Možná v budoucnu památného dne, 10. února 2009, vydal deník MF Dnes text svého kmenového komentátora. Text je v prvé řadě kritikou opozičních politiků pro jejich populismus a sklony k technokratickému vyprazdňování demokracie. Zcela pomíjím záměr článku, kterým bylo pokračovat v tendenčním a patologickém démonizování Jiřího Paroubka a Davida Ratha (při svém náhodném výběru se v tomto deníku téměř vždy s takovým textem setkám).

Že jsou tito dva pánové nevkusnými populisty, stejně jako jejich buranské protějšky z řad vládnoucích stran, není třeba nijak dokazovat. Exhibují tak zřetelně, že komentátor, konstatující tento fakt, je jen tím, kdo říká, že ve dne svítí slunce a v noci je tma.

A protože si to komentátor dobře uvědomuje, potřebuje svému komentáři dodat něco "navíc". A protože nic navíc není schopen z této každodenní banality vyzískat (protože není jejím skutečným pozorovatelem, analytikem, ale pouhým nádeníkem informačního průmyslu), uchyluje se k tvrzením, která si při porovnání své hodnověrnosti nezadají s přímým televizním přenosem z přistání mimozemšťanů na Zemi.

Na celém tomto komentáři mě zaujalo mnoho různých hledisek, je to skutečně exponát hodný disertační práce, ale jedna pasáž ty ostatní převýšila velmi významným způsobem. Je to pasáž, v níž komentátor zcela převrací naruby dosavadní společenskovědní poznatky, řekněme drobnou parafrází z nohou na hlavu, a žádá novou definici demokracie:

A co je snad ještě důležitější: redakce tuto citaci zdůraznila "výkřikem" v článku, dala tomu punc zásadní myšlenky, která celý tento paternalisticky vyslovovaný blud konstituuje a předkládá se čtenářům, nebo spíše konzumentům, jako hluboký vhled do nepřehledného dění současné společnosti. Dokládá to, že nejen komentátor, ale celý deník si stojí za tímto tvrzením, dokonce jej vydává za své zásadní a důležité sdělení. Buďme si tedy jisti, že toto je jeden z vůdčích názorových principů redakce deníku, který představuje jeden z hybných prvků politicko-společenského dění. Jinými slovy, toto tvrzení je předkládáno čtenářům jako "vyznání hodnot svobody" podle všeho s nárokem na univerzální platnost.

Co na tom, že tento koncentrát hluboce zakořeněných topoi splétá dohromady naprosto protichůdné principy a vytváří z nich nesmyslný chuchvalec, dominující celému názoru. I jen trochu rozumě uvažujícímu člověku, který ani nemusí mít humanitní vzdělání, jen není zatížen ideologickou omezeností, musí být zcela zřejmý ten protimluv, v němž je směšován naprosto zásadní princip demokratického zřízení, jako je referendum, se systémem, který demokracii přímo odporuje a v němž žádný takový společenský akt, jako je referendum, neexistuje, protože není možný!

Diktátoři nemohou milovat referenda, protože systém jejich vlády ze své podstaty neumožňuje žádné svobodné vyjádření lidu, neumožňuje nic jiného než dopředu prokalkulované, zorganizované a absolutizující sebepotvrzení své legitimity.

Je do nebe volající lží tvrdit, že "diktátoři vyvinuli nejčistší formy přímé a lidové demokracie". Možná záměrně, ale spíš ze skutečné intelektuální neobratnosti, směšuje komentátor vynucené, propagandisticko-politické manifestace totality s demokratickým principem, na němž jsou založeny nejstarší a doposud také nejefektivnější demokratické systémy světa.

Možná je pro pana komentátora staré Řecko příliš archaickou a příliš zvětralou společenskou zkušeností, ale ty principy byly stejné tam, jako v utvářejícím se státním organismu, který v devatenáctém století vznikal na severoamerickém kontinentu. Alexis de Tocqueville o tom, jak se vyvíjela současná podoba demokracie, a na jakých základech vznikala, napsal už v první polovině devatenáctého století knihu Demokracie v Americe. Několik citátů odrážejících původ a povahu demokracie:

Dovolil jsem si zdůraznit fakta, která si de Tocqueville měl možnost plně osahat, protože studoval demokracii v době, kdy se skutečně rodila a kdy měla obnažené kořeny. Demokracie skutečně vychází z obce, vychází z "polis", z jejího organického života, ze zapojení jednotlivců do rozhodování o celku a z toho, že za svá rozhodnutí nesou odpovědnost. Takhle, na základě širokého přístupu k rozhodování, se demokracie vytvořila, v tom spočívá také její efekt. De Tocqueville to zjistil před sto osmdesáti lety. Člověk, který nezná ani základní kánony společenskovědní literatury, ale v roce 2009 přesvědčuje, že to tak nebylo a není.

Alexis de Tocqueville nebyl žádný proletář, nebyl průkopníkem demokracie. Byl šlechticem a v zásadě monarchistou, který nepřistupoval k demokracii jako ke spáse, ale s kritickou nedůvěrou. Jenže přes všechny faktory, které by z něj s čistým svědomím mohly činit zapřísáhlého antidemokrata, dokázal postřehnout, na čem je demokracie založena a z čeho její energie pochází. Vůbec se nesnažil tato fakta popírat, proč by to dělal? Alexis de Tocqueville se mohl mýlit ve svých odhadech toho, co demokracie může vlastně způsobit, jaký může být její vývoj.

Ve své komentáři k vývoji dlouhotrvajícího demokratického zřízení například uvádí, že "jsou-li si všichni občané téměř rovni, začíná pro ně být nesnadné bránit svou nezávislost proti náporům moci." Jenže Alexis de Tocqueville, člověk éry naprosto odlišného společenského zřízení s mnoha prvky středověkého dědictví, měl právo na chybné odhady.

Komentátora establishmentového listu v ČR v roce 2009 ale nic takového neomlouvá. Ve svém svatém boji hrdě "vyznává svobodu" tím, že popírá podstatu demokracie.

Vždyť stačí zamyslet se jen nad slovem "demokracie", co vlastně znamená, a co může tento význam naplňovat. To, co se učí děti na prvním stupni základní školy, a co tedy stát považuje za navýsost důležitou hodnotu, kterou je třeba v rámci občanské společnosti vštěpovat od ranného dětského věku, popírá komentátor plošného listu a tvrdí, že demokracie vlastně není demokracie a že to, co ji může, při její časté náchylnosti k efemérnosti, zhmotnit v maximální možné míře, je vlastně nástroj totality.

Na závěr bych si položil takovou "odvážnou" otázku: kdo má větší podíl na prznění historie? Komunisté, nebo MF Dnes?