Vývoj v oblasti leteckých protiletadlových střel krátkého dosahu (SRAAM) naváděných na zdroj infračerveného záření v posledních letech značně pokročil. Orientoval se především na rozšíření "zorného pole" infračervených senzorů, kontinuálně rostoucí výkon procesoru zvyšující se díky adaptaci na Moorův zákon (podle nějž vývoj technologie umožňuje zhruba každých 18 měsíců umístit na stejně velikou plochu dvojnásobný počet prvků, což má výrazný vliv na růst hardwarového výkonu) a odolnost konstrukce proti extrémnímu gravitačnímu přetížení při náročných manévrech. V roce 2006 byly už věci tak daleko, že Raytheon mohl přijít s nápadem modifikovat naváděcí systém SRAAM AIM-9 Sidewinder ve verzi X a umístit jej na nový druhý stupeň/kinetický bojový modul připojený k minimálně upravené letecké protiletadlové střele středního doletu (MRAAM) AIM-120 AMRAAM. Taková kombinace by umožnila s vynaložením poměrně malých nákladů využít existující letecké platformy schopné nést rakety AMRAAM (americké letouny F-15, F-16, F-18, ale třeba také Gripeny, případně bojové bezpilotní prostředky a další vzdušné platformy) v kombinaci s hotovou průzkumnou a naváděcí infrastrukturou k útokům na rakety ve startovní fázi nebo při výstupu z atmosféry. Díky rychlosti samotného letounu-nosiče a jeho schopnosti přiblížit se startující střele protivníka může být specifický impuls pohonné jednotky ve srovnání s pozemními raketami konstruovanými pro stejný účel poměrně nízký - a střela sama si může uchovat malé rozměry. Startující protivníkova raketa s dosud hořící hlavní pohonnou jednotkou je nevyhnutelně velkým zdrojem infračerveného záření, a tedy vynikajícím cílem. Zásah rakety před vystoupáním na oběžnou dráhu a oddělením bojové hlavice od posledního letového stupně by navíc eliminoval následné potíže s rozlišením klamných cílů a elektronickými protiopatřeními. Další výhodou je, že při startu může být stejným způsobem ničena balistická raketa i střela s plochou dráhou letu.

Protiraketová střela vyvíjená v projektu NCADE využívá kombinovaného systému navedení: Do blízkosti cíle letí podle údajů radaru a/nebo naprogramovaných parametrů, v cílové zóně vyhledává startující raketu pasivním infračerveným senzorem. První stupeň vyvíjené střely je kompletně převzat z AIM-120, druhý využívá nový motor společnosti Aerojet s homogenní pohonnou hmotou na bázi hydroxylamoniumnitrátu. Výsledkem vývoje má být střela stejných rozměrů jako původní AIM-120, se stejným datovým připojením a stejně umístěným těžištěm. Cena za kus by neměla překročit jeden milión dolarů, což ve srovnání s 550 - 650 tisíci dolarů za standardní AMRAAM není příliš velký nárůst - zejména vezmeme-li v úvahu pořizovací náklady pozemních protiraketových systémů. Vývoj NCADE by měl být dokončen v roce 2013, kdy má být k dispozici i prvních 20 sériových kusů nové protiraketové střely. V současnosti probíhají dokončovací práce na pohonné jednotce Aerojetu a adaptace původního senzoru AIM-9X pro nové úkoly.

Kromě relativní nízkonákladovosti a využití stávající infrastruktury nabízí NCADE ještě jednu výhodu, a tou je víceúčelovost. V roli letecké protiletadlové střely středního doletu s kombinovaným inerciálním a infračerveným navedením by měla být schopna útoku na protivníkův letoun také bez předchozího varování v podobě ozáření střeleckým radarem, a tímto způsobem lze útočit i na objekty s charakteristikou "stealth". Raketa sice vychází o 50-75% dražší než standardní AIM-120, na druhé straně však může poměrně jednoduchým způsobem prodloužit operační použitelnost starších amerických letounů. Uvažuje se dokonce o možnosti použít novou střelu proti startujícím protiletadlovým raketám - Defense Industry Daily výslovně uvádí obávané ruské rakety SA-20 (S-300) - nebo letounům AWACS, případně leteckým tankerům. Existuje dokonce i úvaha o využití v pozemních protiletadlových systémech, kde by tato střela mohla významně omezit závislost na klasických přehledových a naváděcích radarech (podobné pozemní prostředky mimochodem už delší čas vyvíjí ČLR, která je kombinuje s pasivními lokátory).

A v čem je tedy shora zmíněné čertovo kopýtko "geniálního" programu NCADE? Jak tomu často bývá, výhoda v jednom směru se v jiném kontextu ukazuje coby zásadní handicap. Pokud by došlo k zavedení systému NCADE, znamenalo by to pravděpodobně vážnou politickou krizi ve vztazích s Ruskem, a to potenciálně krizi ještě vážnější než v případě dosud uvažované protiraketové základny v Polsku a ČR. Dvě stacionární základny mohou totiž kontrolovat inspektoři, lze je nepřetržitě sledovat satelity, a koneckonců se dají přinejhorším snadno zničit. Příchod NCADE by ovšem znamenal situaci, kdy Rusko přestane být schopno rozlišovat konvenční stíhací letouny NATO od letounů na strategické protiraketové misi, což (kromě nemalých indukovaných nákladů na posílení protivzdušné obrany) představuje především obrovskou krizi důvěry, jakou teď sotva někdo potřebuje. Dva body programu Obamovy administrativy -- finanční úspory v Pentagonu a náprava pošramocených vztahů s Ruskem kvůli Íránu a Afghánistánu - se potenciálně dostávají do sporu. Bude tedy velmi zajímavé sledovat další osud programu NCADE, neboť napoví leccos i o skutečném pořadí priorit Bílého domu v postbushovské éře.

12.2.2009, Spacewar.com, Thomson, L.B.: A Network Centric Airborne Defense ABM Solution ZDE