I epicentrum ekonomické krize vzniklo v USA, a to již dávno. Od devadesátých let v USA setrvale narůstal schodek vnější ekonomické rovnováhy - běžného účtu platební bilance, který v současné dekádě narostl až nad kritickou hranici, nad 5 procent v poměru k hrubému domácímu produktu. To vedlo i k  hlubokému propadu kursu US dolaru – do roku 2007 o třetinu a na  této úrovni, navzdory výkyvům, se přibližně udržel i v roce 2008. USA tím začínají přecházet na dráhu konkurence levnější prací, takže v roce 2007 náklady práce na jednotku národohospodářské produktivity a tím i na jednotku produktu byly v USA o třetinu nižší než v EU-15, zatímco svými recepty, Washigtonským konsensem, USA konkurenci levnou prací dosud vnucovaly méně vyspělým zemím. Přesto, navzdory všem oprávněným očekáváním, schodek běžného účtu USA se téměř nesnižuje. To na jedné straně naznačuje, že kurs US dolaru dosud nedosáhl svého rovnovážného dna, na druhé straně to především signalizuje, že příčiny mohou být hlubší.

Hlubší příčiny

Krize byla vyvolána vnitřními i vnějšími příčinami.

Nedostatečná konkurenceschopnost a nízké úspory

Z jedné strany se v USA zpomaluje růst hlavního dlouhodobého faktoru konkurenceschopnosti, produktivity práce. Zatímco po příchodu znalostní ekonomiky, od druhé poloviny devadesátých let, se na desetiletí zdvojnásobil růst produktivity asi na 2 procenta ročně, v posledních letech opět spadl asi na 1 procento jako předtím od osmdesátých let a je tedy opět nejnižší za posledních téměř 140 let. Jestliže v poválečném období byla v USA úroveň produktivity dvojnásobná proti vyspělému jádru Evropy – EU-15, dnes tento předstih směřuje pod 10 procent. V návaznosti na své dosavadní analýzy výkonnosti modelů evropského sociálního státu v soutěži s USA (Politická ekonomie 5/2006) soudím, že hlavní příčinou je opožďování USA v rozvíjení kvalitativních faktorů produktivity, založených na znalostech. Potvrzuje to i v průběhu této dekády setrvale klesající podíl sofistikovaných produktů (vysokých a vyšších středních technologií) na vývozu. Ukazují to také Světové ročenky konkurenceschopnosti. I v sofistikovanosti a dokonalosti výrobků oslabuje předstih USA natolik, že již zaostávají za vyspělými zeměmi , včetně EU-15, v docilovaných cenách vývozu.

Přestože USA byly první v rozvíjení informační a znalostní ekonomiky, jejich čistě tržní cesta, založená i ve vzdělávání na jeho financování převážně ze soukromých zdrojů, je méně účinná než solidární cesta, založená na financování vzdělávání téměř výlučně z veřejných zdrojů. Placení školného představuje sociální síto v přístupu mozků ke vzdělání. Kromě toho, převážně potržněné vzdělávání má za fasádou prestižních elitních universit hluboce diferencovanou kvalitu ostatních škol. USA jednak oslabují svůj předstih v kvalitativní konkurenceschopnosti vůči vyspělým zemím, které si solidární cestou úspěšně osvojují znalostní faktory produktivity, jako je zejména Skandinávie a přitom zdaleka ještě nedosáhly cenové konkurenceschopnosti rozvojových zemí, které jdou cestou násobně levnější práce, jako je na příklad Čína.

Souběžně s nedostatečnou konkurenceschopností může působit i částečná „desindustrializace“ USA . Vymísťování jednoduchých výrob do méně vyspělých zemí s levnou prací. Poptávka po těchto produktech musí být uspokojována zvýšeným dovozem, který není plně kompenzován zvýšeným vývozem sofistikovaných produktů.

Z druhé strany je kurs US dolaru „tažen“vysokým přílivem zahraničních investic, „nasávaných“ dlouhodobě extrémně nízkou mírou čistých domácích úspor. Ta v poválečném období přesahovala 10 procent HDP, od osmdesátých let se postupně snížila na 2 procenta, v tom míra úspor domácností byla od roku 2005 dokonce záporná, a to po prvé od velké krize třicátých let. Soudím, že je to důsledek nejen zpomalování růstu reálné mzdy v souvislosti se zpomalováním růstu produktivity, ale zejména i kapitálového spoření na důchod, což vytěsňuje jiné úspory a vede naopak k vysokému zadlužování obyvatelstva, a to především na hypotéční bydlení a na vzdělávání. To je patrně odvrácená tvář potržňování veřejných služeb. Nižší růst ekonomiky při nízkém růstu produktivity a nízkých úsporách byl stále více udržován zadlužováním v zahraničí, a to z velké míry u rozvojových zemí, v tom asi z poloviny u Číny.

Podle soudobých teoretických i analytických poznatků by každá z obou uvedených příčin - nedostatečná konkurenceschopnost a nízká míra úspor- sama o sobě stačila ke způsobení setrvalé nerovnováhy běžného účtu platební bilance. Souběh obou těchto příčin však navíc vytváří „zámek“ proti překonání této nerovnováhy – přetahují se o kurs US dolaru. První příčina jej stlačuje a druhá jej naopak vytahuje a nepustí jej až na rovnovážnou úroveň. V těchto podmínkách trhem vytvářený (tzv. plovoucí) kurs není ani konkurenceschopný – neposkytuje dostatečnou ochranu nedostatečně konkurenceschopné produktivitě, ani rovnováhotvorný a naopak vytváří setrvale rostoucí schodky běžného účtu.

Nevyvážená liberalizace světového obchodu

K tomu přistupuje vnější a ještě pevnější „zámek“, soudobá neoliberální, nevyvážená, neokoloniální liberalizace světového obchodu. Podle uvedené Washingtonské doktríny nutí i nejméně vyspělé rozvojové země k předčasné liberalizaci jejich zahraničního obchodu. Místo individualizované tradiční celní a necelní ochrany- která v devatenáctém století ochránila industrializaci kontinentální Evropy a USA proti tehdejšímu stoletému předstihu anglické průmyslové revoluce a obdobně po druhé světové válce „doháněcí“ industrializaci asijských tygrů - nabízí nevyspělým zemím plošnou ochranu jejich rozvojové fáze jen tzv. „konkurenčním“, státem řízeným, extrémně nízkým kurzem jejich měny. Nutí je tím k mnohem hlubšímu podbízení levnou prací, neboť kurs je stanoven úměrně zaostávání produktivity jejich nejhlouběji zaostávajících, teprve osvojovaných, zpravidla složitějších výrob. Na př. Čína má dosud kurs své měny i k oslabenému US dolaru méně než poloviční, než by odpovídalo paritě domácí kupní síly její měny.

Toto podbízení je pro ni velice nákladné – vlastně tím subvencuje vyspělejší země v rozsahu asi 18 procent svého hrubého domácího produktu, zatímco vyspělé země neplní ani svůj závazek podporovat rozvojové země příspěvkem ve výši 0,7 procent svého HDP. Marxův pojem vykořisťování, odvozený ze vztahu mezi kapitálem a prací v podmínkách kapitalismu devatenáctého století se v éře neoliberálně deformované globalizace přenáší také a především do vztahu mezi vyspělými, bohatými a rozvojovými, chudými zeměmi.

Navzdory tlaku USA však Čína, pokud by se nevrátila k individualizované celní a necelní ochraně, nemůže výrazně zpevnit kurs své měny, protože by ztratil tuto svou ochrannou úlohu. Ten však ztrácí naopak svou původní rovnováhotvornou úlohu a setrvale vytváří vysoký vývozní přebytek běžného účtu Číny, který v roce 2007 dosáhl 11 procent jejího HDP, a z velké části je dosahován právě vůči USA.

Uprostřed mezi oběma těmito póly jsou vyspělé země, konkurující USA kvalitativně, jako je vyspělé jádro EU, a zejména její hlavní exportér, Německo. Přebytek jeho běžného účtu postupně vzrostl na více než 7 procent HDP. Přitom vůči USA má vysoké vývozní přebytky obdobně jako Čína a vůči rozvojovým zemím, jako je Čína, vysoké schodky, obdobně jako USA. V podobném postavení jako Německo je i další hlavní exportér, Japonsko. Dalším „mezistupněm“ jsou např. nové, „levnější“ členské země EU – včetně České republiky, které mají vysoké exportní přebytky vůči vyspělým zemím EU a vysoké schodky vůči rozvojovým zemím jako je Čína.

Teorie i politika tyto skutečnosti vykládají protichůdně. USA tyto své schodky vydávaly za dobrodiní i pro ostatní svět, kterému se tím dostávalo možnosti setrvale vytvářet zde své vývozní přebytky. To by však pro něj byly výhodné investice, jen kdyby byly výnosnější než jejich umístění v domácí ekonomice či jinde. Výtěžek těchto investic je však umrtvován v nadměrných devizových, převážně dolarových reservách těchto exportních zemí. Např. Jen reservy Číny, kolem 2 bilionů US dolarů, představují více než čtvrtinu světových reserv a až osminásobně přesahují „normu“, doporučující pokrýt jimi 3- 4 měsíční dovoz. Jejich hlavní, dolarová složka se znehodnocuje s jeho kursem. To vše svědčí spíše naopak o tom, že USA žily „nad poměry“ na úkor exportních zemí.

Tento stav je již neudržitelný. Mohl by vyústit, na rozdíl od dosavadní povlovné, ve skokovou ztrátu postavení US dolaru jako světové rezervní měny s ještě mnohem hlubšími turbulencemi globální ekonomiky. Přitom právě privilegované postavení US dolaru jako světové reservní měny i jako měny, v níž jsou vyjadřovány ceny komodit, počínaje ropu, plynem – spolu se silnými spekulačními vlivy na finančních trzích – je další významnou příčinou, která táhne kurs USD nad rovnovážnou úroveň. Je to začarovaný kruh. Nadhodnocený US dolar vede k uvedeným neudržitelným nerovnováhám, ale rychlý jeho pád na rovnovážnou úroveň by patrně byl posledním spouštědlem skokového, tvrdého přistání ve ztrátě uvedeného privilegovaného postavení US dolaru.

Je ironií osudu, že tento vývoj nejprve zkolaboval v nejvyspělejší zemi, která z něj těžila a nikoli naopak ve velkých rozvojových zemích, které na něj doplácely a přesto jej dokázaly „ufinancovat“. Bylo to umožněno hlavně jejich velikosti, neboť i při plné liberalizaci zahraničního obchodu mají jeho podíl na HDP poměrně nízký – v Čině export představuje v poměru k HDP jen asi třetinu. V malých liberalizovaných rozvojových zemích je tato míra jejich otevřenosti mnohem vyšší a tím i míra důsledků jejich cenového podbízení mnohem krutější, až genocidní - přispívá k tomu, že milióny lidí umírají hlady (v souhrnu 18- 20 miliónů ročně). Ty ale kolaps vyvolat nemohly pro svou bezmocnost.

Bushův spotřební „balíček“

Pokud platí tyto předpoklady, nabízí se opačná souslednost příčin a následků rozvíjení této krize. USA již od nástupu Bushovy administrativy, od počátku této dekády tlumily důsledky těchto nerovnovážných, brzdných tendencí makroekonomickou expanzivní politikou „dvojitého deficitu“ - deficitu nejen běžného účtu, ale i veřejných rozpočtů. Pseudokeynesiánskou politikou, přechodem od vyrovnaných k vysoce schodkovým veřejným rozpočtům, a to až v míře 4-5 procent hrubého domácího produktu, povzbuzovaly poptávku. Jenže uskutečňovaly to v deformované, „nekeynesiánské“ struktuře. Místo nejúčinnější cesty, rychlejšího zvyšování poptávky po veřejných investicích, podporovaly snižováním daní především zvyšování poptávky soukromé, a to hlavně do spotřeby. Tomu napomáhala i expanzivní měnová, úvěrová politika velmi nízkých úroků. Zadlužování obyvatelstva přerostlo až do hazardních, spekulačních forem, jejichž symbolem se staly nekryté hypotéční úvěry obdobně jako i jiné risikové finanční produkty - zejména odvozeniny a odvozeniny odvozenin cenných papírů - i instituce, hlavně hedgeové fondy. Těmto postupům otevřela cestu extrémní deregulace a „zvenčí“ byl na využití těchto změkčení napětím v reálné ekonomice a jím vyvolanou expanzivní úvěrovou politikou vyvíjen tlak, který „uvnitř“ finančního sektoru našel úrodnou půdu u chamtivých.

Hlavním „tahounem“ pokračujícího růstu se stalo pumpování růstu soukromé spotřeby, setrvale předbíhajícího růst mzdových příjmů. Jeho rakovinná podoba přerostla ve finanční krizi a ta následně, v loňském roce, v krizi reálné ekonomiky dříve, než by ji způsobily uvedené prvotní příčiny, vyúsťující v pumpování schodků běžného účtu.

Zde však vzniká začarovaný kruh na ještě vyšší úrovni. Ačkoli byla krize reálné ekonomiky prvotní příčinou a krize finanční následná, přesto krizi reálné ekonomiky zpětně eskaluje a prohlubuje do zela bezprecedentní, vzájemně propletené hrozby.

Krize antireforem

V pozadí soudobé ekonomické krize je ještě hlubší prapříčina – krize společenská, obdobně jako v krizi třicátých let. Tehdy v podmínkách monopolizovaných trhů selhal neregulovaný kapitalismus devatenáctého století a toto selhání otevřelo cestu nacismu a druhé světové válce. Po této draze vykoupené zkušenosti svět - nejen u nás, ale i na Západě - odmítl návrat k předválečnému kapitalismu. Evropa začala úspěšně rozvíjet svůj sociální stát, založený na souhře neviditelné ruky trhu s viditelnou rukou státu - v regulaci trhu, v pluralitě vlastnictví kapitálu i v sociálním přerozdělování příjmů - a k tomu směřovalo i úsilí o tržní socialismus v reformách Pražského jara.

Tyto reformní procesy však byly odstřihnuty a převráceny v antireformní procesy. Nejen u nás a v ostatních zemích sovětského bloku na základě Brežněvovy doktríny od  šedesátých let. Ale i na Západě na základě Washingtonské doktríny šokové restaurace kapitalismu od sedmdesátých let v Latinské Americe a od devadesátých let v postkomunistické Evropě - šokovou liberalizací, totální privatizací a makroekonomickou restrikcí poptávky. Postupně i v Evropské unii oklešťováním a (částečnou) privatizaci sociálního státu. Od osmdesátých let, s nástupem, globalizace snahami o totální deregulací i světových trků nejen zboží a služeb, ale i práce a kapitálu. Poválečné reformy, směřující k překonání předválečného kapitalismu, byly tak zvráceny snahami o jeho postupnou restauraci pod hesly čistého trhu. Tyto antireformy byly uskutečňovány přitažlivou skrytou formou - byly vydávány za reformy.

Přelstít je však možno - alespoň dočasně - lidi, voliče, ale nikoli trhy, zvláště ne dlouhodobě. Ty se v podobném systému chovají podobně jako v třicátých letech, respektive ještě hůře v ještě deregulovanějším systému v podmínkách ještě vyšší monopolizace trhů, dominantně ovládaných několika stovkami nadnárodních společností.

Důsledky a východiska

Tato krize má hlubší příčiny než velká krize třicátých let. Je nejen krizí z nadvýroby, z plošného zamrznutí poptávky. Je také krizí globálních nerovnováh. K jejímu překonání tedy nestačí keynesiánské pumpování veřejné investiční poptávky, ale také a především překonání těchto nerovnováh.

Trh i sociální stát

Překonání prvotních příčin, hlubokých nerovnováh v úrovni a konkurenceschopnosti produktivity není jen úkolem technicko-ekonomickým, ale vyžaduje zásadní reformy společenského systému.

Zatímco od šedesátých let selhaly pseudosocialistické systémy „čistého“ státu, založené na téměř výlučné úloze státu téměř bez působení trhu, dnes, obdobně jako v krizi třicátých let, naopak selhává kapitalismus, založený na téměř výlučné úloze trhu téměř bez regulační úlohy státu. Na troskách obou těchto krajností by si již konečně měla podat ruku neviditelná ruka trhu s viditelnou, proti současnosti účinnější rukou rozvinutého znalostně-sociálního státu, uplatňovanou především ve vytváření  pravidel férových postupů na trhu, v makroekonomické i mikroekonomické intervenční politice - včetně intervencí k ochraně životního prostředí, v soužití různých forem vlastnictví kapitálu, v převážně solidární formě veřejných služeb, počínaje vzděláváním, zdravotním a penzijním pojištěním a v sociálním přerozdělování příjmů v míře, která by čelila pasti chudoby a přitom neoslabovala, ale naopak posilovala výkonnostní motivaci.

Nejde o pouhý návrat sociálního státu do jeho původní reformní podoby, neokleštěné antireformami. Ironií osudu, sama krize si naopak vynucuje jeho další rozvinutí.

Jestliže pluralita vlastnictví v původním sociálním státu byla vyjádřena zejména veřejnými solidárními systémy ve vzdělávání, ve zdravotní a sociální ochraně, ale v tržní sféře byly zpravidla ve veřejných rukách jen vybrané strategické podniky, dnes patrně nelze ani překonat krizi bez veřejné vlastnické kontroly hlavních bank. A do budoucna se otvírá i otázka veřejné vlastnické kontroly i ve značně zmonopolizovaných odvětvích, jako zejména v energetice a veřejné dopravě – a to i s hlediska energetické a dopravní bezpečnosti. Vlastnická kontrola několika stovek největších nadnárodních společností, které dnes dominantně ovládají světovou ekonomiku i politiku, se dlouhodobě stává nevyřešenou otázkou.

Jestliže intervenční mikroekonomická politika byla původně zaměřena zejména na průmyslovou a zemědělskou politiku, do budoucna se posunuje zejména do vědní a vzdělávací politiky. Současné snahy o záchranu automobilového průmyslu však rehabilitují i průmyslovou politiku. To ale otvírá i zásadnější otázku – není tato krize i příležitostí nejen k modernizaci a ekologizaci automobilů, ale dlouhodoběji dokonce i k zastavení orgií osobního automobilismu tak, aby sice zůstaly prostředkem pohodlné rekreační dopravy, ale jen velmi omezeným luxusem dopravy do zaměstnání?

Ke klíčovým krokům k udržení zaměstnanosti nebo alespoň částečné zaměstnanosti i produkčních kapacit by měla patřit také záchrana ohrožených, životaschopných podniků, které mohou dočasně pracovat jen po část týdne, a to i přispěním veřejných prostředků k částečnému mzdovému vyrovnání. A možná nouzová práce na kratší pracovní týden s nižší mzdou, produktivitou i výrobou v době snížené poptávky může být i předzvěstí pokrizového budoucího postupného přechodu na čtyřdenní pracovní týden na opačném principu - bez snížení mzdy, produktivity a produkce - jako tomu bylo kdysi s pětidenním pracovním týdnem v třicátých letech za Nového údělu v USA.

K účinné mzdové motivaci v původním sociálním státu postačovala méně než desetinásobná nejvyšší mzda v poměru k průměrné, čistý kapitalismus před dvaceti lety tyto rozdíly polarizoval (podle Samuelsona) na čtyřicetinásobek a dnes na čtyřistanásobek i v rámci vyspělých zemí (USA), což má již málo společného s výkonnostní motivací. Dnešní platy vrcholových bankéřů jsou pro rozhořčenou veřejnost vyspělých zemí jen symbolem neudržitelnosti této málo zásluhové extrémní polarizace. Bajky o rovné, neprogresivní dani se stávají pobuřující veteší.

Doplňkovým důležitým, i když omezeným a pro překonání ekonomické krize méně účinným krokem by mělo být zmírnění sociálních důsledků pro nejvíce ohrožené skupiny obyvatel, počínaje nezaměstnanými, na úroveň pro ně únosnou.

Takový reformní proces bude v nemalé části dlouhodobý, i kdyby jeho program již nyní přijali alespoň hlavní aktéři rodícího se multipolárního globálního světa. Ale i k tomuto poznání patrně svět teprve v nestejné míře směřuje, i když krize je urychluje. Je však nezbytné okamžitě alespoň zastavit dosavadní antireformní procesy, směřující k okleštění a privatizaci sociálního státu a k extrémní deregulaci, které této krizi otevřely cestu a začít s postupnými reformami. Svět se po krizi již nevrátí k předkrizovému stavu, ale v reformách půjde dál.

Pumpovat i přesměrovat

Co tedy do té doby? Lze se zatím spokojit s „balíčky“, kterými vlády ve všech světadílech pumpují bilióny US dolarů do oživení domácí poptávky a přitom očekávat, že takto oživený trh sám „nějak“ překoná nerovnováhy, jako se o to neúspěšně pokoušel již Bush? Může si Obama dovolit „napumpovat“ do ekonomiky USA poptávkový balíček v  rozsahu 6 procent HDP, tedy ještě větší než to činil Bush, sice nyní v jiné struktuře a bez spekulačních excesů – a spolu s dalšími bilióny, napumpovanými do bank vytvořit dvojciferný schodek veřejných rozpočtů - a jen čekat, nakolik tím zase napumpuje i dovozní schodky? Může svět jen čekat, že Obama „vytáhne“ z krize celý svět – kromě USA? Proč tolik povyku o protekcionismu, když jen u veřejných zakázek dosavadní pravidlo, podle něhož měly být pokryty domácí nabídkou z poloviny, chce Obama zpřísnit tak aby byly nyní pokryty plně? Spíš je možno se ptát, zda takový ochranný krok by mohl být dostatečný, neboť jinak by sice krátkodobě ulevil ostatnímu světu, ale potom patrně vyvolal nové kolo krize.

I ostatní svět, počínaje EU, by se neměl spokojit svými „balíčky“ chytrých a zelených investic s předpokládanou násobnou účinností, tzv. multiplikátorem, ale měl by se i rozloučit se svými dosavadními setrvalými exportními přebytky, dlouhodobě dosahovanými v USA. Měl by hledat cesty, jak je přesměrovat na trhy domácí, jako to činí Čína, nebo i na jiné, zejména dynamicky se rozvíjející trhy rozvojových zemí. Ta druhá cesta ale není neomezená. Sotva lze počítat s druhou krajní variantou, že by všechny vyspělé země, včetně EU, přenesly tyto své přebytky do posledně uvedených zemí, jako je Čína, a ta by dokázala „vytáhnout“ celý svět z krize, vyvolané USA.

Je otázka, nakolik to lze uskutečnit v rámci dosavadních pravidel nevyvážené liberalizace světového obchodu, nebo zda je nutno přistoupit k jejímu alespoň částečnému „narovnání“ na př. přechodem od plovoucích k řízeným kursům měn, jak to již déle požaduje UNCTAD (Komise OSN pro obchod a rozvoj). Takový postup by měl být usměrňován hlavními aktéry vznikajícího multipolárního světa, reprezentovanými patrně skupinou G 20 – a tím spíše by měl být sklouben uvnitř EU. Je otázka, zda koordinaci může provádět Mezinárodní měnový fond, který by ale musel být reformován na důvěryhodném multipolárním základě, nebo v OSN nově vytvořená Rada ekonomické bezpečnosti, jak ji již dávno požaduje Socialistická internacionála. Právě koordinovaný postup takového přesměrování je nadějnější cestou, jak zabránit protekcionistickým obchodním „válkám“, než jen plané výzvy.

Výchozím předpokladem překonání hospodářské krize je však překonání krize finanční i účinnější regulací finančních trhů. Především je nezbytné obnovení úvěrování. Navzdory biliónům, nalitých vládami do bank na garantování vkladů i úvěrů i na výkup toxických úvěrů se to zatím moc nedaří. Vzniká otázka, zda banky, které znovu „prozřely“ ke své obezřetnosti, na kterou pozapomněly v době svých hazardních spekulací, nezačaly spekulovat tentokrát na bezednou státní pomoc a zda k dovršení nápravy není nezbytné ještě důsledněji kapitalizovat státní prostředky, vložené do bank, převzetím jejich vlastnické kontroly.

Domácí úkoly

V našich podmínkách předřazuji ještě dva klíčově předpoklady, aby se naše vláda přestala bát poznávat pravdivě skutečnost a aby alespoň přestala krizi rozdmychávat svou protireformní politikou.

Nemohu se vysmívat dosavadní hře na slepou bábu v poznávání krize, protože v tom absurdním divadle nejsme diváky v hledišti, ale všichni jsme na podlaze jeviště, po které se šlape. Důsledky nedostatku odvahy k vidění skutečnosti, připomínající recepty mocipánů minulého režimu tvářit se, že letadlo nepadá, jsme již poznali. Včasné poznání skutečnosti je první nezbytnou podmínkou hledání opatření k její změně.

Protireformní politika spočívá především v dalším snižování celkové míry daní a pojistného, která již patří k nejnižším v EU. Její další snižování by uškrcovalo prostředky na prorůstové veřejné investice zejména do dopravní a vodohospodářské infrastruktury, do výstavby a rekonstrukce bytů i do vědy a vzdělávání. Přitom snižování daní podnikům - kromě zrychlením odpisů - je nejméně účinnou cestou k podpoře jejich investic a dokonce v našich podmínkách, vzhledem k vysoké účasti zahraničního kapitálu, vede především k rostoucímu odlivu zisku do zahraničí, který loni již dosáhl nebezpečné míry 5 procent v poměru k HDP a jeho úhrada je kriticky závislá na kolísavém přílivu finančního kapitálu. Snižování pojistného ohrožuje systémy sociální a zdravotní ochrany a je přitom cíleno zejména na okleštění a privatizaci solidárního penzijního pojištění.

Tato brzdná politika spočívá i  v odmítání rozšíření těchto prostředků hlavní cestou, poznanou již za velké krize Keynesem - rozpočtovými schodky, a to i nad rámec Maastrichtského tříprocentního limitu v poměru k HDP. Vláda tak činí navzdory postupu většiny zemí EU, v níž se pro letošní rok předpokládá v průměru 4-5 procentní schodek, přestože míra zadluženosti veřejných rozpočtů v ní již dosahuje 67 procent, zatímco u nás méně než 30 procent a patří k nejnižším v EU.

■ ■ ■

Tyto kroky většinou nemohou být plně účinné během několika čtvrtletí, ale během několika let. Tím spíše by měly začít neprodleně. I proto, aby nedaly příležitost novým Hitlerům. Podílet by se na nich měl celý svět - nedokáže to sám ani trh, ani žádný spasitel.

Tato krize přináší nejen hrozby, ale i příležitost k obrácení dosavadního zpětného, restauračního chodu dějin opět na dráhu reforem.

Za připomínky děkuji M. Myantovi, J. Navrátilovi, I. Švihlíkové, O. Turkovi, J. Ungermannovi, R. Vintrové. Odpovědnost ale nesu sám...