3. 11. 2008
Hřebejkův a Vieweghův Nestyda: Zajímavý nový začátekPrvní dvě třetiny, nebo možná tři čtvrtiny nového Hřebejkova filmu Nestyda, k němuž napsal scénář Michal Viewegh, vzdáleně na motivy svých Povídek o manželství a o sexu, jsou naprosto brilantním svědectvím o tom, jak v ČR žijí dnešní čtyřicátníci, plným citlivého a ironického pozorování slabostí i předností postav. Až do těch tří čtvrtin je to dobře napsaný příběh, strhující svou lidskostí i profesionalitou filmařské a spisovatelské práce. Hřebejk i Viewegh jsou v českém prostředí už léta zavedená jména a po jejich dosavadní, rozsáhlé produkci, by člověk čekal už jen rutinu. Je příjemným překvapením, že oba zavedení autoři v tomto filmu přinesli něco opravdu nového. Obrovským přínosem, zdá se, bylo prostě to, že se Hřebejk osvobodil od jha spolupráce se svým scénáristou Jarchovským a filmem Nestyda opustil zavedený typ střednoproudých, kazatelských, občas dost nesnesitelných, moralizujících kýčů, vzdal se role vykladače národních historických i soukromých traumat a svět tu jen pozoruje. |
Spolupráce s Vieweghem přinesla do Hřebejkova díla čerstvý vzduch -- je překvapivé, jak úplně se osvobodil v tomto filmu od svých předchozích tiků a jak profesionálně dokázal převést na plátno Vieweghova bystrá, ironická a přitom lidská pozorování toho, čemu Anglosasové říkají the human condition. Plejáda vynikajících herců tyto Vieweghovy postřehy dokonale zahrála. Velkým a příjemným překvapením je role Emílie Vášáryové jako šansoniérky Nory, která zpívá písně Hany Hegerové, téměř úplně stejným hlasem jako tato velká zpěvačka. Divák s potěšením sleduje až strhujícím způsobem se na plátně odvíjející příběh Vieweghova alter ego, stárnoucího, přibližně čtyřicetiletého muže Oskara (Jiří Macháček), který si jednoho dne uvědomí, že jeho sedmileté manželství s rozhlasovou moderátorkou Zuzanou je mrtvé -- metaforou vyhořelosti vztahu se stává zdánlivě absurdní skutečnost, že Oskarovi najednou začne vadit manželčin velký nos. Asi uprostřed filmu, kdy jsem byl okouzlen, jak dokonale všechno ve struktuře díla funguje, mě napadlo, že jsem velmi zvědav, zda autoři dokáží udržet tento vysoký standard až do konce a korunovat ho překvapivým, jiskřivým rozuzlením. Nejtěžší je na literárním či filmovém díle totiž vždycky vymyslet, jak to skončí. Bohužel, nepodařilo se to. Ke konci ve filmu dochází k rozkladu. Svou krizi středního věku řeší Oskar sexuálním vztahem s mladou maďarskou aupairkou, která je však hloupá, a po rozchodu s ní hledá úlevu od pitomosti mládí navázáním milostného vztahu se zpěvačkou Norou, která je o mnoho let starší než on. Tady se bohužel dostáváme k známým vieweghovským tématům, především k jeho až obsesivní kritice bulvárního tisku a vlastně médií všeobecně. Věkově nerovný Oskarův vztah s celebritou začne být brutálně rozpitváván v Blesku a Oskarovi nedají pokoj média ani v tom nejintimnějším okamžiku. Jeho manželka, mu telefonuje s požehnáním rozhlasové produkceze studia v rámci živého vysílání a žádá ho o rozhovor zrovna v nejnevhodnější chvíli: když Oskar leží v bordelu nahý ve vaně s prostitutkou. Kritika médií je trochu pokrytecká od autora, který na mediální slávě závisí a který ji potřebuje a pěstuje ji k odbytu svých knih. Kromě toho, skoro všechny hlavní postavy tohoto filmu pracují v médiích: Oskar je zpočátku meteorologem v televizi, manželka, jak výše řečeno, je rozhlasovou moderátorkou, a Oskarova postarší milenka hvězdou-celebritou-šansoniérkou. V prvních tří čtvrtinách filmu Viewegh svým scénářem svědčil o životě a dělal to bystře, inteligentně a zábavně. Jakmile se však ke konci filmu začne zabývat svými oblíbenými traumaty, film ztratí tempo a začne působit únavně. Děj se zasekne právě při scéně v bordelu, kam se Oskar dostavil, aby jako "bezpečný řidič" odvezl domů podnapilého zákazníka, avšak nenadále se tam setká se svou někdejší žačkou z doby, kdy byl učitelem na střední škole. Zdlouhavá scéna se tu stává nástrojem k opakování několika bonmotů o významu učitelského povolání, které Viewegh přebral ze svých už vydaných povídek. Lze namítnout, že natáčet film o krizi mužů středního věku, to už tady mnohokrát bylo. Jenže důležité není jen to, co dílo sděluje, ale zda to sděluje způsobem novým a neotřelým, a to se do těch zhruba tří čtvrtin snímku Nestyda opravdu daří. Zajímavé však je uvažovat nad tím, proč náhle v poslední čtvrtině film ztrácí tempo a rozpadá se do bezradnosti. Viewegh je přece tak zkušený literární řemeslník, že by se mu něco takového nemělo stát. Mám pocit, že příběh zavedl do autu úmyslně a že bezradný a zpomalený závěr filmu signalizuje to, co podle Viewegha má být celkovým vyzněním díla: Autor zde na základě několika dílčích motivů ze svých předchozích povídek vytvořil ucelený příběh, který sděluje v zásadě kunderovskou myšlenku: Nejsme-li spokojeni s naším jediným milostným vztahem, můžeme se jistě začít chovat promiskuitně a pěstovat sex s mnoha ženami. Výsledkem je však kocovina a prázdnota. Manželka, kterou Oskar v úvodu filmu opustil, si nalezne -- paradoxně (jde o zdařilý Vieweghův vtípek v první části filmu) za vydatné podpory Oskarových rodičů nového, daleko rozumnějšího, citlivého a nesobeckého partnera. Oskar je za svou sériovou nevěru potrestán -- zůstává sám. Snímek Nestyda - jako tolik současných českých filmů -- končí scénou oslavy Vánoc o Štědrém večeru (metaforou nejintimnějšího rodinného prostředí) -- který Oskar sdílí bez partnerky, jen se svým malým synem. Film Nestyda je tedy příjemným překvapením a dlouho se vám bude líbit. Nejistý konec vás asi znepokojí. Budete váhat, zda se příběh Vieweghovi nepodařilo dopsat, anebo vám chce sdělit, že všechno končí neslaně nemastně, čili v podstatě špatně. Měl ale asi umět vyjádřit toto sdělení jednoznačně a nevytvářet přitom pochybnost, že scénář neumí dopsat. |