Miloševičova role podle jeho kritiků

Obžaloba z Haagu tvrdí, že od r. 1987 Miloševič "podporoval srbskou nacionalistickou agendu" a "zneužíval rostoucí vlnu srbského nacionalismu k posilování centralizované moci v jugoslávské federaci. V r. 1988 se jugoslávská Liga komunistů pokusila rostoucí moc Miloševiče a jeho spojenců ve vládních strukturách v Bělehradu omezit, avšak odvolání promiloševičovských politiků způsobilo, že se Miloševič a jeho politika staly u osmi milionů jugoslávských Srbů o to populárnější.

Srbské sdělovací prostředky během Miloševičovy éry šíříly srbský nacionalismus a patriotismus a podporovaly nenávist vůči ostatním etnikům v JUgoslávii. Etnické Albánce sdělovací prostředky běžně označovaly za protijugoslávské kontrarevolucionáře, pachatele znásilnění u žen a za hrozbu srbskému národu. Hlas srbského státu, Politika vycházela s xenofobními palcovými titulky jako r. 1991: "Šiptaři (=Albánci) číhají a čekají". Politika útočila na Chorvaty, že si zvolili za prezidenta Franjo Tudjmana. Napsala, že "Chorvatské vedení opět zostuzuje chorvatský lid." Politika se snažila tvrdit, že při demonstracích proti srbské vládě v Bělehradu r. 1991 spolupracovali Chorvaté a etničtí Albánci. Politika popírala, že by se na protestech podíleli i Srbové. Tvrdila "Demonstrovali Šiptaři a Chorvati." Když vypukla v Chorvatsku válka, Politika podporovala srbský nacionalismus, nepřátelství vůči Chorvatsku a násilí. 2. dubna 1991 měla Politika titulek "Krajina se rozhodla připojit se k Srbsku", jeden z článků v Politice zněl: ""Srbská jednota - zachránit Krajinu". 5. června 1991 Politika expres otiskla článek s titulkem "Srbové si musejí opatřit zbraně"., 25. června 1991 a 3. července 1991 začala Politika otevřeně dělit Chorvatsko, pod titulky "Tyto hranice Chorvatska nemůžeme přijmout", "Krajinu ve stejném státě jako Srbsko, Černá Hora a Bosna-Hercegovina". List dal výrazný prostor Jovanu Marjanovičovi ze Srbského hnutí za obnovu, který konstatoval, že "Jugoslávská armáda musí vstoupit do Chorvatska a okupovat lini Benkovac-Karlovac-Pakrac-Baranja." Tak by bylo okupováno skoro celé Chorvatsko a území, které si nárokovali nacionalističtí stoupenci Velkého Srbska. Ve snaze vyvolávat strach a hněv vůči Srbům v Chorvatsku připomněla 25. června 1991 politika Srbům, jaké páchal chorvatský fašistický ustašovský stát za druhé světové války na Srbech zvěrstva. Argumentovala, že "Jasenovač (ustašovský koncentrační tábor za druhé světové války) nesmí být zapomenut".

Podle Borisava Joviče, bývalého Miloševičova blízkého spojence, Miloševič "praktikoval cenzuru sdělovacích prostředků a velmi silně osobně ovlivńoval srbské státní sdělovací prostředky, protože osobně jmenovat šéfredaktory novin a zpravodajských relací". Srbská státní média během válek publikovala kontroverzní reportáže, které dělaly zločince z ostatních etnických skupin v Jugoslávii. V jednom takovém pořadu jedna chorvatská Srbka odsoudila politiku bývalého komunistického režimu v Chorvatsku a tvrdila, že v důsledku této politiky by "byla většina Srbů asimilována do deseti let". Jiný Srb v jiném pořadu uvedl, že "Tam, kde byla prolita srbská krev ustašovskými noži, tam budou naše hranice." Různé pořady v srbské státní televizi dávaly prostor Jovanu Raškovičovi, který v televizi tvrdil, že Chorvaté jsou svou podstatou "pachatelé genocidy". Miloševičova média systematicky zobrazovala ostatní národnosti v Jugoslávii záporně, a tak šířila strach a nacionalistickou nenávist ve snaze získat podporu Srbů pro války. Ředitel Radiotelevize Srbska během Miloševičovy éry Dušan Mitevič přiznal v dokumentárním filmu americké televize PBS, že "státní televize prováděla štvavou proválečnou propagandu. Teď to můžeme přiznat: šířila falešné informace a zaujaté zpravodajství. Šlo to rovnou od Miloševiče k šéfovi televize."

Bývalý americký prezident Bill Clinton vyjádřil názor mnoha Miloševičových kritiků, když řekl skupině veteránů, že Miloševič "usiluje rozšířovat svou moc tím, že vyvolává ve věci Velkého Srbska náboženskou a etnickou nenávist, tím že démonizuje a dehumanizuje lidi, zejména Bosňany a kosovské muslimy. Vyvolal války v Bosně a v Chorvatsku, vytvořil 2 miliony uprchlíků a způsobil smrt čtvrt milionu lidí. Připravil Kosovo o jeho ústavou zaručenou samosprávu a začal šikanovat a utlačovat svůj vlastní národ."

Bývalá americká ministryně zahraničí Madeleine Albrightová vysvětlila postoj americké vlády takto: "Slobodan Miloševič v devadesátých letech vyvolal čtyři války, prováděl ničivou kampaň etnického očišťování v Kosovu, v jejímž rámci zahynuly tisíce lidí, a téměř milion lidí vyhnal z domovů."

V americkém Kongresu vyslovil poslanec Christopher Smith názor běžný mezi Miloševičovými kritiky, když zdůraznil, že Miloševič "spoléhá na agresivní srbský nacionalismus a tím vyvolává válečné konflikty".

CIA World-Fact Book konstatuje: "Za Miloševičova vedení vedlo Srbsko různé války ve snaze sjednotit etnické Srby a vytvořit Velké Srbsko."

Podstata žaloby za válečné zločiny proti Miloševičovi je založena na tvrzení, že se snažil vytvořit "Velké Srbsko". Prokurátoři v Haagu argumentovali, že "žaloby ve věci Chorvtska, Bosny a Kosova byly součástí téhož společného plánu, který vypracoval obviněný Miloševič. Cílem tohoto plánu bylo vytvořit "Velké Srbsko", centralizovaný srbský stát, který by zahrnoval Srby obydlené oblasti v Chorvatsku a v Bosně a celé Kosovo. Tento plán měl být realizován násilným odstraněním Nesrbů z velkých území prostřednictvím spáchaných zločinů, které jsou popsány v žalobách. I když se události v Kosovu odehrály až o tři roky později než události v Chorvatsku a v Bosně, byly pokračováním toho plánu a plně je možné jim porozumět pouze ve srovnání s tím, co se dělo v Chorvatsku a v Bosně."

Miloševič byl motivován k vyvolávání válek, tvrdí jeho kritici, v důsledku své vražedné ambice vytvořit etnicky čistý velkosrbský stát. Miloševičovi kritici tvrdí, že armáda, jíž velel Miloševič, páchala "zvěrstva proti civilistům jako součást systematických akcí za účelem zajíštění území pro etnicky "čistý" Srbský stát.

Za své zločiny je Miloševič často srovnáván s jinými nenáviděnými vůdci z historie, včetně Adolfa Hitlera.

Miloševičova role podle jeho stoupenců

James Bisset, bývalý kanadský velvyslanec v Jugoslávii, uvedl: "Představa, že by Miloševič uzavřel nějaké zločinecké spiknutí ve snaze vytvořit Velké Srbsko je čirou fantazií. Myslím, že záznamy mluví samy za sebe. Miloševič se osobně účastnil všech pokusů vyjednat mírovou dohodu a zastavit bojue. To se týká hned prvního Vance-Owenova plánu i Vance-Stoltenbergova plánu. Oba plány ochromila nikoliv srbská strana, ale jiní."

Bývalý ruský premiér Jevgenij Primakov kategoricky zdůraznil, že názorem ruské vlády je, že Miloševič "neměl plány a nepodnikal žádné akce na vytvoření Velkého Srbska".

Bývalý americký ministr zahraničí James Baker uvedl: Jugoslávie "se rozpadla v důsledku toho, že Slovinsko a Chorvatsko jednostranně vyhlásily nezávislost a zmocnily se pohraničních přechodů, což byl násilný čin a porušení helsinských principů. Ale evropské mocnosti a Spojené státy nakonec uznaly Slovinsko a pak Chorvatsko a Bosnu jako nezávislé země a přijaly je do OSN. Skutečným problémem bylo, že došlo k jednostrannému vyhlášení nezávislosti a použití síly k získání této nezávislosti a nikoliv k mírovému vyjednání nezávislosti, jak se to mělo stát."

Miloševičovi stoupenci tvrdí, že prokurátoři v Haagu nenašli jediný rozkaz, který by vydala Miloševičova vláda srbským bojovníkům, aby bojovali v Chorvatsku či v Bosně. Miloševičovi stoupenci popírají tvrzení, že Srbsko zaútočilo na své sousedy v jugoslávské federaci. Argumentují, že válka vypukla, protože secesionisté ve Slovinsku, v Chorvatsku v Bosně a v Kosovu se jednostranně zmocnili jugoslávského území a zahájily útoky proti jeho bezpečnostním jednotkám. Miloševičovi stoupenci odmítají tvrzení, že Srbsko zaútočila na Chorvatsko a na Bosnu. Tvrdí, že šlo o občanské války, v nichž místní srbské obyvatelstvo, žijící v těchto republikách, vyvinulo odpor proti násilnému odtržení těchto republik od Jugoslávie.

I když Miloševičovi stoupenci popírají, že Miloševič velel srbskému válečnému úsilí v Chorvatsku a v Bosně, nepopírají, že těmto Srbům poskytoval během války finanční a humanitární pomoc. Také přiznávají, že jako prezident Jugoslávie Miloševič velel srbským bezpečnostním jednotkám během války v Kosovu.

Obvinění vznesená vůči Miloševičovi, že podporoval nacionalismus a chtěl vytvořit "Velké Srbsko", jsou zpochybňována. Zatímco se Miloševič zobrazoval jako vůdce srbského lidu v Jugoslávii, na rozdíl od tradičních srbských nacionalistů akceptoval Miloševič Republiku Makedonii jako nezávislou zemi a udržoval s ní skromné styky. Navzdory rostoucímu srbskému nacionalismu byl Miloševič proti požadavkům velkosrbských nacionalistů, kteří chtěli do Srbska absorbovat Černou Horu a dovolil Černé Hoře, aby dál existovala jako republika v rámci Jugoslávie se svou vlastní vládou. Miloševič považoval Jugoslávii za stát, v němž mohou žít Srbové a další, jako Černohorci, kdo si přejí zůstat v Jugoslávii. Miloševič však požadoval, aby jugoslávský stát respektoval práva srbské většiny a aby ani Bosně, ani Chorvatsku nebylo povoleno opustit Jugoslávii, aniž by Srby obyvaným územím nebylo dovoleno zůstat v Jugoslávii.

Miloševičovými politickými stoupenci, když se dostal k moci, nebyli jen Srbové, ale i Černohorci a Albánci, kteří podporovali Jugoslávii a odmítali separatismus. Obvinění vznesená proti Miloševičovi, že diskriminoval Chorvaty, neberou v úvahu podporu Svetozara Maroviče pro MIloševiče. Marovič byl Černohorec, jehož otec byl Chorvat.

Miloševičova role podle syntézy kritických i souhlasných názorů

Syntéza analýz a informací od odpůrců i stoupenců Slobodana Miloševiče vedla k třetímu zhodnocení Miloševičových cílů. Podle tohoto názoru byl Miloševič především politickým oportunistou. Někteří analytikové jsou přesvědčeni, že Miloševičovým původním cílem až do rozpadu Jugoslávie bylo ovládnout v Jugoslávii moc a stát se velkým národním vůdcem, druhým Titem. Podle tohoto názoru během své kariéry uzavíral Miloševič politické aliance a přátelství s lidmi u moci ve snaze posílit své vlastní ambice, takže se do osmdesátých let stal druhým nejmocnějším politikem v Srbsku. Po pádu komunismu ve východní Evropě v osmdesátých letech využil Miloševič rostoucího etnického napětí mezi Srby a etnickými Albánci v Kosovu tím, že se postavil na stranu Srbů, kteří tvrdili, že etnicky albánská vláda v Kosovu je systematicky pronásleduje. Miloševičův politický spojenec a poradce Borisav Jovič přiznal r. 1995 v dokumentárním filmu BBC Smrt Jugoslávie, že Miloševičovo rozhodnutí podporovat kosovské Srby bylo politicky motivované. Umožnilo mu získat mezi Srby dostatek politické podpory, aby se mu podařilo donutit k rezignaci prezidenta Ivana Stamboliče, který zastával vůči Srbům neutrálnější postoj. To, že Miloševič zradil Stamboliče, že považuje za příklad Miloševičových bezohledných politických ambic, protože až do tohoto incidentu byl Miloševič Stamboličovým blízkým osobním přítelem. Stamboličův strýc, Petar Stambolič, který byl po určitou dobu šéfem srbské frakce Komunistické strany Jugoslávie, dovolil svému synovci i Miloševičovi získat v Srbsku vlivná politická postavení.

Miloševič a další členové srbského vedení se v osmdesátých letech pokoušeli získat podporu mezi srbskými nacionalisty tím, že přepsali historii Jugoslávie za druhé světové války. Titoistická tradice mobilizace veškerého obyvatelstva Jugoslávie připomínáním všech obětí, které Jugoslávie utrpěla za druhé světové války, byla nahrazena Miloševičovým pojetím, kdy se jeho vláda zaměřovala na připomínání srbských obětí druhé světové války jako obětí chorvatských ustašovců. Důsledkem tohoto pokusu získat nacionalistickou podporu byla zvýšená radikalizace srbského nacionalismu.

I když Miloševič zastával ostrý postoj proti etnickému albánskému separatismu v Kosovu, enticky albánští politikové, loajální jednotě se Srbskem a s Jugoslávií dostali v Kosovu r. 1989 svou úlohu s Miloševičovou podporu poté, co byl svržen Azem Vllasi. Etničtí Albánci dál zastupovali Kosovo politicky až do té doby, kdy se r. 1990 rozpadla Komunistická strana Jugoslávie na etnické a republikové frakce. Vllasi uvedl v pořadu Smrt Jugoslávie, že se Miloševič rozhodl ho svrhnout teprve, když Vllasi odmítl podpořit Miloševičovu politickou agendu a oslabit autonomii Kosova při tzv. "protibyrokratické revoluci".

Když ostatní národnosti v Jugoslávii reagovaly záporně na Miloševičovu agendu, jejímž cílem bylo posílit postavení Srbů v Jugoslávii, rozpadem komunistického systému vznikla řada nových nacionalistických a secesionistických vlád. Miloševič dál vedl nacionalistickou rétoriku, v jejímž rámci sliboval Srbům jednotu a bezpečnost před separatismem. To umožnilo jeho nové Socialistické straně Srbska, která se skoro úplně skládala z členů bývalé komunistické strany, vyhrát r. 1990 volby. Miloševič reagoval na požadavky sílícího nacionalismu mezi Srby tím, že uznal legitimitu odtržených srbských území a jejich předáků v Bosně a v Chorvatsku. Zároveň spolupracoval s dominantní srbskou frakcí v jugoslávské armádě na dodávkách zbraní a zásobování Srbům v Bosně a v Chorvatsku. Tyto činy považují Miloševičovi oponenti jako důkaz, že Miloševič od rozpadu Jugoslávie usiloval o vznik Velkého Srbska.

Nebyly objeveny žádné přímé rozklazy od Miloševiče, aby Srbové páchali zvěrstva, i když Miloševič nevyvinul žádné úsilí potrestat osoby, považované za odpovědné za zvěrstva, včetně Ratko Mladiče, který poté, co byl obviněn, že dovolil, abych docházelo ke zvěrstvům ve Vukovaru, byl jmenován vrchním velitelem armády bosenských Srbů, v kteréžto funkci nařizoval Mladič zvěrstva, včetně vyvraždění tisíců Bosňanů ve Srebrenici.

I poté, co byly zveřejněny informace o Srebrenici, Miloševič odmítl uvěřit, že je Mladič odpovědný za zločiny, z nichž byl obviňován. Politické klima v Srbsku a na srbských územích podporovalo vznik ultranacionalismu a vytvářelo napětí a někdy i násilné konfrontace mezi samotnými Srby, zejména mezi nacionalistickými Srby a nenacionalistickými Srby. Srbové, kteří se veřejně stavěli proti nacionalistické agendě, byli podle zpráv šikanováni, stávali se terčem výhrůžek a byli vyvražďováni.

Miloševičovi oponenti tvrdí, že tyto útoky nařizoval Miloševič, jiní argumentují, že k nim docházelo bez Miloševičova vlivu. Rozšíření násilného srbského nacionalismu se někdy také připisuje Miloševičovu nezájmu či nekompetenci.

Nacionalistická politika Miloševičovy vlády dosáhla vrcholu v letech 1990-1993, kdy vládl v koalici s podporou ultranacionalistické Srbské radikální strany, která přímo podporovala vytvoření Velkého Srbska. V tomto období Miloševič důrazně podporoval právo Srbů na sebeurčení v Bosně a v Chorvatsku, což umožňovalo jeho vládě zůstávat u moci s podporou ultranacionalistů. Nacionalistická agenda v Srbsku od r. 1990 vedla k tomu, že albánští zástupci za Kosovo, které původně jmenoval sám Miloševič, byli nahrazeni politiky ze srbské menšiny, kteří vládli provincii, kde žila drtivá většina Albánců.

Po roce 1993, reportáže médií o rozsáhlých zvěrstvech, páchaných armádou bosenských Srbů, například během dlouhého obléhání Sarajeva, vedly k sílícímu tlaku a sankcím od západních vládu vůči Srbsku a Černé Hoře. Cílem bylo přesvědčit Miloševiče, aby přestal podporovat bosensko-srbskou vládu. Miloševičova manželka prý Miloševiče varovala, že jeho aliance se srbskými ultranacionalisty ohrožuje jeho moc a to přesvědčilo Miloševiče, aby posílil svou pozici opuštěním ultranacionalistických pozic. V roce 1993 zrušil Miloševič svou alianci se Srbskou radikální stranou a vstoupil do koalice s liberálními politickými silami. Oznámil, že jeho vláda chce ukončit válku pokojným vyjednáváním. Nová koaliční vláda přestala podporovat vládu bosenských Srbů, jíž předsedal Radovan Karadžič, a donutila bosenské Srby, aby vyjednali mírovou dohodu. Po roce 1993 Miloševič zasáhl proti snahám Srbské radikální strany svrhnout jeho vládu tím, že r. 1994 krátce zatkl jejího šéfa. Během jednání o dohody z Daytonu se Miloševič hádal s Karadžičem, který byl proti Daytonské dohodě, kterou Miloševič podporoval, protože poskytovala bosenským Srbům autonomii a samosprávu na většině území, která požadovali. Tento výsledek nevedl k vytvoření Velkého Srbska, i když kritikové argumentují, že autonomie bosensko-srbského území (Srpska) umožnilo, aby se posléze toto území přičlenilo ke zbytkové Jugoslávii, jíž dominovali Srbové.

Další nacionalistická etapa začala roku 1998, rok poté, co byl Miloševič zvolen prezidentem Jugoslávie, a v období, kdy se liberální strany zkonsolidovaly v opozici vůči Miloševičově vládě a vláda Černé Hory začala požadovat nezávislost na Srbsku. Miloševič čelil politické krizi, a tak utvořil vládu národní jednoty se Srbskou radikální stranou. Po r. 1998 došlo k zintenzivnění konfliktu v Kosovu a zprávy o zvěrstvech páchaných v Kosovu jugoslávskou armádou a srbskými polovojenskými jednotkami proti etnickým albánským civilistům vedly Severoatlantické společenství (NATO) k sérii leteckých úderů proti Jugoslávii. Cílem bylo přimět Miloševiče, aby zastavil vojenské operace a dovolil mírovým sborům vstoupit do Kosova. Jugoslávskou armádu jednotky NATO zdecimovaly, Miloševič se podrobil, avšak před jugoslávským lidem tvrdil, že dosáhl "vítězství", protože se etnickým albánským separatistům nepodařilo oficiálně oddělit Kosovo od Jugoslávie.