Rozhodovali o zákonech, o státních výdajích, soudili, volili státní úředníky, vyhlašovali války a přistupovali na mír. Podobně tomu bylo i v počátečním období římské republiky, když Řím měl ještě rozměr městského státu. Ale ani v těchto historických podmínkách neodpovídala praxe proklamovaným ideálům demokracie. Vždy se uvnitř komunity městského státu objevovaly zájmové skupiny a ctižádostiví jedinci, kteří si přisvojovali větší podíl na moci na úkor většiny. Z toho vyplývaly občanské konflikty a války, jejichž vítězové stav demokracie buď navraceli k vytčenému ideálu nebo od něj více vzdalovali. Ale antická demokracie, ani v ideálním stavu, nebyla demokracií podle dnešních měřítek. Nejenže značnou část obyvatelstva státu tvořili bezprávní otroci, ale z podílu na řízení věcí veřejných byly zcela vyloučeny všechny ženy státotvorné části populace. Již mnozí významní současníci považovali antickou demokracii za nedokonalou (Platón) nebo dokonce špatnou (Aristoteles) formu vlády.

Nevracejme se však tak hluboko do historie a posuďme naplňování pojmu demokracie v jeho moderním obsahu od jeho renesance, počínající Americkou a Velkou francouzskou revolucí na konci 18. století. Obě tyto revoluce, ale především francouzská, hlásaly úplná a rovná občanská práva pro všechny, osobní svobodu, rovnou účast na státní moci a před soudy. Za naplnění hesel: "Rovnost, volnost, bratrství", bojovaly v těchto revolucích všechny dosud neprivilegované vrstvy občanů a zasloužily se o jejich vítězství. Jako vždy však již v průběhu revoluce a zejména po svržení dosavadního koloniálního a feudálního řádu se zájmy různých vrstev občanů začaly rychle rozcházet v závislosti na jejich majetkovém a politicko-mocenském postavení. Majetní a mocní mají vždy zájem uchovat si majetek a moc natrvalo a možnost dále je zvyšovat. Proto pro ně není výhodné plnit citovaná hesla revoluce pro všechny občany bez rozdílu.

Místo toho prosazují takové zákony, aby vyhlašovaná práva a svobody mohli plně využívat pouze oni a aby jejich využívání ostatními občany bylo co nejvíce ztíženo. Dlouho se bránili např. volebnímu právu pro ženy, ve volebních zákonech uplatňovali nejrůznější majetkové censy, stéle preferují nepřímou demokracii před přímou.

Zákony zvýhodňují majetné vůči nemajetným v občanských i v trestních kauzách (správní a soudní poplatky, kauce, advokacie atd.). Vlastnictví informačních medií a majetek vůbec zásadně reguluje uplatňování svobody projevu. Světově uznávaný britský demokrat Winston Churchill svého času řekl, že demokracie je forma vlády sice velmi nedokonalá a obtížná, ale bohužel nejméně špatná ze všech, které zná. K tomu je nutno ještě dodat, že sir Winston měl na mysli britskou parlamentní demokracii v "idylických" dobách 19. a 20. století, kdy byl svět ještě multipolární a nebyl dirigován jednou vojenskou supervelmocí a stále se zmenšujícím počtem globálních finačních, mediálních a průmyslových korporací.

Dnes je zcela zřejmé, že demokracie, ke které se hlásí kdejaký spasitel lidstva, je pojmem mnohoznačným a interpretovaným tudíž jednotlivými vykladači velmi rozdílně.

Jaké základní formy demokracie a způsoby jejího výkladu je možno uvést, bez nároku na úplnost? Zcela čerstvě na to odpovídá u nás právě vydaná kniha: DEMOKRACIE. Teorie, modely, osobnosti, podmínky, nepřátelé a perspektivy demokracie. Zkompilovali ji Vít Hloušek, Lubomír Kopeček s kolektivem odborníků z Mezinárodního politologického ústavu MU Brno, r.2003, který knihu vydal.

1. Dnes ve světové politice převládající je pojetí demokracie parlamentní. Ačkoli její praktické uplatňování se v různých demokraciích režimech v jednotlivostech liší, obvykle se vyznačuje následujícími společnými rysy:

a) Politický systém je stanoven ústavou, základním zákonem, který přijímá parlament ústavní většinou.

b) Ústava vyhlašuje všechna obecně uznávaná občanská a lidská práva shodně pro všechny občany.

c) Všichni občané mají přímé a rovné volební aktivní i pasivní právo do místních i státních zastupitelských orgánů. Někde ještě všichni občané volí přímo státního presidenta a rozhodují o zásadních otázkách v referendech, což lze již považovat za prvky demokracie "přímé".

d) Státní moc je rozdělena mezi tři nezávislé moci: zákonodárnou, výkonnou a soudní.

Uveďme však hned některé podstatné nedokonalosti této formy demokracie.

ad a) Ústava, byť pod pláštíkem vzletných slov o rovnosti občanů, vždy zabezpečuje politickou nadvládu té společenské vrstvy, která ji formulovala.

(literatura: Miloš Krejčí -- Deklarace nezávislosti a Ústava USA -- Otakar II Praha 2000).

ad b) Práva jsou ústavou sice deklarována, ale možnost jejich využívání je závislá na společenském postavení každého z občanů, které je nerovné, takže ani využívání práv nemůže být rovné.

V Listině základních lidských práv a svobod, dnes mezinárodně akceptované, chybí právo každého člověka na spravedlivý podíl ze společenského produktu, který by mu zaručoval důstojnou hmotnou i duchovní existenci.

ad c) V zastupitelské demokracii (se systémem politických stran) je svoboda volby omezena tím, že

- kandidáty a jejich pořadí určují vedení politických stran, ve kterých nefunguje vnitrostranická demokracie,

- předvolební ovlivňování voličů prostřednictvím medií a nákladných předvolebních kampaní je v rukou vládnoucí mocenské elity,

- v období mezi volbami nemají občané možnost ovlivňovat výkon moci, i když je v rozporu s předvolebními sliby a evidentně ignoruje jejich zájmy a vůli.

ad d) Toto rozdělení dnes již není dostatečné pro zaručení demokratické vlády, jak bude dále v této stati vyloženo.

2. Nastává období, kdy se významné světové populační, kulturní a ekonomické regiony snaží emancipovat od všeobecné globální nadvlády USA. Jmenujme Evropu, Japonsko, Čínu, Indii a Jižní Ameriku. Všichni tito pretendenti účasti na řízení světového dění se hlásí k demokratické formě vlády, nikoli však shodné s jejím americkým typem.

Kromě toho ve světě úspěšně fungovaly a fungují různé typy autoritativních demokracií, které vznikly v konkrétních historických a geopolitických podmínkách, v nichž mají své oprávnění a potenciál pozitivního vývoje směrem k úplnější demokracii.

Obvykle jde o země a státy, ve kterých hospodářské podmínky a politická kultura nejsou zralé pro zavedení zastupitelské demokracie "západního" typu.

Odstrašující zkušeností z šablonovitého a předčasného zavádění parlamentní demokracie a liberální ekonomiky je historie většiny afrických států po dekolonizaci, když se vývoj zvrhl k diktaturám a krvavým občanským válkám. V různé míře je tomu podobný i vývoj ve státech východní Evropy po pádu komunismu.

Naproti tomu autoritativní režimy s formální demokracií v Jižní Koreji, Taiwanu, Malajsii, Singapuru a Chile, dnes i v Číně a Vietnamu, vykazovaly a vykazují pozitivní společenský rozvoj, který i politicky postupně spěje k úplnější demokracii.

3. Buržoazní (eufemisticky zvaná "občanská") parlamentní demokracie, jakou praktikují s menšími rozdíly USA a západní Evropa, stále více vylučuje z rozhodování občana a voliče, jehož role se redukuje jen na občasné volební akty, při kterých je zkresleně informován o charakteru a programech politických stran a politiků, které má volit. Kritika společenských poměrů je téměř vyloučena monopolem informačních medií a redakční cenzurou nežádoucích názorů.

Na to občané reagují nedůvěrou k politickým reprezentantům a institucím a masovou neúčastí na volbách. Na křiklavé ignorování své vůle odpovídají drobnými i masovými projevy odporu a občanské neposlušnosti, v nejkrajnější formě přecházejícími až do násilných střetů se státní mocí (i terorismus).

Toto "odcizení" občanů politice by mohla vyřešit demokracie přímá (nebo alespoň přímější).. Forma demokracie, která odstraňuje bariery mezi vůlí občanů a výkonem mocí a která umožňuje prakticky uplatňovat vůli občanů každodenně a v místě, kraji a státu kde žijí.

V tomto směru by se mohla třeba i naše demokracie poučit od mnou často kritizovaných USA. Z přenesení většiny moci na jednotlivé státy, v soudnictví z porotního systému, z přímých voleb soudců a šerifů atd.

Příkladem evropského státu s fungujícími prvky přímé demokracie je Švýcarsko.

Přímá demokracie je často nesprávně ztotožňována s používáním referend a plebiscitů. Také se bez argumentů uvádí, že je realizovatelná pouze v malých komunitách, jakými v minulosti byly antické městské státy. Argumentuje se též Tocquevillem, který ji nazýval tyranií většiny. Ve uvedené kompilaci ji Hloušek a Kopeček démonizují představou, že by se stala "permanentním internetovým referendem" o všech zákonech. Pravým důvodem odmítání přímé demokracie je obava vládnoucí elity z účinné kontroly politické moci ze strany občanů a ze ztráty jejích politických a hospodářských privilegií.

Přesto existuje reálná cesta k přímé demokracii. Je jí soustavné uplatňování a rozšiřování systému subsidiarity v politickém systému a státní správě. Znamená to přenášení všech rozhodovacích pravomocí na nejnižší možné stupně, nejblíže k místu jejich uplatňování.

Centrálním institucím státu by měla zůstat pouze úloha tvorby ústavy a obecných základních zákonů (občanského, obchodního, branného, soudního a trestního řádu), funkce ústavního a nejvyššího soudu (včetně správního) a řízení resortů státní správy, státních financí a obchodu, zahraničních věcí a obrany (včetně vnitřní),

Poslanci všech stupňů by měli být voleni vždy jen v jednomandátových volebních obvodech, aby byli osobně odpovědni svým voličům, kteří by je mohli během jejich mandátu odvolat.

Nedostatečnost záruk demokracie

Když osvícenský politolog a čelný teoretik demokratické vlády Montesquieu promýšlel a definoval její základy, stanovil ji tři pilíře, tři oddělené nezávislé moci, které se vzájemně kontrolují: moc zákonodárnou, výkonnou a soudní.

Tento koncept byl ve své době geniální a plně vyhovoval stavu společenského vývoje na konci 18. století. Od té doby jsou na jeho principu koncipovány ústavy a politické systémy demokratických států. Avšak ani jejich legislativní deklarování a formální uplatňování plně nezaručuje spolehlivé fungování a zachování demokratické vlády.

Z nesčetných selhání v různých dobách a na různých stranách světa uveďme jen příklad Německa mezi světovými válkami. Hitler se stal neomezeným diktátorem s titulem Vůdce následkem postupných kroků, které byly v souladu s ústavou a zákony tzv. Výmarské republiky Jako vůdce strany NSDAP, která získala v parlamentních volbách v lednu r. 1933 nejvyšší počet mandátů v Říšském sněmu, byl presidentem republiky Hindenburgem jmenován kancléřem a pověřen sestavením koaliční vlády s pravicovými parlamentními stranami. Vládu sestavil kancléř Hitler tak, že NSDAP zajistil klíčová "silová" ministerstva: říšským ministrem vnitra se stal nacista Frick a pruským ministrem vnitra nacista Göring.

S těmito ministerstvy a s policií zinscenovali údajně komunistické a sociálně-demokratické protistátní akce (požár budovy Říšského sněmu aj.) a vyřadili tuto opozici z politické scény. V opakovaných parlamentních volbách v březnu 1933 pak nacisté získali již 44% mandátů. Zatčením komunistických poslanců (12% mandátů ve Říšském sněmu) v souvislosti s požárem budovy Říšského sněmu a s pomocí katolíků (ovlivněných antikomunistickým papežem Piem XI) si zajistil v Říšském sněmu dvoutřetinovou většinu a prosadili mimořádný zákon, kterým se na čtyři roky přenášela na vládu veškerá legislativní pravomoc a pozastavovala povinnost dodržovat ústavu. Po brzké smrti stařičkého presidenta Hindenburga se v srpnu r. 1934 Hitler nechal plebiscitem (85% hlasů pro) zvolit nikoli presidentem, ale podle nacistického principu Vůdcem německého národa. Říšský sněm sice dále nominálně existoval, ale byl svoláván pouze občas k demonstrování souhlasu s vůli Vůdce a až do konce nacistické éry nedošlo již k žádným parlamentním volbám.

Od přelomu 18. a 19. století došlo ve světě k obrovskému politickému, společenskému, hospodářskému a vědecko-technickému vývoji. Všechny síly lidstva se zmnohonásobily a jejich růst se neustále zrychloval. Současně se prudce zvyšovaly rozdíly mezi jejich úrovní v různých částech světa. To bylo příčinou růstu a šíření nerovnoprávnosti mezi národy, ke vzniku moderního kolonialismu a konzervování nedemokratických politických systému v méně vyvinutých zemích. Začaly boje mocných států o imperiální nadvládu ve světě. To vše mělo negativní vliv i na dodržování demokracie v nejvyspělejších zemích Evropy a Ameriky. V této nové situaci se ukázaly původní pilíře demokracie jako nedostatečné (ve Francii -- restaurace Bourbonů, dvě císařství Napoleona I a Napoleona III.).

Nová moc -- moc informací

V oné době se také již rozvíjela nová moc, jejíž význam byl původně malý a se kterou teoretici demokracie ještě nepočítali. Byla to moc informací, která je dnes nejméně tak významná jako první tři a proto i ona musí být podrobena nejvyšší ústavní kontrole. Zabezpečení a obrana demokracie v dnešní době to nutně vyžaduje.

Zevrubně se dnešními hrozbami demokracii a významu moci informací zabývá Noreen Hertz, profesorka na universitě v Cambridge, v knize Plíživý převrat, která u nás vyšla v nakladatelství DOKOŘÁN, Praha 2003.

V první kapitole této úvahy jsem (bez nároku na úplnost) uvedl důvody, proč není demokracie dosud nikde dostatečně garantována. Významnou nedostatkem demokracie a přímou hrozbou pro ni je absence institucionální záruky úplnosti, pravdivosti a včasnosti informací pro občany a možnosti šíření názorů všech občanů, kteří se chtějí veřejně vyslovit.

V ekonomice se uznává, že monopoly jsou škodlivé, protože omezují hospodářskou soutěž a brzdí uplatňování nejefektivnějších technologií a obchodních praktik. Monopoly jsou proto státem regulovány a zákonem omezovány. V informacích jsou monopoly trpěny bez omezení.

Jaká je praxe ve vzorných demokraciích světa, v USA a v západní Evropě ?

V USA jsou všechna media soukromá a čistě komerční. V západní Evropě je tomu podobně. Trh informací ovládají mocná a bohatá soukromá media, provozovaná komerčně jako obchodní společnosti, ovládané konkrétními vlastníky, známými jako mediální magnáti. Vedle komerčních medií jsou v západní Evropě legislativně zřizována nezávislá media veřejnoprávní, závislá na vládě jen tím, že vláda dohlíží na jejich nestrannost a nezávislost a že přispívá na jejich provoz ze státního rozpočtu.

Veřejnoprávní media jsou jako konkurence přirozeně "trnem v oku" soukromých mediálních impérií a ta proto vyvíjejí trvalý tlak na vlády a parlamenty, aby veřejnoprávní media a jejich podpora byly zrušeny a mediální sektor totálně zprivatizován. Tyto snahy jsou jedním z významných kroků na cestě "plíživého převratu" podle Noreen Hertzové.

V tomto převratu dochází k postupné demontáži dosavadního demokratického systému vlády, ve kterém (sice nedokonale: W. Churchill), je zdrojem vládnoucí moci vůle většiny občanů-voličů. Je nahrazován vládou nevolené globální oligarchie, která se rekrutuje z vlastníků a top-manažerů nejbohatších nadnárodních obchodních korporací. Tato oligarchie je mocnější a bohatší než politická reprezentace i těch dnes nejmocnějších států, kterou může stále více nerespektovat nebo si ji podřizovat. Je evidentní, že tato oligarchie nerozhoduje o společenských procesech podle zájmu většiny lidské populace, ale jen podle kriteria svého nejvyššího zisku bez možnosti veřejné kontroly.

Stále narůstající až totální kontrola všech druhů informačních medií je významným prostředkem realizace tohoto převratu. Jednak je takto cíleně paralyzován zájem občanů jak o nepolitické občanské aktivity, tak o přímou účast na politice..

V informační části se nabízí hlavně bulvár a zpravodajství z oblasti užívání volného času, v části "kulturní" především nenáročná zábava, působící na nejprimitivnější lidskou smyslnost a požitkářství.

Tím si soukromá media zajišťují nejvyšší sledovanost a prodej svých produktů a zároveň ovládnutí trhu reklamy a zisky z ní. V druhém plánu pak v politickém zpravodajství a komentářích šíří účelově vybírané, neúplné a zfalšované informace, kterými desinformují a obelhávají jejich příjemce tak, aby se jako občané a voliči chovali podle jejich záměrů a plánů. Tj. aby do zastupitelstev volili jejich poslušné služebníky a pasivně přijímali politický vývoj, který je připravuje o občanská a lidská práva a o existenční statut a jistoty.

Je zřejmé, že vlastnictví informačních medií a jejich ovládnutí je určující podmínkou politické moci a vlády. Pokud má být zaručena demokratická forma vlády při dnešní úrovni poznání a potenciálu lidské společnosti, je nezbytné informační moc podřídit ústavní kontrole na stejné úrovni, na jaké jsou kontrolovány moci zákonodárná, výkonná a soudní.

Způsob kontroly informační moci

Informační moc jako součást záruk demokratického politického systému by měla být založena na zřízení veřejnoprávních medií všech typů na celostátní a krajských úrovních.

Z nich televize, rozhlas a internet by byly financovány z všeobecné mediální daně prostřednictvím státního rozpočtu, noviny by byly financovány příspěvkově z prodeje a z rozpočtové dotace. Tato media musí být zcela nezávislá na ostatních institucích státní moci. Proto přímo v Ústavě musí být stanoveny řídící orgány pro všechny typy provozovaných informačních medií, tj. tisku, televize, rozhlasu, internetu a závazná pravidla vytváření řídících orgánů - mediálních rad z reprezentantů nejvýznamnějších a neopominutelných nadstranických institucí společenského a národního života, tj. zásadně s vyloučením vlivu politických stran a zájmových (korporativních) organizací. Konkrétně např. z AV ČR a univerzit, státem uznaných církví, umělců, neziskových sdružení a nadací a všeobecně uznávaných osobností národního života. Členy těchto rad by měl, na návrh v ústavě taxativně stanovených institucí, volit senát a jmenovat je president republiky na funkční období cca 34 až 5 roků (a stejně je i odvolávat).

Redakční práce všech těchto veřejnoprávních medií musí být naprosto objektivní (např. podle vzoru BBC) a sloužit co nejúplnějšímu, nejpohotovějšímu a pravdivému informování občanů. Tato media musí mít zcela zakázanou jakoukoli inzerci, jak bude zdůvodněno v následujícím kapitole této úvahy. Velký prostor musí být poskytován jejich příležitostným a nezávislým dopisovatelům, organizování a podpora veřejných diskusí k aktuálním společenským událostem a problémům, vše bez jakékoli redakční cenzury (s výjimkou názorů, jejich šíření je zákonem zakázáno).

Úkolem mediálních rad by byla kontrola profesionality a objektivity medií, kvalifikovaný a náročný personální výběr jejich profesionálního vedení, což vše musí být zárukou nekompromisního dodržování kodexu novinářské objektivity a pravdivosti.

Je mimo jakoukoli pochybnost, že při dnešních neomezených možnostech informatiky a komunikace se stala informační moc zcela rovnocennou dosavadním třem částem ústavní moci. Pokud ji bude moci bez kontroly využívat ve svůj prospěch jen omezená vlastnická a politická elita, představuje to vážné ohrožení demokracie. Proto je informační moc nutno podřídit stejné ústavní kontrole jako ostatní politické moci.

Aby občané a jejich organizace mohli své názory a vůli svobodně a účinně projevovat a prosazovat, je nutno jim zákonem dát k dispozici veřejnoprávní informační media místního i celostátního dosahu.

Konkrétní vybudování tohoto dalšího pilíře demokracie a podrobné zpracování ústavní změny by jistě muselo být předmětem předcházející široké společenské, politické a odborné diskuse a precizní ústavně-právní práce. Vždyť by šlo o zásadní převratnou změnu v konstrukci demokratické formy vlády, jaká dosud nebyla nikde uplatněna.

Tato myšlenka jistě narazí na odpor mediální loby, protože ohrozí její monopol na manipulaci s informacemi, s veřejným míněním a zejména s hlasy voličů, tj. se zdrojem její skrývané politické moci i neskrývaných finančních zisků a na odpor zarytých neo-konzervativců v jejich službách.

Regulace reklamy

Reklama a propagace, uplatňované v rozumné míře, slouží k informování potenciálních zájemců o výrobcích a službách na trhu. Jako takové jsou potřebné a užitečné a je třeba je uznávat jako nutnou součást trhu zboží a služeb, kterou zákazník bez námitek zaplatí v ceně výrobku a služby a jejíž nálady i zákonodárce uznává jako vynaložené oprávněně k dosažení zisku.

V dnešní podobě se však reklama rozbujela na organizmu trhu jako zhoubný nádor. Nejenže bezohledně atakuje a obtěžuje občana na místech veřejných, ale vlezle za ním proniká až do jeho soukromí a navíc mu hluboko sahá do kapsy, když u některých produktů vytváří podstatnou část nákladů a tím zbytečně zvyšuje jejich ceny. V mnoha případech provokuje a zvyšuje spotřebu zbytečného zboží a požitků. Podněcuje neracionální potřeby a způsobuje tím plýtvání a vyčerpávání neobnovitelných přírodních zdrojů a neodůvodněné zatěžování životního prostředí zplodinami a odpady, které by vůbec nemusely vzniknout. Neplatí to jen pro propagaci evidentně zdraví škodlivých produktů, jako jsou např. tabákové výrobky, u nichž se vlády již osmělily jistá omezení zavádět. Vrcholem iracionality a dokonce nemorálnosti je propagace produktů, které jsou škodlivé zdraví, počítaje v to i nadměrnou konzumaci léků.

Reklama tohoto druhu a takového rozsahu (její náklady v ČR se blíží 1% HDP) se po vzoru USA stala vysoce ziskovým byznysem, ve kterém se "živí" obrovské množství firem a osob, zejména informačních medií. Nikoli tržby z prodeje tiskovin a z koncesionářských poplatků za elektronická media, ale příjem z reklamy je hlavní částí tržeb a zisků. Při prosperitě, zajištěné tržbami z reklamy, mohou pak bájně bohatá a všemocná media a jejich majitelé dělat žurnalistiku a publicistiku podle zájmů svých a těch politických sil, které jim vyhovují nebo za odměnu přímo slouží.

Za této situace má společnost právo, a poctiví politikové jako její reprezentace i povinnost, moc soukromých medií kontrolovat, regulovat a racionálně omezovat.

Vedle výše navrhovaných ústavních změn by měla být regulace reklamy, přesahující její racionální funkci, regulována i ekonomickými nástroji.

Jednoduchým a tržním principům, neodporujícím řešením, by mohla být změna daňových pravidel pro započítávání nákladů na reklamu. Jako započitatelné by měly být uznávány pouze náklady na reklamu přiměřenou, vyjádřené určitým procentem z obratu, z přidané hodnoty nebo (u obchodníků) z celkové obchodní marže ve zdaňovacím období. Další náklady na reklamu, kterou by zákon ani nadále jinak neomezoval, by nebyly uznávány jako nutné pro dosažení zisku a podnikatel by se musel rozhodnout, zda o výdaje na dražší reklamu si bude krátit svůj zisk.

Zahraničním producentům a obchodníkům by nebylo dovoleno umísťovat reklamu svých produktů na českém vnitřním trhu, ale musely by ji kupovat a umísťovat prostřednictvím tuzemských zastoupení (zapsaných v českém Obchodním rejstříku a v ČR zdaněných) nebo svých českých dealerů, pro které by platily uvedené limity přiměřené reklamy.

Předem již slyším námitky potrefených o kacířství a neslýchanosti mých návrhů. Argumenty o reklamě jako sektoru s významnou tvorbou HDP, o pracovních příležitostech pro desetitisíce až miliony lidí, o multiplikačních ekonomických efektech v celém národním hospodářství atd.

Přesto musím trvat na tom, že nepřiměřená reklama je výrobou pro výrobu, že je přínosem pouze pro její producenty a dodavatele, ale že do HDP přispívá jen zcela nepotřebnými a zbytnými produkty, které nemají užitnou hodnotu, ale jsou pouze spotřebiči práce, pracovních prostředků a surovin a tím výrobních nákladů, které jsou pro produkci užitečných statků nepotřebné a zbytečně zvyšující jejich prodejní cenu. Kromě toho vyvolávají zbytečnou poptávku po nepotřebných produktech a jejich zbytečnou výrobu, která čerpá a rabuje omezené zdroje surovin a energie a zvyšuje zatížení životního prostředí.

Chápu, že navrhovaná opatření nemůže provést ČR jednostranně a osamoceně, protože by ji to ekonomicky znevýhodnilo proti ostatním státům. Je však možné vnést takovou legislativní iniciativu do agendy Evropské unie a pokusit se prosadit tuto koncepci v celé EU. V Evropě sílí vliv stran "Zelených", které jako hlavní program mají ochranu životního prostředí. To by mohla být celoevropská politická síla, která by se za tuto koncepci postavila.

Literatura: Miloš Krejčí , Deklarace nezávislosti a Ústava USA , Otakar II, Praha 2000

Noreen Hertz, Plíživý převrat DOKOŘÁN, Praha 2003.

Egon Bondy, Neuspořádaná samomluva , L. Marek, Brno 2002

V. Hloušek, L.Kopeček DEMOKRACIE. Teorie, modely, osobnosti, podmínky, nepřátelé a perspektivy demokracie , MU Brno 2003

Dieter Prokop, Boj o media, Karolinum 2003