O filmu, nazvaném "Pokus o duchovní nápravu opraváře televizí Josefa Lavičky v devíti obrazech" od studenta druhého ročníku FAMU Lukáše Kokeše v katalogu jihlavského festivalu například v katalogu otiskli toto:

Kokeš natočil černobílý film o postarším alkoholikovi, asi padesátníkovi s pivním břichem. Ten žije na vesnici: v prvním záběru ho vidíme před samoobsluhou, kde si otvírá pivo a už se motá. Pak dojde do dílny, kde opravuje televize . Režisér se film neustále snaží dost neústrojným způsobem zcizovat: příběh i svou postavu, jejíž portrét kreslí, shazuje tím, že na natáčeného muže zpoza kamery mluví, dává mu různé instrukce a příkazy: "Tak něco zazpívej." "Dej to pivo vejš." "Stoupni si tamhle. Sedni si." Natáčený muž je přitom v místnosti sám a nikoho jiného na scéně nevidíme: komandující režisér stojící za kamerou je neviditelný.

Posléze sledujeme, jak se opilý muž koupe v rybníce, honí svoji botu, která mu uplave. Posléze sedí nahý na dece u stavidla na hrázi rybníka. I v této sekvenci mu režisér zpoza kamery sděluje, když už může hrdina z rybníku vylézt. Je zjevné, že je film zinscenovaný: režisér v diskusi po promítání vysvětloval, že protože byl muž opilý, sdělené instrukce, co má během natáčení v záběru dělat, během chviličky zapomněl, tak mu to režisér musel po spuštění kamery připomínat.

Film vrcholí tím, že se ve snímku jako voiceover čte text, který opilci dal farář, o křesťanské nápravě alkoholiků. Citovaná brožurka nadneseným náboženským jazykem a la jehovisté přesvědčuje, že opilce od alkoholismu či od kouření zachrání jen Bůh. To má být v katalogu zmiňovaná epifanie.

Kokešův portrét venkovského alkoholika by byl zajímavý, kdyby režisér natáčel to, co muž sám dělá a kdyby ho neřídil a nekomandoval. Zcizováním se snímek zfalšoval. Neustálým komandováním režisér muže, jehož portrét líčí, ponižuje a zesměšňuje. Muž, protože je opilý, se chová sám od sebe směšně. Režisér ho proměnil v loutku, v cvičenou opičku, kterou na plátně vodí sem a tam, manipuluje ji ze své vůle. Film tak ukazuje, že muž, jehož portrét režisér kreslí, je už jen nemocná, nesvéprávná slupka.

Vizuálně je Kokešův film zajímavý, je slušně natočený a kompozice je promyšlená, i když občas se kamera bezdůvodně otočí do nebe: střihač by to vyhodil. Bez režisérova komandování zobrazované postavy mohl vzniknout hlubší, lidštější a důstojnější portrét. Člověk s režisérovou postavou soucítí. Vytvořil portrét založený na ozvláštňující ubohosti stárnoucího alkoholika, ztrácejícího už své lidství. Ke křesťanské nápravě, inzerované v katalogu, nedojde.

* * *

Daleko nejděsivějším filmem, jaký jsem viděla za dlouhou dobu, byl snímek Veroniky Janečkové "Pravztahy" . Film Veroniky Janečkové byl bakalářskou prací na FAMU - na jeho základě ji přijali k magisterskému studiu.

Snímek pojednává o mezilidské brutalitě. Katalog o něm praví, opět šroubovaně a nepromyšleně, toto:

Prostě není pravda, jak píše katalog, že "zaznamenanou situaci nemůže neprovázet nic než nedorozumění". Toto je pozoruhodný film, neboť autorka v něm zachytila vlastní, neobyčejně brutální chování vůči své křehké, asi pětaosmdesátileté babičce. A to tak drsným způsobem, že, jak se přiznali někteří přítomní v kině, a týká se to i mě, diváci měli během promítání slzy v očích.

Režisérka natáčí svůj příběh. Bydlí v jednom bytě s velmi starou ženou, vlastní babičkou, které je zřejmě přes osmdesát. Babička se pohybuje po bytě jen s velkými obtížemi, dva kroky a odpočinek, za pomoci chodítka. Není schopna si vařit a je v mnoha ohledech odkázána na pomoc vnučky.

Je pozoruhodné, že režisérka natočila pečlivý a dojemný portrét zranitelnosti roztomilé a sympatické staré paní, kterou však ona sama v celém filmu drsným až drastickým způsobem psychicky mučí. Babička je na vnučce závislá -- ta jí hystericky nadává a emocionálně vyhrožuje, že ji opustí. Čehož se stará žena ovšem děsí, bojí se samoty.

Režisérka bydlela se svou babičkou po dobu pěti let. Koroze jejich vztahu postupuje - přikapávají další a další kapky do číše jedu, kterou Veronika plní proti své babičce. Kritizuje babiččin způsob života, komanduje ji. Je prostě na starou ženu systematicky sprostá. Nikoliv vulgárními slovy, ale psychickým nátlakem. Ve filmu nedochází k žádnému fyzickému násilí, dopad vnuččiných slov je však naprosto destruktivní. Emocionálně babičku týrá, doslova se vyžívá v opakovaném transferu ničivých záporných emocí na bezbranného starého člověka. Po filmu jsem se musela jít projít, abych to vydýchala.

Film je natočen tak, že vidíme jednotlivé záběry scén v bytě, které jsou zkombinovány s voice-overem, tvořeným rozhovorem režisérky s babičkou. Vizuální složka filmu je nesmírně emocionální. Režisérka vyvolává ničivé emocionální hádky kvůli neuvěřitelným prkotinám. Vnučce jde na nervy, jak babička vede svůj život.

Hádka většinou začíná vnuččinou výhrůžkou: "No, já se budu stěhovat." Babička se toho vyloženě děsí, protože je stará, nemohoucí, a potřebuje, aby s ní někdo v bytě bydlel. Ustupuje, snaží se vnučce vyjít vstříc, ta ale staré ženě nadává. Jsou to doslova orgie emocionálního vydírání. Agresivita vnučky se během filmu stupňuje.

Veronika Janečková natočila autoportrét vlastní, stupňující se brutální agrese vůči bezbranné ženě. Celý film natočila sama kamerou ze stativu, v bytě kromě babičky a vnučky nikdo jiný nebyl. (V závěrečných záběrech filmu, kdy vnučka babičku opouští a vystěhovává se, odnášejí tři kluci sbalené stěhovací krabice.) V diskusi po filmu se snažila vysvětlit, že film chtěla natočit proto, aby z babiččina bytu dokázala odejít. To nakonec také udělala a starou nemohoucí ženu v něm zanechala samotnou, snad jednou týdně ji tam nyní navštěvuje jen její dcera.

Režisérka je jedináček a divákům přiznala, že se takto agresivně a hystericky skutečně má ve zvyku chovat a žádala diváky, jestli by měl někdo radu, jak jí pomoci, jak z problému ven.

Ničivost filmu byla umocněna tím, že jeho vizuální složka intenzivně zdůrazňovala křehkost a bezbrannost staré paní. Zřejmě podprahově režisérka tušila, že dělá něco neuvěřitelně špatného a krutého. Člověk má dojem, že ta dívka je nejen nevyzrálá, ale spíš vlastně nemocná -- měl jí pomoci psycholog, nevím, zda je řešením natáčet o TAKTO patologické situaci dokumentární film

Vznikla neuvěřitelná studie nejdrsnější agresivity vůči člověku, který se nemůže bránit. Film je nepředstavitenou esencí krutosti. Zajímavé je, jestli si Veronika Janečková vědoma, jaké obvinění sebe samotné natočila.

Film jasně ukazuje, jak se někteří lidé dokáží chovat ke starým lidem. Jak víme, zdaleka nejde jen o režisérčin přístup, viz tisíce lidí v léčebnách dlouhodobě nemocných a v domovech důchodců. Někteří příbuzní za nimi vůbec nejezdí, nebo jezdí jen pro peníze. Takže je to žhavé současné téma.

* * *

Třetí sobotní film byl velkým zklamáním. Katalog zase metajazykem charakterizoval devadesátiminutový (!) film Vladimíra Voříška "Panda s rudýma ušima" těmito slovy:

Nebyl o ničem. Byly to nesmírně dlouhé, statické záběry (trvající třeba přes minutu, kdy se v obraze nic nedělo). Odešla jsem z kina.