Režiséru Žaludovi je 37 let a vystupuje ve svém snímku jako hlavní postava. Řeší osobní tvůrčí krizi a snaží se své dílo něčím ozvláštnit. Záměrně popírá svým snímkem základní zákonitosti filmové tvorby. Jeho kameramani natáčejí úplně všechno, všechny detaily a podrobnosti, Žalud je nepodrobuje přílišnému režijnímu vedení, spíš debatuje se svými "hosty". Pseudointelektuálsky se protlachávají k tomu, jestli má smysl točit filmy, když na to nejsou peníze a když ani není v podstatě kde dokumenty promítat. Devadesátiminutová stopáž je na to příliš dlouhá. Jednou z režisérových zásad je, že do filmu dává úplně všechno: když se nic neděje, titulek upozorní: "Tady jsme vystřihli dvě hodiny, kdy se nic nedělo." Proč na to upozorňovat? Porušováním zákonitostí filmové řeči režisér postupně přichází k tomu, že je tyto zákonitosti vlastně nutno dodržovat. Od poloviny filmu už porušuje své předsevzetí, že do filmu zahrne úplně všechno: začíná si vybírat.

Karel Žalud neuznává titulky. Když někdo ve filmu mluví, neinformuje titulky, o koho jde. Jediné titulky, které ve filmu jsou , obsahují režisérovy okrajové poznámky: "Linda Jablonská se cítí nepříjemně v zoo, je velkou ochránkyní zvířat".

V jedné chvíli řeší Karel Žalud nemožnost natáčet dokumentární filmy v rozhovoru s jakýmsi ekonomem. Ekonom zjišťuje, že měl Žalud za poslední rok minimální příjmy, a tak se ho režisér ironicky dotazuje, co by měl dělat, aby si filmem dokázal lépe vydělat na živobytí. Ekonom je osobními, nikoliv odbornými otázkami, poněkud zaskočen. Režisér hovoří i s pracovníkem televize Nova a bavičem Janem Krausem: ten Žaluda přesně odhadne jako člověka, který k němu přišel brečet.

Film postupně skládá z názorů interviewovaných mozaiku informací o tom, že dokumentární film natočíte i tehdy, kdy na to naprosto nemáte peníze: točí ten, kdo má nutkavou potřebu a chce něco sdělit, nikoliv ten, kdo si chce vydělat.

Poněkud chaotickou se ukázala být v prvním den jihlavského festivalu jeho organizace. Ačkoliv byly dívky, pracující v organizačním centru, vstřícné, milé a nápomocné, organizace nebyla předem promyšlena. Čekala jsem skoro dvě hodiny, než bylo zjištěno, kde mám být ubytována. Mělo to být v ubytovně nad supermarketem, v pokoji pro pět osob, od něhož byl pouze jeden klíč. V ubytovně nebyl žádný vrátný ani správce a na otázku, jak se má člověk dostat do místnosti s jediným klíčem, kde bydlí ještě čtyři další osoby, nebyla odpověď.