Kdo vlastně řeší etická selhání pedagogických pracovníků? Jsou to přímí nadřízení, jejichž prvořadým zájmem bývá péče o dobré jméno řízeného pracoviště někdy i za každou cenu? Pečují o bezkonfliktní průběh procesu výchovy a vzdělávání samotné pedagogické sbory? Řeší skutečně důsledně a odborně vztahové problémy mezi učiteli a rodiči, případně mezi učiteli a žáky školní rady, občanská sdružení rodičů a přátel školy, nebo zřizovatelé?

Stížnostní agenda České školní inspekce, stejně jako zveřejňované negativní kauzy ze "školního podsvětí" tvoří zřejmě jen vrchol ledovce. Případů pedagogického i prostě lidského selhání při výkonu náročné učitelské profese bude nepochybně daleko více. Objektivní pohled do "kuchyně" jednotlivých zařízení, případně do individuální pedagogické koncepce pracovníků nebývá snadný. Mnohde platí známé pravidlo: "Co se doma uvaří, to se taky sní."

Zdálo by se, že je nemožné nevidět pedofilní sklony spolupracovníka, zlodějské manýry ředitele, neetický přístup k žákům a studentům, různorodou šikanu dětí i pracovníků, mravní debakl, neschopnost týmové spolupráce, lajdáctví, "řemeslný" přístup k tvůrčí pedagogické práci a dokonce neodbornost. Přesto se tyto jevy vyskytují a přetrvávají drahnou dobu. Neměli by se samotní pedagogičtí pracovníci ve vlastním zájmu zabývat prevencí všech nedostatků, soustavným zlepšováním kvality svého působení a jeho produktivitou především prostřednictvím svého profesního sdružení?

Je pozoruhodné, že jakmile se začne hovořit o pedagogické komoře, ihned se objeví řada odpůrců této instituce i přímo z řad učitelstva. Jejich argumentace se většinou odvíjí od nerozlišování funkce odborů a specifiky obsahu činnosti profesních organizací. Řada námitek dále souvisí s tradičním odporem vůči jakémukoliv organizování ve jménu nezávislosti a kultu "všemocné" decentralizace. Někteří odpůrci pak podezřívají propagátory pedagogické komory ze snah o vybudování teplých úřednických postů na úkor výkonných zaměstnanců. Mlčící většina, jak je v těchto krajích zvykem, tiše sleduje, co se to zase chystá, aby se případně v nových podmínkách rychle adaptovala se svými zaběhanými přístupy. Skutečný zájem o organizovanou spolupráci řada pedagogů rozhodně neprojevuje. Akční profesní organizaci, která by především dbala o etický výkon povolání, zřejmě nepotřebuje ministerstvo, školní inspekce, nepostrádají ji pracovníci odborů školství, zřizovatelé, ba ani ředitelé škol. Odbory vidí v profesní organizaci pedagogů nekalou konkurenci.

Příčiny těchto postojů mohou být různorodé. Někteří politici už před léty snahy o samosprávnou učitelskou organizaci ve formě komory nepřivítali, neboť s koordinovanými postoji velkého množství zaměstnanců bývají problémy. A také zvítězila vskutku objevná myšlenka, že kolektiv prakticky neexistuje, neboť se skládá z individualit. Jen šťouravé individuum mohlo za tímto vskutku nevšedním názorem vidět skryté známé římské pravidlo Rozděl a panuj. Je také trochu záhadou, jak tyto ideje souvisejí s proklamovaným vytvářením občanské společnosti.

Proč by bylo dobré usilovat o vznik pedagogické komory?

Po svým způsobem pozoruhodné reformě státní správy a zrušení odvětvového řízení ve školství došlo k větší atomizaci jednotlivých zařízení. Vzájemná informovanost a spolupráce v síti škol se rozhodně nezlepšila. Ředitelé spolu s právní subjektivitou obdrželi do vínku pravomoci prakticky bez vnitřních kontrolních mechanismů, neboť školní rady vznikaly váhavě a náplň jejich činnosti se mnohde stávala víceméně formální. Noví zřizovatelé se s celou problematikou nejdříve zvolna seznamovali. Státní kontrola hospodaření u zřizovatelů, tj. zejména obecních a městských úřadů, dle některých informací prakticky neprobíhala řadu let. Jen velký optimista by si tyto skutečnosti nedal do souvislosti se současnou úrovní výchovné a vzdělávací soustavy a snad i se stavem jejího financování.

Učitelský stav je v nedobré situaci. Mizí profesní hrdost, učitelé se jen sporadicky vyjadřují k téměř soustavné zobecňující kritice svého působení. Příkladem do nebe volající drzosti některých pavlačových kritiků může být v poslední době často veřejně prezentované tvrzení, že až 90 % učitelů nedovede řešit případy šikanování žáků. Zpochybňování odbornosti pedagogů je národním zvykem, neboť poučených laiků mezi rodiči přibývá a zapálených odborníků -- učitelů ubývá. Učitelské sbory bývají jen zřídka věkově sestaveny tak, aby v nich byly rovnoměrně zastoupeny tři generace učitelů a byla tak zajištěna přirozená rovnováha výchovného působení na základě různorodého přístupu. Tato téměř základní potřeba školské personalistiky se vesměs přehlíží a hitem doby se stalo jen marné volání po hromadném nástupu mladých pedagogů do škol. O feminizaci školství už byly popsány metráky papíru a pozitivní změna se stále jaksi nedostavuje. U učitelů převládá neblahý pocit, že nemohou ovlivňovat vývoj profesních záležitostí.

Otevřená odborná komunikace o problémech pracoviště nebývá ve školách pravidlem. Organizace smysluplného dalšího vzdělávání pedagogických pracovníků řádně nefunguje. Pedagogická diagnostika je často povrchní, ověřování výsledků vzdělávání nedokonalé a nárazové, o cílené "terapii" se zaměřením na jednotlivce se jedná většinou jen v souvislostech výstřelků chování a zásadních problémů učení. A že by se v komplikovaném procesu výchovy a vzdělávání dnes a denně neskrývala řada etických problémů různé závažnosti, které pouze čas od času s velkou chutí ventilují sdělovací prostředky, o tom není třeba pochybovat. Jde však především o prevenci těchto jevů a o prokazatelnou snahu neustále zlepšovat mezilidské vztahy a vytvářet vhodnou atmosféru pro tvůrčí výkony v "dílně lidskosti".

Profesní sdružení pedagogů by už samotnou svou existencí mohlo přispět významnou měrou k procesu autoregulace ve všech oblastech činnosti škol a školských zařízení. Prostřednictvím organizace pedagogů by nepochybně došlo k rozvoji všech forem kolegiální pomoci a kontroly, jejichž prostřednictvím lze řešit řadu odborných i etických nedostatků při výkonu povolání. Samosprávná organizace by mohla výraznou měrou přispět k růstu nezbytné prestiže pedagogických pracovníků.

Etickými problémy ve vztahu ke zvířatům -- pacientům se zabývají prostřednictvím profesní komory dokonce i veterinární lékaři. Takový řádně fungující nástroj ovlivňující mravní úroveň v oblasti výchovy a vzdělávání dětí a mládeže naše společnost zřejmě nepotřebuje.

V negativních postojích samotných učitelů k ustavení profesní organizace lze mimo jiné najít i absenci neformálního citového vztahu k vlastnímu povolání. Jak jinak si vysvětlit, že ve značně konfliktním prostředí výchovy a vzdělávání dětí a mládeže je míra vůle, snahy a schopnosti řešit nemalé etické nedostatky vlastními silami stále mimo oblast bezprostředního zájmu pedagogů. Stesky učitelů nad rozporuplným vztahem společnosti ke škole mají pak v těchto souvislostech poněkud falešný tón.