Zároveň jsou to i hranice, a to velice úzké hranice, ve kterých se autor pohyboval, a do kterých své dílo zasadil. Kdyby byl autor schopen obsáhnout tuto skutečnost, asi by na podobnou "smlouvu" nikdy nekývl. Ovšem jedině v případě, že by se skutečně cítil být umělcem a kdyby neměl potřebu se za své umění "omlouvat".

Vůbec zde neběží o cenzuru, jak kdosi varovně říká. Jde o to, že politická objednávka není múza a že sídlo politické instituce není galerie. A že umělec není prvoplánový provokatér, ale objevitel, který může provokovat tím, jak je objevný.

Umělecké dílo, to není sám o sobě jsoucí artefakt, to je vztah mezi autorem a příjemcem sdělení. Pokud má někdo ambici tvořit umění, měl by přinášet nová sdělení nebo rekontextualizovat ta původní. A měl by přitom uvažovat zejména o kontextu, v jakém bude jeho dílo nahlíženo. Co nového ale autor instalací Entropa sdělil, co rekotextualizoval? Andrew Stroehlein ve svém překvapivě nadšeném příspěvku píše:

Skupina lidí, jejímž jsem byl členem, se smála nejvíc a ten vtip jim došel hned - my Evropané máme o sobě tolik zjednodušených stereotypů - a obětí stejných stereotypů jsme i v jednotlivých zemích - a Evropa nebude vybudována, dokud se nezačnou tyto duševní bariéry bourat."

Jan Čulík si zase myslí:

"Ta provokace je chytrá a vtipná."

Co vlastně oběma pánům připadá vtipné? Že je Evropa plná předsudků? Jsem překvapen, že jim stačí tak málo. Vždyť tento fakt je už dávno absorbován masami, celé evropské společenství ho přijalo za pozitivně prokázaný a jako takový se už dávno dostal v podobě multikulturní výchovy i do základních škol. Autor, ani jeho obhájci, bohužel není schopen takového nadhledu, aby tento kontext dostatečně vnímal, a proto je možné, že toto poselství skutečně považují za v pravém slova smyslu umělecky "provokativní" a "vtipné". Je to ale jejich nedostatek, stejně jako v případě "pedagogických" náhledů z dalších médií. Jestli chtěl autor vstoupit se svým dílem do výuky základních škol a ukazovat na své instalaci, jak si nerozumíme (skutečně to chtěl říct?), pak by musel své dílo opatřit vysvětlujícím komentářem. Okamžitě může zahájit turné po evropských školách, ale měl by přestat mluvit o umění.

Pokud jeho záměr nebyl stroze pedagogický, ale skutečně umělecký, musel by jít pod povrch banálního, musel by zamířit k tomu, co je za předsudky, které zobrazuje, musel by být natolik "radikální", aby odhalil a prizmatem současnosti obnažil kořeny těchto předsudků. Pak by si mohl dělat nárok na kontroverzi. Takto, zobrazením levně výstředního, všeobecně známého a dokonce oficiálně (vzdělávacím systémem) akceptovaného status quo v podstatě mohl vzbudit jedině politický ohlas, který se ale řídí zcela jinými pravidly než je uvážlivá kontemplace nad uměleckým dílem. Politická reakce je vždy reakcí, za kterou stojí nějaký hmatatelný zájem a není v podstatě ani možné, je-li tento zájem dotčen, aby byl tento fakt pominut. To ostatně souvisí s velmi čitelným kontextem, do nějž byla instalace zasazena a který byl z hlediska reakcí snadno předvídatelný. Mám pocit, že o nic jiného než o politické hejkání postižených autorovi nešlo, ale to je na umělce velmi malá ambice...

Entropa je jen souhrn masově identifikovatelných banalit, z nichž některé jsou možná -- izolovaně -- promlouvající (Jan Čulík zmiňuje "entropické" Holandsko a Francii), ale jejichž vzájemné vztahy jsou naprosto nahodilé a postrádají pojivo, které v Evropě (i Entropě) skutečně existuje. To, že se jednotlivé části pohybují, je jen dokladem alibismu v této věci. Umberto Eco se ve své knize Skeptikové a těšitelé říká, že pokud chce umění používat již známé obsahy a formy, které již byly použity, musí je ukázat v novém kontextu, musí je "znovuobjevit". V tomto smyslu neudělal autor v podstatě nic jiného, než že známé obsahy zabalil do pomíjivé a stejně otřepané postmoderní formy. To je ale hrozně málo.

Navíc je patrné, že autor je ve svém pohledu velmi krátkozraký a skutečnost mu uniká. Pokud si uvědomíme, že je znám svým rezolutním despektem k české společnosti, kterou by podle svých slov chtěl nechat "rozpustit" v Evropě (to je přece projekce předsudku par excellence!), nelze se divit tomu, že řada zemí, zejména zemí s podobnou moderní historií, byla vyobrazena jako absolutně kulturně nesoběstačné. Andrew Stroehlein sám konstatuje:

"Je pravda, že Bulharsko, které je zobrazeno jako turecký záchod, má asi právo si stěžovat víc než ostatní."

Ale proč tomu tak je? Protože je autor povrchní?

Ale dobře, uvažujme jinak. Možná v tom autor viděl skutečně to, co imponuje Janu Čulíkovi a co vyzdvihuje Andrew Stroehlein. V takovém případě by ale musel stvrdit svůj úmysl vlastní integritou a musel by ho obhájit stůj co stůj, třeba jen prostým mlčením, lépe však hlubším odkrytím uměleckého záměru. Proč se ale omlouval? Proč takovým způsobem popřel poselství, které svým dílem chtěl dát? Že nechtěl nikoho urazit? Ale to přece měl vědět, že někoho urazí a měl dopředu, pokud si je jistý svou výpovědí, počítat s touto alternativou. Pokud s ní nepočítal, usvědčuje ho to z krátkozrakosti, a pokud se omlouval proto, že mu to přikázal Alexandr Vondra, pak není umělec ale jen Vondrův kající se "umělecký" mluvčí...

Mám rád uměleckou provokaci, ale to, co autor stvořil, je nudná banalita. Nepoukazuje na nic, na co již nebylo mnohokrát poukázáno, pouze předpokládá, že vyvolá mediální rozruch. Všechno, co autor sděluje, má spoustu předchůdců a to dělá z autora epigona. A k čemu vlastně byla celá ta nesmyslná fikce o dvaceti sedmi autorech? Být zvláštní tím, že budu fabulovat veřejnost, že vytváření fiktivních identit je v současném umění "in", to je přece neskonale dětinské...

Kontext dělá umělecké dílo a může ho taky zcela popřít. Hezkým důkazem je :

"Nemohu přijmout ani metodu, ani obsah této události (záměrně mluvím o události, nikoli o uměleckém díle), která má potenci poškodit Českou republiku v jejích mezinárodních vztazích."

Václav Klaus se ve svém znepokojení (autor už mu dlouho leží v žaludku:) zdráhá mluvit o umění. Jeho představa, proč se o umění nejedná, je sice zcela povrchní a pravděpodobně scestná (nedokáže definovat, proč se nejedná o umění, ani se o to nepokouší), ale svým postojem, stejně jako plno ostatních politiků, kteří měli potřebu se vyjádřit, ilustruje jeden zásadní fakt. Autor Entropy totiž vůbec nepochopil, že se při svém "uměleckém zápalu" na výsostně politickém a politicky vykolíkovaném poli nedopouští ničeho jiného než politického aktu.