Objevy / Výročí protektorátu. Pokud máte dojem, že se vás režim s názvem: Protektorat Böhmen und Mähren příliš netýká, mýlíte se. Apokalypsu českého národa pod knutou totalitního režimu, připomněla česká média hned několika novými, a řekněme rovnou, že pozoruhodnými informacemi, které se vynořily z útrob našich dějin. Vyznamenaly se v tom zvláště deník Mladá fronta Dnes a časopis Reflex . Deník otiskl dosud neznámé fotografie z prvních dní nového režimu, týdeník Reflex přišel s fantastickou zprávou o chystaném atentátu na samotného Hitlera.

Vojenský historik Jan B. Uhlíř nabídl čtenářům 24 ze 70 dosud nikdy nezveřejněných fotografií, které vytvořil Hitlerův osobní fotograf Heinrich Hoffmann. Většina z nich je koloritem k podpisu výnosu o zřízení samotného protektorátu. Je to úchvatná podívaná sama o sobě. Pro zvýšený kontrast se v listu některá místa Pražského hradu, kde se celá fotoreportáž odehrála, rozhodli nafotografovat ještě 70 let poté, tentokrát fotografem redakčním -- Danem Maternou. Výsledek najdete ZDE

Celý objev, v podání historika Uhlíře, byl údajně otázkou náhody. Noviny nepíší, zda se archivářka Miroslava Přikrylová z Archivu hlavního města Prahy, alespoň usmála, když historikovi podala fotografie se slovy: "Něco tu pro vás z nacistické dílny ještě mám." Historik je někdy tak trochu zlatokopem dějin. Tentokrát mu k tomu dopomohla náhoda, jindy spíše snaha zaujmout za každou cenu. To je příklad před časem zveřejněné teorie o tom, kterak chtěl protektorátní premiér Alois Eliáš otrávit pronacistické novináře, ZDE.

Velmi hezký příběh se nepodařilo zcela ověřit, ale o tom si mohli přečíst pouze ti čtenáři, kteří nebaští jen každodenní novinářské kachny. Kromě toho vyšlo při polemice v časopise Historie a vojenství rovněž najevo, že tento objev je starý rovných 40 let. Ale to už si nikdo v žádném bulvárním tisku nepřečetl, a tím pádem ani nezapamatuje.

To neúnavný lovec nacistů a reportér televize Nova Stanislav Motl alespoň nepředstírá, že je fundovaný historik. Jeho objevy mají vždy příchuť skandálnosti, ale i teplo "hlubokého lidského příběhu", dá-li se jeho poslední objev takto nazvat. Motl píše, že Hitler měl zemřít v Praze přímo na Hradčanském náměstí díky plánu jistého židovského inženýra Jicchaka Shimkina, ZDE. Novinář tak činí v rámci nynější módy zabývat se různými pokusy o atentát na Hitlera. Vyšla k tomu hned několik knih, zejména v souvislosti s filmem Valkýra , o kterém jsme tu již dříve psali.

A ještě jeden detail: Mladá fronta Dnes píše, jako kdyby to byl nějaký objev, že Hitlerovi se nelíbila Petřínská rozhledna. Skoro to vypadá, že právě tohle je tím největším soustem. Při letmém pohledu na internetu zjistíte, že se o tom již psalo dříve. A ještě jeden detail. Filmový historik Karel Čáslavský v televizním Hledání ztraceného času rovněž připomíná obvykle tradovaný omyl. Hitler se, jak známo, 15. března 1939, díval z okna Pražského hradu, pod nímž mu vzdávají hold hajlující němečtí Pražané. Čáslavský v právě opakovaném dokumentu ZDE, připomíná, že se Hitler díval z oken dvou: prostě chvíli z jednoho, a chvíli zase druhého. Nikdo to naštěstí nevydává za převratný objev. Tento Čáslavského díl je ale taky už pěkně starý: vznikl v roce 1994.

Film / Předčítač . Do českých kin snad už konečně přijde americký film The Reader (2008) v překladu jako Předčítač . Pět oskarových nominací pro celý film nakonec přineslo nakonec sošku pro skvělou herečku Kate Winsletovou. Premiéra je nahlášena na konec dubna, ale již dnes můžete tento film o paměti a zapomnění vidět na různých webech, aniž bych měl na mysli ty pirátské, v Česku má na starosti distribuci palacepictures ZDE

Podkladem filmu je slavný román německého spisovatele Bernharda Schlinka, který zpracoval scenárista David Hare v režii Stephena Daldryho. Kdo si pamatuje jeho úchvatné Hodiny (2002), jistě se již nemůže dočkat. Filmoví fanoušci se již dnes mezi sebou přou, zda ve filmu jde hlavně o příběh (lásky a prozření mladého muže vůči starší ženě), nebo o další z řady nepřímým banalizací a ve svém důsledku i zpochybnění Holocaustu. Ano, kdo není právě obdivovatelem anorektické krásy modelek, nemůže si nevšimnout, že Kate Winsletová ukazuje ve filmu dosti na to, abychom ji mohli považovat za přitažlivou ženu. Co ale film dělá přitažlivým kromě této komerční úlitby?

Zvláště ona schopnost nahlédnout drama očima člověka, který tu hrůzu druhé světové války nezažil. Těmi tu jsou nejprve mladé oči v podání Davida Krosse a později, už méně naivní, oči Ralpha Fiennese. Má uchovat tajemství zločinu nebo bránit intimitu lásky? Jak mohl být někdo nástrojem zrádného režimu, a zároveň dokázat milovat? Paměť se tu vzpírá svému oživení do nové skutečnosti. Mladý muž je tu v roli toho, kdo předčítá z knih, ale kniha jeho života se právě otevírá...

Román Bernharda Schlinka aktivně přeložil Tomáš Kafka pro nakladatelství Prostor, zde: ZDE

Román na pokračování / Cizinec a krásná paní . Spisovatel Pavel Kohout si toho pamatuje také dost: však už o tom popsal mnoho papíru, který potom donesl do tiskárny. Autor je svého druhu exemplární ukázkou toho, jak být sám sebou v každé době, a upoutat. To nepíši s ironií, prosím. Poslední autorský pokus se totiž jmenuje velmi romaneskně, a Kohout tu navazuje na přerušenou tradici masového tisku. Ještě když jsem sám byl o prázdninách kolportérem Večerní Prahy , pamatuji si, že tu na pokračování leccos vycházelo -- například seriál o Hitlerově věštci. Kohout se ale ujal úkolu napsat pro Mladou frontu Dnes rovnou román.

Jmenuje se: Cizinec a krásná paní . "Jak uchopit příběh, který se teprve klube z vajíčka fantazie, aby upoutal čtenáře neméně než vypravěče, jehož je podobnou součástí jako plod v lůně?" začíná v sobotu 20. března v kulturní příloze Kohout kouzlit v první epizodě.Je to výborný nápad, a Kohout ví, že tím navazuje na památnou tradici, v níž se vyznamenali zejména velcí romantikové: Honoré de Balzac, Victor Hugo, Dumas starší i se svým synem, ale i mnozí jiní, kteří na románech na pokračování založili vlastní existenci. Říkalo se tomu kdysi roman-feuilleton, než se mu dostalo nové podoby v novém médiu jako feuilleton-cinéma. Ale tenhle druh se nešířil jenom ve Francii: romány na pokračování psal i Cahrles Dickens a mnozí jiní v celé Evropě. Je to o uchování paměti. Obvykle se ale k takovým pokusům, považovaným za svého druhu suspektní žánr, pojila okázalá forma, mající čtenáře především ohromit. Lehkost stávající formy, s jakou spisovatel zahájil, tomu zatím napovídá. Uvidíme, do jaké míry se to bude Kohoutovi v 60 pokračováních dařit.

Více se čtenáři dozví ZDE

Eseje / Une rencontre . Závěrem jedno oznámení. Francouzské nakladatelství Gallimard ohlásilo na tento čtvrtek vydání nové knihy esejů spisovatele, který toho o zapomnění a paměti ví sám velmi mnoho. Spisovatel Milan Kundera vydává u Gallimarda soubor esejů s názvem Une rencontre . Vrstevník a souputník Pavla Kohouta, s nímž ho pojil exulantský osud, je považován za nejslavnějšího českého spisovatele.

Spisovatel a novinář François Taillandier v konzervativním listu Le Figaro míní, že "Kundera je tím zvláštním excentrickým druhem, který se zjevil z dějin, zpoza železné opony, exilu, který ale nechce být exulantem, ani disidentem, ale především spisovatelem". Více ZDE

Tento víkend přivítal vydání knihy v literární příloze francouzského večerníku Le Monde také akademik Marc Fumaroli. Kundera ve sbírce esejů podle něj "mluví způsobem, jakým by mohl činit poslední domorodec vymazaný z vlasti globalizovaných lidí, a nadto, zbavený jiné paměti, než té, vedoucí k očerňování a retrospektivnímu pohrdání vůči zmizelému". Více ZDE.

Ano, spisovatel Fumaroli tu tímto manýristickým stylem naráží na letní aféru s udáním, které vůči Kunderovi vznesl český týdeník Respekt . Stará fotografie v listu ukazuje Kunderu před Café de Flore, coby mladého běžence s exkluzivním osudem, který se právě vysmál dějinám ve slavném románu Žert . Zatím poslední jeho kniha může být setkáním (rencontre ) -- třeba s jeho typem vidění věcí, a jeho někdy nesnesitelnými hodnoceními, ale i pokusem o návrat času, jenž nám někdy tak nezadržitelně uniká. Možná i částečným návratem paměti.