K jeho zveřejnění mne přiměla aktuální okolnost, a to publikovaný text Zápisu z přijetí delegace Evropského parlamentu prezidentem ze dne 5.12.2008.

A co mne mj.přivedlo k otázce, cit. dále: „Náhoda? Nebo malá ukázka toho, jak se k nám budou po podpisu „Lisabonské smlouvy“ chovat, když se symbolem české státní suverenity jednají stylem chování kolonizátora nadřazené rasy k náčelníkovi zapadlého kmene odněkud z rovníkové Afriky?“

O dva dny později (10.12.2008) jsem příspěvkem „Na Hradě není nějaký Klaus, pane Čulíku“ reagoval na jeho článek „Kdo má pravdu, Klaus či europoslanci?“.

Motivaci k tomuto příspěvku jsem následně vyložil v článku, zveřejněném pod titulkem „Další „léčba Klausem“ (12. 12. 2008), cit.:

„Učinil jsem tak proto, že v masivní kampani za ratifikaci tzv. „Lisabonské smlouvy“ je české veřejnosti prezentován vlastně než jednostranný pokřik sil, vynucujících si její akceptaci....Kdyby si Václav Klaus 5.12.2008 na Hradě padnul do náruče s Danielem Cohn-Benditem, bylo by rázem po kampani proti jeho osobě.A možná by došlo i na další „léčbu Klausem“.

A přidal jsem odpovědi na otázky adresované mně v článcích J.Čulíka („Komu dal Pánbůh úřad, tomu dal i rozum?“) a Jiřího Drašara (Zájem lidu?).

Údiv nad postavením prezidenta při výkonu jeho pravomoci dle ust.čl. 63, odst. 1, písm.b) Ú ČR „sjednávat a ratifikovat mezinárodní smlouvy“ jsem vysvětlil – neboť ani jinak nelze - odkazem na princip dělby moci, zakotvený v čl. 2. Ú ČR.

Václav Žák si v článku „O roli prezidenta v ústavním systému ČR“ již podává mne samotného.

Neboť o mně mj. takto líbezně píše, cit.: „Pokud učitel ústavního práva (chudáci studenti!) konstruuje z demokratické ústavy právo prezidenta chovat se jako monarcha, je absurdita dovršena.“

A svoje tvrzení dokládá tímto, cit.: „z toho, že vláda je podle ústavy nejvyšším orgánem moci a prezident je z výkonu své funkce neodpovědný vyplývá, že prezident NEMÁ – kromě výjimek – žádnou samostatnou politickou agendu a svým rozhodováním má naplňovat vůli vlády“.

Pane Žáku, prosím, vezměte to u těch „chudáků studentů“ za mne. Neboť bych jim neuměl vysvětlit, jak Vaše tvrzení, cit.: „..prezident...svým rozhodováním má naplňovat vůli vlády“ vyplývá z textu čl. 63, odst. 1, písm. b) Ú ČR. Který pro jistotu celý opakuji, a rozhodné tučně a červeně zvýrazňuji:

„(1) Prezident republiky dále b) sjednává a ratifikuje mezinárodní smlouvy; sjednávání mezinárodních smluv může přenést na vládu nebo s jejím souhlasem na její jednotlivé členy.“

Měl bych snad ještě panu Žákovi poděkovat za nafouknutí významu mé osoby. Protože jako VŠ učitel (ústavního práva, stavebního práva, státovědy, ústavního soudnictví) mám z platu cca 13.000,- Kč každý měsíc při výplatě mindráky. Neboť ještě napsal, cit.: „Poradci prezidenta Klause, zejména právníci, tak prezidenta utvrzují v představě, že jeho funkce není primérně ceremoniální, ale že skutečně rozhoduje.“

Ale raději zůstanu při zemi, neboť tím zřejmě po „richelieuovsky“ nabízí prezidentovi východisko, a to výmluvou na ty, co mu tak ošklivě radí. Když dodává: „Tím ovšem nabourávají celý ústavní systém.“ A já nejsem ani ten prezidentský poradce, ale jen účastník příležitostných konzultací......

Karel Dolejší se přidržel svého závěru, že je na mne pan Žák „příliš benevolentní“ a rovnou mi v BL 13.12.2008 (holt toho „třináctýho“) „přišil“ obhajobu vůdcovského principu!

Uvádí, cit.: „Kombinací čl. 2, odst. 1 a čl. 63, odst. 1, písm. b) ústavy Kubovi vychází, že shledá-li prezident "podle nejlepšího vědomí a svědomí" mezinárodní smlouvu v rozporu se "zájmem lidu", nemusí takovou smlouvu podepsat, ačkoliv ji předtím schválil řádně zvolený parlament.“

A k tomu prý dospěl, cit.: „Na základě opakovaného přečtení článků pana Kuby.“

Určitě mezi nimi nebyl ten, nazvaný „Další „léčba Klausem“, v něm stojí, cit.se zvýrazněním:

„Podle čl. čl. 63, odst. 1, písm.b) ... prezident republiky sjednává a ratifikuje mezinárodní smlouvy, přičemž dle čl. 49, odst. c) je (dnes doplňuji na vysvětlenou: prezidentovi k tomu) třeba souhlasu obou komor Parlamentu, pokud z nich ČR vzniká členství v mezinárodní organizaci.

Vrátíme-li se k dělbě moci, tak prezidenta, jenž by sjednal mezinárodní smlouvu nevýhodnou pro ČR, „opraví“ Parlament odepřením souhlasu k ratifikaci („podpisu“)ve svých komorách. V opačné situaci to platí obdobně - jestliže Parlament s nimi bude souhlasit, prezident není vázán jeho názorem.“

Kuba se tak, pane Dolejši, snažil těm, kteří zrovna nestudují ústavní právo, vysvětlit v Ú ČR jisté reflexe proslulého „The system of checks and balances“. Nebo-li systému vzájemných kontrol a vyvážení jednotlivých mocí v rámci ústavní dělby moci. Např. mezi prezidentem a parlamentem.

A kdo to ještě nepochopil, tak buď nechce, nebo je naveden, nebo...