Stát televizi v první fázi uhradí alespoň ty peníze, o které přišla, když zákon osvobodil od placení poplatků důchodce a invalidy, aniž by propad kompenzoval. Přitom management, i kdyby se rozkrájel, není schopen "vydělat" an i "ušetřit" na schodek, který dnes už dosahuje jedné třetiny rozpočtu. Na to stačí kalkulačka, člověk nepotřebuje mít ani vysokoškolské vzdělání.

Nicméně to nebrání bývalému řediteli odboru audiovize a kinematografie MK SR, pak neúspěšnému kandidátovi na ředitele z roku 2004 a posléze předsedovi, dnes pouhému členovi Rady STV Bohumíru Bobockému, aby netvrdil do médií, že v současné situaci jsou pro Slovenskou televizi pouze dvě řešení. "Buď privrieť oči a naliať peniaze, alebo sa s vedením televízie rozlúčiť," konstatoval Bobocký pro deník Pravda. A pak prý dodal, že i se současným objemem peněz, se kterým má generální ředitel Nižňanský problém vyjít, se dá dělat "plnohodnotná televize" "Chcelo by to však viac snahy," uzavřel Bobocký svůj ublížený monolog, ze kterého je zřejmé, že největší snahu má právě on - už se těší na uprázdněnou židli. Vždyť on je přece ten největší televizní profesionál.

Bobocký se přitom fakt snažil. Stát se generálním ředitelem za každou cenu. Hrehu nesnášel. K Nižňanskému si nenašel cestu nikdy. Všichni všechno dělají špatně... Ještě den předtím, než Rada zvolila svého nového předsedu, se neslo zákulisím Rady, že prý má dost hlasů, aby byl předsedou on. Nakonec se ani nepokusil. Asi neuvěřil vlastní propagandě. Bobocký přesto, že se snaží stále Nižňanského deptat, ale doteď nepochopil, že řídit televizi je něco jiného, než do jejího provozu kecat, byť z pozic "mocného" člena Rady. Moc moci škodí zdravému úsudku i rozumu.

Přehnané ambice radních by měly slovenské poslance vést k jednomu malému opatření v zákoně o STV - bylo by nanejvýš potřebné novelou zakázat , aby se kterýkoliv radní mohl ucházet o místo generálního ředitele či jiného vedoucího pracovníka STV minimálně pět let od chvíle, kdy z Rady odejde. Stejně tak aby po stejnou dobu nemohl kandidovat kterýkoliv člen managementu do Rady. Jedině vykopání hlubokého karanténního příkopu mezi Radou a ředitelstvím STV může zabránit takovým výrokům, jaké po Bratislavě nyní šíří zneuznaný kandidát na ředitele a radní Bobocký. Takováto dezinfekce vztahů mezi vedením televize a Radou napomůže tomu, aby všichni radní bez výjimky pochopili, že členství v Radě není a nesmí být předstupněm křesla generálního ředitele.

Na management Radima Hrehy a Hrehu samotného si během výběrového řízení v roce 2006 tehdejší předseda Rady Kollár, který také kandidoval na místo generálního ředitele, sháněl informace i v Česku a pak rozšiřoval i nikdy nedokázané pomluvy. Až tak hluboko lze klesnout v boji o funkce.

Ministr kultury Maděrič je televizní profesionál. A nyní je před ním těžká volba. Zachránit na Slovensku digitalizaci národních televizí a předejít tak situaci, kdy třetinu slovenských diváků budou zajímat buď maďarské nebo české televize, nebo dostát hrozbám o neposkytnutí dotace STV a být prvním levicovým ministrem kultury v Evropě, který přispěje ke krachu média veřejné služby a jeho divoké privatizaci. Tuto ostudu by asi nepřežil.

Digitalizace národních televizí a vybudování multiplexu se přitom bez STV neobejde. Stejně, jako v Česku. ČT totiž nemá stejné zájmy, jako komerční televize. Její reklamní příjmy jdou na digitalizaci a podporu filmu. V zájmu žádného, tedy ani slovenského kartelu komerčních televizí není vpustit na trh komerční konkurenci těch malých, nových a dravých. Každý den dobrý. Každé euro dobré. Jediným opravdovým zájemcem o digitalizaci tak může být STV. Situaci navíc komplikuje i ekonomická krize, která z reklamních příjmů komerčních médií drsně ukrajuje. Nicméně slovenská vláda i přes krizi, ve které se zmítá celá ekonomika, neruší ministerstvo kultury, ani státní hranice s Maďarskem. Uchování a rozvoj národní kultury a jejích institucí by mělo být první starostí ministra národní kultury. Prozatím to vypadá, že i je. STV je totiž stále významnou slovenskou kulturní institucí.

Ve stopách Rybníčkových "reforem" nejspíš Maďarič ani Nižňanský nebudou chtít jít, stejně jako Fico nechce jít ve stopách Mikuláše Dzurindy. Ze současného vývoje naštěstí vyplývá spíše pravý opak. Nezbude tedy než vyčkat, nakolik Maďarič změnil původní odmítavý postoj k dotaci STV. Rozhodující bude částka, kterou vláda uvolní nejen nyní, ale v průběhu celého roku 2009. A že nemůže zůstat jen u sanace propadu, způsobeného zákonem, je jasné. Důležité bude, nakolik se ministr už konečně přesvědčil, že mu generální ředitel STV nelhal a názory, že lze i s tím málem, co zůstalo, dělat kvalitní televizi a rozvíjet digitalizaci, patří pouze mezi sny jednoho příliš sebevědomého radního.

Kdo rychle dává, dvakrát dává. A kdo dá víc, než v tu chvíli musí, pochopí rozdíl mezi nezbytnými fixními náklady a rozvojovým, multiplikačním efektem. Těch 20 milionů eur, které STV potřebuje, není rozežranost Nižňanského managementu, ale zasypání tunelu, hloubeného pod televizí patnáct let. Televize dneška potřebuje masivní podporu, aby mohla být i televizí zítřka. Potřebuje investovat do programu i do technologií. A rychle. Času je málo a Slovensko ztratilo několik let politickými zmatky, koncepční neujasněností Rybníčkova týmu, následným váháním nad postupem Hrehy a v tu dobu probíhajícím lobbingem a PR operacemi komerčních televizí .

Kdo pochopí, že veřejný rozpočet právě v době ekonomické krize může pomoci výraznému kvalitativnímu posunu a může být velkou konkurenční výhodou veřejnoprávní televize proti komerčním televizím, krizí tvrdě deptaným, ten zaslouží jako ministr levicové vlády jedničku. S hvězdičkou.

Malé srovnání mi snad dovolí i slovenští nacionalisté: Česká televize přežila i nástup Novy. Česká televize má vyšší koncesionářský poplatek (přepočteno na slovenskou korunu i na euro) i daleko vyšší rozpočet (přepočteno na obyvatele / koncesionáře). Provozuje multiplex veřejné služby (prozatím jeden ze tří existujících) a má čtyři programy, které mají peníze na výrobu. Provozuje rozsáhlý internetový archiv a digitální videopůjčovnu. Její technický tým modernizuje celý výrobní řetězec tak, aby do zahájení "ostrého" provozu po switch-off zůstala ČT stále lídrem digitálního vysílání. Přešla na formát 16:9 a přechází na HDTV. ČT se už tolik nezabývá komerčním uvažováním a příjmy z inzerce, neboť nejsou jejím příjmem. Plní to, co jí ukládá zákon a kolikrát i víc. Členové Rady ovšem nekandidují na místo generálního ředitele. A nechodí po chodbách parlamentu a nepomlouvají "svůj" management v domnění, že tím někoho zaujmou jako možní kandidáti. To už přestalo dávno. Nyní je naprostá většina Rady v souladu se svým generálním ředitelem a plní si úkoly Rady, aniž by se managementu vměšovala neustále do jeho kompetencí. Po devíti letech práce se Česká televize dostala z krize. Až na občasné relikty anarchie z dob televizní rebelie ve zpravodajství a publicistice je Česká televize konsolidovanou firmou, plnící své úkoly. Na počátku toho všeho byla vize. Následovalo schválení nové legislativy, odblokování navýšení poplatků a důsledná, až drakonická finanční disciplína ve výrobě. I přes lobbistický ryk tvůrců, na které se nedostalo. Ale i přes krizi v roce 2000 a její následky, které ČT provázely ještě dalších několik let, nebyla na tom nikdy ČT tak špatně, jako je tomu dlouhodobě v STV. Nikdy v historii totiž neměla tak dlouho tak nekvalifikovaného ředitele, jakým byl Richard Rybníček a vůči médiím veřejné služby tak lhostejnou vládu, jakou byla vláda Mikuláše Dzurindy.

Česká televize měla štěstí. Slovenská ho teď může mít. Přejme jí to. Zaslouží si to.

Veřejnoprávní média - média veřejné služby TÉMA BL