K vlastnímu dílu Davida Černého podotýkám tolik, že způsob ironického vyjádření o některých zemích není zrovna šťastný. Turecký záchod jako symbol Bulharska bych snad mohl přijmout, kdyby byl uveden jako dík za chování bulharských vojáků při vpádu soldatesky Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968. Dnes již ale sotva kdo ví, že u nás tehdy nějací Bulhaři byli, a že byli z hlediska chování k obyvatelstvu hodnoceni jako nejhorší složka okupačních vojsk. Takže jej mohu chápat pouze jako projev hrubosti a špatného vkusu autora. Necítím se povolán mu radit, nicméně pro svou osobu bych tam raději viděl buclatou láhev plisky. Rozumím tomu, že vyhlášená jakost belgických pralinek svedla autora k symbolizování této země vyzobanou bonboniérou. Daleko vhodnější by ale byla rukavice z rytířského brnění. V Belgii totiž nedávno padla vláda, když vzniklo podezření, že se pokusila o nátlak na soud ve věci rozhodování o bance Fortis. Tato rytířská země si zřejmě chrání úctu k právu železnou pěstí, a dovede zamést s politiky, kteří se odváží zacházet s právem jako s hadrem na boty. Za to jí přísluší čest a chvála. Ale právě srovnání chování belgické a české vlády ve vztahu k nedotknutelnosti práva mě vede k pochybnostem o vhodnosti způsobu, jímž David Černý charakterizuje naši vlast. Především nevidím nic groteskního na výrocích Václava Klause, jež mají dle představ autora sloužit jako nástroj české sebeironie. Není nic směšného na tom, že zkušený státník má odvahu myslet vlastní hlavou, jít proti proudu a v mnohém se dočkat toho, že se jeho kacířské názory časem dočkají uznání. Na pozadí belgického přístupu k nezávislosti justice jsem dospěl k návrhu, aby David Černý nahradil prezidentovy výroky přetékajícím sáčkem na zvratky z vybavení ČSA. Sdělil by světu, co si o své vládě a vládnoucích stranách myslí voliči, kteří přebarvili zemi na rudooranžovo, ať již přímým hlasováním nebo znechucenou neúčastí, a jimž se při sledování trapasu kolem Entropy znova zvedají žaludky.

Po troše drsného žertování a nadsázky ve stylu blízkém způsobu výtvarného vyjadřování Davida Černého, ale v každém případě bez podpory z peněz státu a soukromého sponzora zcela vážně upozorňuji na rozdíl v politické kultuře Belgie a České republiky, který je patrný na právě probíhající rekonstrukci Topolánkovy vlády. Belgická vláda padla za několik dní po provalení jejího pokusu o ovlivnění soudu, Jiří Čunek odchází za 19 měsíců po zásahu bývalých komunistických prokurátorů na jeho záchranu před hrozící obžalobou, který jako předseda vládní strany a místopředseda vlády neměl v žádném případě přijmout. Jeho kauza působila od ledna r. 2007 na vývoj důvěry voličů k vládě, stranám vládní koalice a zvláště ODS jako správkyně resortu spravedlnosti s proměnlivou intenzitou, ale vždy záporně. Na zhoubnosti jejího vlivu nemění nic ani skutečnost, že soud by patrně musel vynést zprošťující rozsudek. Později jeho případ ustoupil jiným, mediálně vděčným záležitostem, jako skandálu Vladimíra Tlustého a zvláště soustředěné palbě opozice na Tomáše Julínka. Nicméně osobní zásluha Jiřího Čunka na vzniku oranžové záplavy je nepominutelná. Mirek Topolánek zatěžování vlády jeho osobními problémy uvádí jako vedlejší důvod pro své rozhodnutí o odvolání předsedy lidovců z vlády, za hlavní udává nezvládnutí ministerstva. O něm ale veřejnost neměla po celou dobu existence Topolánkovy vlády tušení. Pokud se začala od vlády a stran vládní koalice odvracet, bylo to pouze kvůli Čunkovu trestnímu stíhání, způsobu, jakým se k němu stavěl před novináři a hlavně kvůli protiústavnímu zákroku Renaty Vesecké. Současná situace ale také potvrzuje, že předseda vlády svou roli v Čunkově skandálu nezvládl. Jistě od počátku věděl o špatném vlivu té věci na veřejné mínění, a mohl si předem vypočítat odraz ve volebních výsledcích. Přesto Jiřího Čunka ve vládě strpěl s krátkou přestávkou až do současnosti. Jenže řešení, které se našlo nyní, by jistě fungovalo i tehdy: volební preference lidovců byly tehdy stejně jako dnes na hranici volitelnosti, takže rozbití vlády a vyvolání předčasných voleb by nemohli kvůli osobním zájmům svého předsedy riskovat. Připouštím, že konec Jiřího Čunka ve vládě je pro něho osobně krutý. Jeho slibná kariéra skončila kvůli nějakému patrně nevýznamnému, špatně zvládnutému problému v jeho minulém osobním životě. To je ale riziko povolání: do vysokých stromů nejčastěji bije blesk, a kdo má kouli na nohou, nemá se vrhat do rozbouřených vln .

Na rozdíl od Belgie všichni, kdo se aktivně podíleli na manipulaci s trestním řízením proti Jiřímu Čunkovi, zatím sedí pevně ve svých křeslech. K nim dosud sebereflexe z volební porážky nedolehla, ač na ní mají lví podíl, a účet by měli zaplatit. Zůstává nevyjasněná otázka, co nebo kdo přiměl Renatu Veseckou k sebevražednému kroku, když zatím dočasná pevnost jejího postavení nasvědčuje tomu, že se mohla požadavku na záchranu vicepremiéra vzepřít bez důsledků pro svou kariéru. Ze všech vlivných osobností, o nichž se v souvislosti s akcí státních zástupců mluví, má nepříjemnosti pouze místopředseda Nejvyššího soudu ČR Pavel Kučera, který kvůli své údajné účasti na záchraně Jiřího Čunka čelí kárné žalobě, kterou na něj na popud ministra spravedlnosti podala jeho nadřízená, vzdoropředsedkyně Nejvyššího soudu CR Iva Brožová. Sama skutečnost, že byla podána kárná žaloba, je důkazem, že zásah Renaty Vesecké byl v nejlepším případě pochybný. Není také jasné, jak mohl její kroky ovlivnit Pavel Kučera, nejvýše postavený trestní soudce v republice, mezi soudci velká odborná i morální autorita, když jeho pravomoc vůči státním zástupcům či možnost ovlivnit postavení Renaty Vesecké jsou nulové. Vše nasvědčuje tomu, že kárné řízení proti němu je kouřová clona, za kterou mají zůstat skryti praví pachatelé.

David Černý jistě nemá povinnost zamýšlet se nad politickými a diplomatickými souvislostmi své tvorby. Má jako umělec právo na své vidění světa, které může být velmi odlišné od představ politiků, úředníků či právníků. Dokonce mu nelze upřít právo na svébytné žertování, zahrnující i desinformaci vládních úředníků. Pokud tedy jeho dílo vyvolalo zuřivost některých vlád a způsobilo nepříjemnosti naší diplomacii, nelze se na něho zlobit či dokonce ho volat k odpovědnosti. Nepochybná je však skutečnost, že Alexandr Vondra a jeho lidé, kteří tuto akci organizovali, projevili nebetyčnou nesvědomitost. Je-li někdo placen z peněz daňových poplatníků za řízení významné performance, která má posloužit k vytvoření příznivého dojmu mezinárodní veřejnosti o naší zemi, nemůže si dovolit nevědět předem, co se bude předvádět či nemít jistotu o autorech. Nehledě k tomu, že nesmí vybrat zhotovitele díla na vlastní pěst bez soutěže a před uveřejněním se nestarat se o to, zda autor vyhověl podmínkám zadání (pokud vůbec přesné zadání dostal). Podivná byla již propagační kampaň s heslem "Evropě to osladíme" a nesrozumitelným pohráváním s kostkami cukru, a bylo by neodpovědné dát Alexandrovi Vondrovi ještě další příležitost, aby stát tímto způsobem dále reprezentoval. Mirek Topolánek by ho měl rychle vyprovodit ze Strakovy akademie a měl by si na to obout dobře okované boty.

Je zvláštní, že podstatnou část nákladů na pořízení díla Davida Černého zaplatil soukromý investor, Zdeněk Bakala. Vlastně zaplatil vše, protože autor oznámil, že státní prostředky vrací. Důvod jeho počinu neznáme. Chtěl-li však svými penězi pomoci na svět důkazu, že vládní pojetí souboru úředních úkonů, jimiž je předsednictví Evropské unie, se stalo příležitostí ke spuštění řetězu hloupostí a projevů neodpovědnosti, a k vytváření příležitostí přiživit se, spojených s bezuzdným plýtváním penězi, jeho záměr vyšel dokonale a vynaložených prostředků nemusí litovat. Nemusí nás ani mrzet, že jediným kladným výsledkem jeho zlomyslnosti je skvělá reklama pro Davida Černého.