Obecně a Jan Kellerovi zvlášť

Tento odstavec není ani tak polemikou s kolegou Kellerem, jako spíše pokusem o doplnění či zdůraznění určitých aspektů a problémů kolem Lisabonu. Mou původní intencí bylo upozornit na problematičnost Lisabonské smlouvy a politicko-ekonomický charakter EU, a to jak z obecné tak i konkrétně z levicové pozice. Máme-li již český stát, potom je nutné se bez ideologických brýlí ptát, co pro jeho další existenci Lisabonská smlouva z hlediska státoprávního, politického, ekonomického a vojenského znamená. Nikdo z nás by asi v soukromém životě nepodepsal něco, co de facto nezná, třeba jen proto, že obchodník kupní smlouvu vzletnými slovy vychvaluje. Pokud tak někdo učiní, neměl by později bědovat nad eventuálními následky. Uvedu ještě jeden příklad nejasností kolem Lisabonské smlouvy.

Nikde jsem nezaregistroval fundovaný rozbor následujícího problému, čímž samozřejmě nechci říci, že neexistuje, jelikož nestačím číst všechno. ČR je členem NATO, zároveň se ale chce podílet na vojenské integraci v rámci EU. To se dostane během „hájení evropských zájmů“ (čl. 13,2) do konfliktu se státem X. Co to jsou, evropské zájmy‘? Jak bude reagovat NATO? Jak budou reagovat USA? Nastane nebo nenastane pro Severoatlantickou alianci tzv. spojenecký případ (v němčině Bündnisfall)? Jsou vyjasněny všechny právní souvislosti s 'dvojím euroatlantickým zakotvením‘ Česka? Čl. 14,3 hovoří o závaznosti rozhodnutí o provedení akcí, čl. 17,1 o společné obraně. Čl. 17, 3b a 4 sice respektuje závazky 'některých zemí‘ (sic!) vůči NATO, formulace je ale tak obecná a vágní, že si jen stěží lze pod ní představit něco konkrétního. Kdo ji bude vykládat? Není možné nevidět posilování vojenského charakteru Unie. Co znamenají konkrétně plány na tzv. restrukturalizaci vojenského průmyslu členských zemí pod aspektem společné obrany pro ČR? Skutečně si někdo myslí, že země jako Francie, Německo, Velká Británie, Itálie či Španělsko se vzdají svého „národního“ zbrojního průmyslu? Nejedná se o elegantní vyřazení konkurence a otevření nových trhů pro západní vojenskou techniku? Všichni dobře víme, jak matoucí mohou být v novodobé orwellovštině zdánlivě nevinné výrazy - třetí cesta, reformy, transformace' boj proti terorizmu a podobně.

Klaus ještě jednou a naposledy. Mým základním úmyslem nebyla jeho obhajoba, nýbrž poukázat na to, že veškeré „debaty o Evropě“ se vedou buď „o Klausovi“ nebo výhradně na abstraktně-ideové rovině. Nikdy jsem netvrdil, že je politická dráha V. Klause po všech směrech „konsekventní“. Nicméně: může se mu vyčíst leccos, jen ne náhlou změnu politického profilu. Klaus byl od počátku Klausem a každý to musel vědět. Nikdo nebyl nucen jeho směr volit, myslím ale, že hlad po „zahraničních investorech“ a všech těch Nomurách byl po listopadu 89 bohužel většinově rozšířeným jevem. Před možnou výprodeji Česko-Slovenska jsem se pokoušel varovat již ve svých prvních článcích v tehdejších Moravských novinách na přelomu let 90 / 91. Tehdy jsem platil za exota a nikdo kromě nich mne nebyl ochoten tisknout. Abych byl konkrétní, v čem se od Václava Klause liším. Cohn-Benditovi nevytýkám jeho aktivity na pařížských barikádách roku 68, nýbrž to, že se přesunul na jejich druhou stranu a zde praktikuje politiku, proti které tehdy tak horlivě brojil.

„Investice bez hranic“, jak to vyžadují direktivy EU, nejsou korekturou polistopadové pravicové politiky, nýbrž jejím „evropským posvěcením“ (k tomuto tématu se ještě krátce vrátím). Na místě by byla nejen otázka, proč je Klaus proti, nýbrž zrovna tak proč je Topolánek pro. Protože je Mirek statečný chlapík jak jej nedávno charakterizoval chlap z nejchlapovatějších, Sarkozy? Co se Klause týče, upozornil jsem především na to, že se v některých důležitých mezinárodních záležitostech zachoval tak, jak by se bývali měli zachovat ti, kteří v listopadu 89 hlásali „humanity forever“. Nikdy jsem nebyl příznivcem J. Chiraca, nicméně jsem oceňoval jeho postoj v izraelsko-palestinském i iráckém konfliktu. Kdybychom hledali pozadí jeho politiky, asi bychom narazili na francouzské zájmy v arabském světě a na boj o přístup k irácké naftě. Kdybychom pátrali po jeho mravně-politické integritě, museli bychom se zeptat, jak se k sobě hodí odpor proti napadení Iráku a francouzské „angažmá“ během bombardování Jugoslávie a separace Kosova. Obávám se tedy, že bychom s Janem Kellerem momentálně opravdu na evropské půdě těžko hledali aktivního politika v úřadě, u kterého bychom mohli zadarmo pracovat jako aktivisté.

Ivanu O. Štampachovi: co je to 'národní stát‘?

Základní tezi jeho úvahy čteme hned v její úvodní větě: národní státy jsou prý slepou uličkou dějin. Již toto tvrzení je ahistorické. Co jejich slepou uličkou není? Sběrači plodů? První zemědělci? Kmenová společenství? Antická Říše římská? Nebude jí Evropská unie? Empiricky lze konstatovat pouze existenci historického procesu jako takového - tedy změny. Slepou uličkou bychom mohli nazvat vše, co „zaniklo“. Z vět Ivana Odilo Štampacha jako by prosakovala určitá nostalgie po středověké Svaté říši římské. Čím byla ona? V prvé řadě IMPERIEM, které svoji existenci legitimovalo univerzální myšlenkou – křesťanstvím. Jakým způsobem tato „politická symbióza“ probíhala snad není nutné připomínat. Nedá se mluvit o nějaké plošné říšské identitě. Vědomí příslušnosti k ní bylo dáno vertikální mocenskou strukturou středověku, na jejíž špičce stál císař / imperátor. Tato identita se omezovala na feudální panstvo. Nejsou mi známy prameny, které by potvrzovaly existenci nějaké 'primární evropské identity‘. Je totiž projekcí moderní doby. Například dokumenty z křížových výprav, akcí vskutku „univerzálního“ charakteru, podávají svědectví o etnické / jazykové identitě, chceme-li o národním vědomí (v kontextu středověku) jejich účastníků, doplněného o příslušnost k univerzální křesťanské církvi. Transformace středověké Svaté říše v národní státy byla postupná a obsahovala mnoho náboženských, politických a sociálních aspektů. Jedním z prvních úspěšných „národních“ emancipačních procesů v jejím prostoru byl vznik Helvetské konfederace. Pochybuji, že bychom našli jediného Švýcara, který by oprávněnost jejího vzniku zpochybnil. V této souvislosti se lze též zamyslet i nad otázkou, proč se Poláci i Maďaři bránili stát se říšským lénem.

Štampachovy myšlenky obsahují několik tématických celků, z nichž každý by mohl být předmětem samostatné úvahy. V rámci mé reakce jen několik poznámek.

• Idea československého národa v koncepci T. G. Masaryka se nezakládala na etnickém principu, nýbrž na myšlence humanity. Ta v sobě obsahovala jak komponenty politické demokracie, tak sociální spravedlnosti. Svým univerzálním rozměrem přesahovala českou i slovenskou jazykovou hranici, aniž by ji rušila. Proto se mluvilo o dvou větvích čs. národa. Tato formulace nápadně připomíná tzv. bohemismus 19. století, který počítal s německou a českou jazykovou složkou jednotného teritoriálního „bohemanského“ národa (natio bohemorum, böhmische Nation). O ni se usiloval kupříkladu Bolzano, s její vizí dokonce ještě zpočátku pracoval Palacký. Faktem je, že postoj Němců v českých zemích byl vůči jakékoliv státoprávní emancipaci Čech naprosto odmítavý. Jednoznačně negativní byl jejich postoj k tzv. českému státnímu právu. Jejich politické a národní vazby byly buď rakousky centralistické na Vídeň nebo velkoněmecké na Frankfurt, později na Berlín. Jejich absenci v tvorbě moderního politického národa v Českých zemích lze těžko vyčítat zakladatelům ČSR. Československá myšlenka tím, že se zakládala na emancipačním, demokratickém základě, naplňovala základní atributy politického národa. Jako takový byl otevřen i čs. Němcům a Maďarům. Připomeňme si, jak rychle se do něj zapojili např. českoslovenští Židé. Bohužel doba na to, aby v multietnických resp. multijazykových podmínkách Československa vyzrála, byla příliš krátká. Závěrem: Němci státotvorným národem v Československu nebyli, protože jím být nechtěli.
• Politický národ (vzájemný poměr mezi pojmy 'národ‘ a 'lid‘ nyní ponechme stranou) se nezaměnil s etnickým, existují pouze různé evropské národní modely. Co vlastně znamená 'národ‘? Obecně řečeno se jedná o jednu z možných kolektivních identit. 'Národ‘ má jinou genezi ve Francii, jinou v Německu a Polsku, jinou ve Švýcarsku či USA, a jinou v Česku. A co je to 'národní stát‘? V nereflektovaném, pejorativním významu módní nadávka, věcně vzato politicko-právní útvar, ve kterém vznikl národ, a nebo který byl národem založen. Je druhořadé, zda se jedná o jedno - a nebo vícerojazykový národ, důležitá je vzájemná podmíněnost obou pojmů (národ a stát / národní stát). A nemělo by se zapomínat, že ona „národní myšlenka“ z 19. století znamenala povětšině politickou a sociální emancipaci lidu vůči zkostnatělým aristokratickým strukturám starých monarchií.
• Velkoněmecká říše 1935-1945 nebyla vrcholem politiky národních států, jak tvrdí Ivan O. Štampach, nýbrž naopak naprostým popřením jejich emancipačních tradic v rámci evropských civilizačních hodnot. Ve spojitosti s národem bylo tzv. přirozené právo chápáno ve smyslu rovnosti. Geneze moderního německého národa od wilhelminovského Pruska až po tzv. Třetí říši byla natolik specifická, že ji nelze označit jakýmsi kvantitativním stupněm národního státu. Zde se jednalo o jinou kvalitu národního „sebeuplatnění“, a sice na základě nerovnosti a nadřazenosti. Navíc je otázkou, proč se právě většinový „národ“ bývalé Svaté říše cítil být povolán nejen Evropu ovládnout, ale také ji i zbavit „méněcenných“ národů.
• Údajný protiklad občanského a národního principu je mírně řečeno vysoce problematická konstrukce, která pomohla rozdělit Česko-Slovensko. Příklad z naší minulosti: Češi a Slováci jsou dva jazykové národy, které spolu žili ve federálním svazku. Každý z nich měl vlastní státoprávní rozměr. Spolu s dalšími národnostmi, občany ČSFR, tvořili dohromady (federální) politický národ – Čechoslováky. Namísto nesmyslného sugerování pseudoalternativy buď národ nebo občan jsme se měli zamyslet nad tím, co oba pojmy v evropském kontextu vlastně znamenají. Názvy mají vlastní historii - vyvíjí se, mění obsah. Označení 'Švýcar‘ se původně rovněž vztahovalo pouze na obyvatele jednoho regionu, jednoho etnika (Schwyz), než se rozšířilo na všechny příslušníky Konfederace. Občanství je výraz právního vztahu mezi jednotlivcem a státem a nic nevypovídá o vnitřní struktuře toho či onoho národa. V okamžiku, kdy mají všichni občané bez rozdílu přístup ke státním a politickým funkcím, máme co do činění s občanským principem.
• K dispozici máme ještě jeden historicky ověřitelný fakt: všechny tzv. universální říše se po určité době vnitřně rozložily na menší celky. Není přitom důležité, zda tyto jednotky nazýváme kmeny či národy. Důležité je pouze to, že tzv. univerzální princip, pokud přestal být pouhým duchovním pojítkem a začal budovat mocenské struktury, dostal imperiální charakter. Netroufám si spontánně rozhodnout, kdo v historii zanechal více krvavých stop: národní myšlenka nebo univerzální vize – onu Svatou říši římskou nevyjímaje. Jedno je ale jisté: ve jménu univerzálních hodnot bylo v historii Evropy napácháno tolik zla, že bychom u každého nového projektu měli být přinejmenším opatrní. Nejpozději tehdy, když se začnou formovat evropské intervenční legie. Měli bychom být ve střehu, když se začne hovořit o „obraně legitimních zájmů“ a klást důraz na vojenské aspekty společenství.
• Tzv. evropská regionalizace. Kde je zaručeno, že vznikající transhraniční euroregiony či oživovaná etnika (nejedná se o paradox, který rovněž nutí k zamyšlení?) v sobě do budoucna nenesou stejný, ne-li větší potenciál konfliktu než národní státy v dnešní podobě. Kromě toho máme co dočinění s dvěma důležitými aspekty: politickým a sociálním. Oba dva lze v tomto rámci pouze naznačit. Posilování kompetencí (euro)regionů a jejich přímého politickoprávního napojení na EU (podle Lisabonské smlouvy má tzv. Výbor regionů právo obracet se přímo na Evropský soud) znamená oslabování suverenity národních států. Zejména nově zakládané tzv. euroregiony mohou být prvním stupněm k rozkladu územní celistvosti členských států. Přenášení dosavadních národních kompetencí jednak na (euro)regiony, jednak na EU, včetně smluvního zakotvení tohoto procesu neznamená nic jiného než budování nového, „evropského“ státního útvaru. S tím můžeme či nemusíme souhlasit, je ale povinností každého zodpovědného politika nezamlžovat skutečnosti a pojmenovat věci pravým jménem. Aspekt sociální. Doporučoval bych zamyslet se nad otázkou, do jaké míry spolu souvisí tzv. regionalizace s dopadem bruselských privatizačních direktiv „volného trhu“ na sociální sféru (o tom následně). Kupříkladu rozbor souvislostí mezi regionalizací zdravotnictví či vzdělávání a privatizací nemocnic a univerzit ve Francii. Postrádám reflexi rozbíjení systému kolektivních smluv pomocí oné tak vychvalované regionalizace. Řečeno jednou větou: regionalizace pod taktovkou Bruselu rozkládá nejen národní státy, ale s nimi i národní solidární systémy v sociální a pracovněprávní oblasti, jež doposud zabezpečovaly všechny občany.

Sociální není nadávka

Nyní konkrétní příklady oné „sociální Evropy“, kterou Ivan O. Štampach diagnostikoval. Politici, kteří umožnili přestavbu národních sociálních států na rulety kasina „Evropa“, dnes prostřednictvím daňových poplatníků zachraňují jejich hráče. Lisabonská smlouva sice obsahuje obecné deklarace o sociálním tržním hospodářství, avšak absencí právního zakotvení sociálních práv zůstávají pouze prázdnou formulí, navíc podřízenou tzv. efektivitě trhu.

• Rozhodnutí Evropského soudu (dále ES) v případech Viking Lines, Laval a Dirk Rüffert.
• 11. prosince 2007 odsoudil ES finské odbory námořníků za akci proti firmě Viking Lines, která začala svoji lodní dopravu provozovat pod estonskou vlajkou, aby se vyhnula uplatnění finské kolektivní smlouvy na estonskou posádku lodě.
• 18. prosince 2007 odsoudil ES švédské odbory za obranu platných kolektivních smluv ve prospěch lotyšských pracovníků působících ve Švédsku. Důvod: omezování svobodného poskytování služeb. Dlužno dodat, že při vstupu Švédska do EU v roce 1994 Unie garantovala nedotknutelnost platnosti systému kolektivních smluv.
• V dubnu 2008 prohlásil ES dolnosaský zákon o tom, že zakázky ve veřejném sektoru může dostat pouze firma, která respektuje kolektivní smlouvu hostitelské krajiny, za neplatný. Dala za pravdu polské firmě, která svým zaměstnancům dávala platy ve výši necelých 47% minimálního platu podle německé kolektivní smlouvy.
• Jen tento rok je ve Francii plánováno zrušit dalších 11 200 učitelských míst. Vláda přiznává, že se jedná o opatření vynucené Evropskou unii. Podobná opatření probíhají v těchto týdnech v Itálii.
• 2. října t.r. odmítlo francouzské Národní shromáždění zaregistrovat návrh zákona na obnovení veřejného monopolu pošt s odůvodněním, že se příčí evropským direktivám o poštách.

Jiné modely

Na závěr bych chtěl ještě jednou podtrhnout následující: odmítnutí Lisabonské smlouvy neznamená zamítnutí myšlenky Evropy coby prostoru solidarity a spolupráce – ba naopak. Ve Francii, v Německu, Itálii, Španělsku, Švédsku a jinde se začínají diskutovat jiné modely evropské spolupráce. V Rakousku klesla podle posledních průzkumů veřejného mínění podpora EU pod hranici 30%. Ztotožňovat Evropu s reálně existující EU či dokonce podmiňovat její budoucnost přijetím Lisabonské smlouvy je zrovna tak iracionální jako proti sobě stavět občanský a národní princip.