Možná, že prošedivělí laskaví andělé mladší generaci už prostě nudí a tak média šíří poněkud svižnější typ doktorů. Doba se zrychluje a zadání pro tvůrce také. Na hodinové dumání za zvuků stejně zamyšlené hudby už prostě není čas. Ostatně by mne docela zajímala scéna, kdy nelidsky lidská doktorka Čeňková vybírá Julínkovy poplatky za nemocniční péči.

Jenže – Nemocnice na kraji města je stará třicet let a na obrazovky přišel jiný sekáč – a ten se tedy rozhodně nezakecá.

Kulhavý ďábel Dr. House, který mohl, díky vzájemně na sebe nenavazujícím dílům, oslavit stovku a nepochybně ještě mnoho let vydrží. I když v aktuální sezóně v porovnání s minulostí klesla jeho sledovanost, stále se drží v první desítce nejsledovanějších programů. Nejnovější, v USA právě vysílanou pátou sérii Dr. House koupila celkem svižně Slovenská televízia. I komerční seriál může být za určitých okolností veřejnou službou. Stý díl byl v USA lídrem trhu. Být v Americe favoritem žebříčku sledovanosti znamená, že pořad má 5,6 procent sledovanosti.

Bohužel si na podobná čísla budou muset zvykat i české televize. Díky České televizi neodvratně postupující proces digitalizace nyní před Novu i Primu neustále nastoluje otázky dostatečných zdrojů příjmů, nutných k přežití. Několikanásobně více televizí nutně neznamená i více diváckých hodin před obrazovkou. Diváků je stejně, hodin strávených u televize stále méně, televizí a jiných mediálních lákadel stále více. Jejich program je stále více stejný. V poslední době už dostanete laciné DVD i k novinám. Probíhá velký výprodej obsahu. Více za méně. A tak 5,6 procenta bude možná brzo i v našich krajích znakem televizního úspěchu. Tvorba programových schémat je to, co v chaotické konkurenci přináší dramaturgům vrásky na čele. Nevědí, čím zaujmout.

Gregory House: Léčení pacientů je to co většinu doktorů štve.

Dr. House před diváky neustále nastoluje otázky, které by měly být inspirativní jak pro české pacienty, tak zejména pro české lékaře. Je přednější ekonomika nemocnice, nebo přežití pacienta? Je podstatné vyléčení, nebo léčení? Vyléčení znamená zdraví a odchod vděčného vyléčeného, léčení znamená spotřebu léků a materiálu, možnost výkazu výkonů zdravotním pojišťovnám, a tím i celkově příznivější ekonomiku zdravotnického zařízení. Co si vybere nemocnice?

Pacient: Jsou zde jiní pacienti, pomozte jim.

Kvůli skvostným diagnostikům, jako je Dr. House, by česká nemocnice přicházela o potřebné body. Díky plýtvání vyšetřeními a vyšší spotřebě výkonů se i průměrní lékaři spolehlivě uživí. Uživí se i ředitel nemocnice. House na pozadí svého cynismu brilantně odhaluje rozpory mezi chápáním lékaře jako opraváře nemocných orgánů do použitelného stavu a lékaře, pro nějž je Hippokratova přísaha nad příkazy vlastní ředitelky či nad alibismus doktorského rutinérství.

House: Metastatický malobuněčný karcinom plic. Půl roku.

Dr. House nepolemizuje s ekonomickým a politickým systémem, ve kterém musí pracovat on i celá jeho nemocnice, House s nasazením vlastní kariéry i vlastního zdraví dělá, co považuje za správné.

Chase: Měl jste pravdu.

House je nepravděpodobný, leč poučně zábavný. Nevím sice, zda nadělal mezi diváky podobné škody, jako série CSI (Kriminálka Miami a všechny ostatní barvotiskové "kriminálky"), které způsobily problémy kriminalistům, jak se přiznal jeden ze špičkových leč zoufalých amerických odborníků. Po zhlédnutí několika dílů se totiž lidé začali domnívat, že blondýna, hledící na broučka a vážně prohlašující "Je to leticoptera spirins, která žije pouze na dvanácti kilometrech čtverečních ostrůvku Nura v Tichém oceánu a proto ho zabil John Smith, který tam byl vloni na dovolené," je normou vyšetřování. Opak je pravdou. I když se autorka tohoto textu musí přiznat v zálibě v animovaných průstřelech mozku...

Česko ovšem zná vedle kontroverzního masochisty Dr. House jiné lékaře. Pravděpodobnější.

Nemocnice na kraji města byla mistrovskou ukázkou psychologickou sondou do špičkového zdravotnického zařízení. Slavíkova ortopedická klinika v Motole byla předlohou okresní nemocnice v seriálu. Ne nemocnice, napojené na systém ekonomicky podmíněné řízené péče, ale stejně nedokonalý, avšak humánní systém dal vzniknout životním rolím Ladislava Chudíka i Miloše Kopeckého. Na desítkách postav, které tou proslavenou nemocnicí prošly, vyrostla celá herecká generace a lidé začali poměřovat své doktory s těmi seriálovými. Což by patrně diváka Dr. House ani nenapadlo. Pro Chudíka to byla nejslavnější role.

Tehdy, uprostřed nám dnes už vzdálené "normalizace" dal fenomén televizního seriálu divákům poprvé prožít "všední" den nemocnice – fenomén, který dal později vzniknout všem ostatním seriálům o německých sestřičkách, doktorech z hor a jiných lidumilů.

House může divák obdivovat, zamyslet se nad jeho logickými vývody, zapamatovat si jeho necyničtější hlášky, ale nezamiluje se do něj. Je příliš racionální, je příliš profesionální, příliš zábavný, příliš nelidský. Do moudrého ortopeda Strossmayera i laskavého primáře Sovy se diváci zamilovali a před televizí každý týden seděl celý národ. Tak, jako Cvacha nenáviděl. V tom byla genialita Jaroslava Dietla. A taky je dost nepravděpodobné, že by někdo, jako House opravdu existoval.

Kopeckého věta "kdyby hloupost nadnášela, létala byste jako holubička" se stala úslovím, které svého protagonistu přežila. I když scénáristé pokračování tohoto českého seriálu z lékařského prostředí měli charakteristiky jednotlivých postav, další díly vyrobené po "sametu" už postrádají civilnost herectví i samozřejmou uvěřitelnost dialogů. Postrádají i lidský kontakt s pacienty, ztotožnění se s postavami. Nemocnice na kraji města po dvaceti letech se stala lehkoživnou konverzačkou stejně, jako Ordinace v růžové zahradě, Ulice či dovozová Plastická chirurgie nebo Doktor z hor. Českým seriálům prostě sluší třináct dílů a propracovaná psychologie.

Occamova břitva. Nejjednodušší vysvětlení je vždycky to, že někdo něco podělal, pravil House v jednom z dílů.

Dnešní "nemocnice" jsou ukázkou nijakého herectví i nijakého scénáře. Nijaká je i dramaturgie. Staticky nijaká je i kamera. Dnešní "nemocnice" jsou jen popisem kariér a podnikavostí prostřednictvím liposukcí.

Na obrazovce chceme přitom vidět ideál. Příběh. Velký příběh. Pohádku s dobrým koncem. S vítězícím kladným hrdinou. Dojímat se. Bát se. Chceme prožívat osudy postav. Ať už těch kladných v podobě primáře Sovy, nebo těch záporných, v podobě ředitelky Cameronové. Obrazovka láká fiktivností Velkého mýtu, nikoliv dokumentárností malé reality. Nemocnice na kraji města po dvaceti letech už nemá po dvaceti letech divákům co dát. Seriálů jsou spousty a už chybí onen masový prožitek vyprávění ve frontě u poklady.

House je jen jeden. Odlišuje se. Nevzdává se a bojuje proti své chorobě kterou neléčí proto, aby stihl léčit druhé, proti své ředitelce i proti zákeřnosti smrti, číhající v nemocích jeho pacientů. Bojuje. Za své pacienty. Za život. A to je ten velký příběh, po kterém toužíme. Který přežije i sto dílů.

Gregory House: Bylo to dokonalé. Krásné.

Psáno pro server První zprávy