. Ale já chci, aby hovořili přede mnou, aby nás informovali o tom, co se děje, i o těžkých časech, a chci, aby to dělali Putin i Medvěděv a všichni čelní státní úředníci. Aby nás informovali o tom, co zamýšlejí udělat, proč došlo k těm či oněm neblahým událostem, co se vlastně děje. Oni se mnou ale nemluví. Státní projev jednou do roka -- cožpak to stačí?

Michail Ivanov: Ano, to je zajímavý postřeh -- jsme odsouzeni pasivně naslouchat rozhovorům vládců o našem vlastním osudu.

Daniil Granin: Vyvolává to u mě opravdu zvláštní pocit. Například prezident říká, že v době krize není možné dovolovat, co koho jen tak napadne. Všichni sedí a usilovně si to zapisují. O hodinu později se koná zasedání premiéra. Ten řekne: "V době krize je nutno jednat zvlášť odpovědně." Zase si to všichni zapisují. Premiér a prezident říkají opravdu pořád tolik věcí, na co to tak poslušně zapisovat?

Zdroj v ruštině ZDE