Zaprvé, mezi oběma zeměmi vládne mimořádně vysoká úroveň nedůvěry. Obě takřka úplně ztratily zájem chápat motivy protistrany.

Zadruhé, americko-ruské vztahy jsou zcela vyvedeny z rovnováhy. Když lídři činí obvyklá prohlášení o sdílených hrozbách nebo o výzvách, jimž obě strany čelí, jejich slova znějí hluše. Dokonce i v oblastech, kde se zájmy obou stran jasně kryjí, neexistuje skutečný pokrok, protože každá se snaží "prodat" svou spolupráci za vyšší cenu než partner.

Zatřetí, mechanismy udržování zdravých vztahů se rozplynuly. Mnohostranná komunikace mezi Ruskem a Spojenými státy, jaká existovala během sovětské éry a v letech devadesátých, byla nyní omezena na pouhé formální kontakty a výměnu demagogických frází.

Ba co více, vztahy jsou jednostranné. Spojené státy v ruském politickém myšlení zaujímají mnohem významnější místo než je tomu s Ruskem na opačné straně. Administrativa prezidenta Baracka Obamy neučiní ze vztahů s Ruskem hlavní prioritu, ačkoliv relativní význam Moskvy se může v závislosti na situaci o stupeň či o dva zvýšit. Pokud vůbec vznikne nějaké hypotetické uvolnění, tedy nikoliv proto, že by si Washington sám vytyčil takový cíl, ale pokud uvidí, že Rusko aktivně napomáhá řešení problémů, které Washington za priority považuje.

Co přesně představuje tyto priority?

Jasně vede překonávání hospodářské krize. Ruský vliv na globální i na americké hospodářství je mnohem menší než vliv Číny nebo Evropy, a dokonce i cena ropy závisí na Moskvě jen v malé míře. Navíc se spíše dá očekávat, že ve snaze bojovat s krizí zavedou Spojené státy opatření ostatním zemím nepříznivá, takže napětí ještě vzroste.

Střední východ se nepochybně stane další z takových priorit. Palestinsko-izraelský konflikt je jádrem všech regionálních problémů a Obama se bude snažit věnovat tomuto nekonečnému sporu prakticky ihned po své inauguraci. Často se má za to, že Moskva v tomto procesu může sehrát pozitivní roli, nicméně Rusko nemá na žádnou ze stran beznadějné remízy prakticky žádný vliv. Moskva má některé páky kvůli právu veta v Radě bezpečnosti OSN, ale pravděpodobně se podřídí iniciativám jiných zemí, spíše než by v této věci převzala vedoucí roli.

Situace v Iráku je podobná. Moskva neudělá nic pro vytvoření podmínek, které by Washingtonu umožnily urychlit stahování jeho jednotek, ale také nebude tento proces komplikovat.

Spojené státy nemohou vyřešit íránskou otázku bez ruské účasti. Zůstává stále možné, že Rusko využije svůj vliv, aby tuto zemi přimělo k větší ochotě přistoupit na kompromis. Oboustranný pokrok v íránské otázce může současně zmírnit pocit ohrožení ze strany této země v Evropě -- a tak odstranit hlavní argument Washingtonu pro umístění jeho protiraketového systému v Polsku a České republice.

Podobně v Afghánistánu. Problém nemůže být vyřešen bez úzké spolupráce všech regionálních mocností -- Indie, Číny, Ruska a Íránu. Jakou podporu Washington potřebuje? Obama zde plánuje rozšíření vojenských operací, ale žádná ze zmíněných zemí k tomu nepřispěje svými jednotkami.

Je samozřejmě možné, že si Spojené státy přejí v regionu založit zcela nový systém kolektivní bezpečnosti s účastí všech stran. To by podpořilo Obamovu touhu po změně, ale pravděpodobnost takového scénáře je patrně nízká.

Oblast, která mezi Moskvou a Washingtonem způsobuje největší frikci -- bývalé sovětské republiky -- zůstane zdrojem napětí. Je velmi nepravděpodobné, že by Obama oponoval dalšímu rozšiřování NATO, ale události v Gruzii a na Ukrajině ukázaly, že členství by nemělo být nabízeno uspěchaně. Je jasné, že žádná z obou zemí nesplňuje cílová kritéria členství.

Nehledě na rozdělující témata protiraketové obrany a rozšiřování NATO se americko-ruské vztahy poněkud uvolní. To umožní obnovit rovnováhu a znovu vybudovat konstruktivní dvoustranné vztahy.

Svou roli však sehraje psychologický faktor, vzhledem ke skutečnosti, že americkou diplomacii povede Hillary Clintonová. Její jméno okamžitě vyvolává asociace s 90. lety, což je období, které ruská propaganda vidí jako černou díru, ze které Moskva jen zázrakem unikla. Na druhé straně ti členové bývalé Clintonovy administrativy, kteří byli zodpovědní za vztahy s Ruskem, nemohou nyní než že posílit nepříjemnou pachuť.

Střet opačných pohledů na tytéž události -- ruského a amerického -- nevěstí pro vytvoření klimatu důvěry nic dobrého. Není samozřejmě žádný důvod očekávat, že veteráni Clintonovy administrativy obnoví politiku minulé dekády. Jsou to zkušení politici a diplomaté, kteří perfektně chápou, jak moc se svět od té doby změnil.

Ale vedle racionálního a profesionálního zhodnocení současných událostí existuje ještě cosi obtížněji měřitelného. Je to dojem, že rozhodující kádry Clintonovy administrativy při návratu k moci pocítí přání dokončit nedodělanou práci. Proto se mohou nevědomky snažit o vzkříšení politiky předchozí dekády, navzdory všeobecnému přání zformulovat nový přístup.

Reakce Moskvy na vzkříšení jakýchkoliv "démonů" minulosti je předvídatelná -- vzhledem k tomu, že všechny zúčastněné strany vyčerpaly svou trpělivost.

Zdroj: ZDE