Přiznám se, že při posledních krajských volbách jsem volil komunisty, ač jsem v jimi spravovaném státě žil skoro 40 let, a nijak nadšený jsem z nich tehdy nebyl. Ale hlavním motivem byly ty nešťastné "regulační" poplatky.

Dávám je do úvozovek, protože nevím, co či koho měly regulovat? Počet pacientů v čekárnách? Nijakou zásadní změnu jsem nezaznamenal, dobří, svědomití, pečliví lékaři mají stále plno.

Mimoto zde funguje mechanizmus, který nejlépe popisuje starý lékařský vtip: V čekárně sedí 1/ paní se žlučníkovým záchvatem, 2/ pán se zánětem plic, a 3/ neurotik s neurčitými potížemi "někde tady".

Vyjde sestřička, a oznámí čekajícím, že pan doktor musí někam velmi nutně odejít, takže už vezme jen jednoho z nich. Ti, kdo mají pocit, že jejich ošetření počká, mohou odejít. Kdo si myslíte, že v čekárně zůstal? Není třeba mít lékařské vzdělání, jen dávku životní zkušenosti, abychom tu trojku uhodli.

Hlavním motivem mé volby byla obava z toho, že nezůstane u těch celkem přijatelných 30 korun. Neboť součástí "ódeesovského myšlenkového schématu" se mi kormě pohrdání "sockami" jeví také nezřízená chtivost. Samozřejmě nechovám ani na chvíli iluzi, že komunisté problém vyřeší, moje volba byla spíš pudovým aktem sebeobrany. Nikdo, a ministr Julínek nejméně, mě nedokázal přesvědčit, že s jídlem neporoste i chuť. Zároveň mě to ale přivádí k docela chmurné úvaze o tom, jak jsou naši "demokratičtí" politici nevnímaví k pocitům člověka z ulice. A jak toho umí využít ti ostatní.