Z geopolitické perspektivy je však to, že lidé spolu mluví, mnohem méně důležité než to, co říkají, a na tom zase záleží mnohem méně než na tom, co si každá ze stran přeje a co je ochotna poskytnout. Setkání může být předehrou vzájemného přizpůsobení, ale také alternativou k vážnému vyjednávání. V tuto chvíli je ještě příliš brzy říci, co současná diplomatická smršť nakonec přinese. A samozřejmě, že některé diplomatické iniciativy uspějí, zatímco jiné selžou.

Jak globální diplomatická ofenzíva pokračuje, musíme se zamyslet nad tím, zda je Obama připraven na podstatné změny v americké politice, nebo jestli očekává ústupky výměnou za samotnou změnu diplomatické atmosféry. Protože Obama a jeho zahraničněpolitický tým jsou příliš sofistikovaní, než aby očekávali to druhé, musíme prozkoumat detaily různých rozhovorů. V tomto případě totiž spíše než v jiných platí, že ďábel se skrývá v detailu.

Rusko

Obamova administrativa dala najevo své přání restartovat své vztahy s Ruskem, když Clintonová dokonce 6. března v Ženevě věnovala svému protějšku Sergeji Lavrovovi červené tlačítko. Ale Rusové si přejí vyjasnit, kam až Američané doopravdy chtějí převinout pásku. Oranžová revoluce v roce 2004 a vstup Pobaltí do NATO způsobily v Moskvě krystalizaci strachu z možnosti, že Spojené státy zamýšlejí Rusko na jeho bývalé sovětské periferii obklíčit a destabilizovat. Od té doby Rusko procházelo vzkříšením. Moskva s ohledem na dlouhodobou bezpečnost agresívně pracovala na obnovení a konsolidování vlivu v "blízkém zahraničí", zatímco USA byly zaměstnány válkou s džihádisty.

Rusové prosazují velký obchod, který by zajistil opuštění plánů na rozšíření NATO o Gruzii a Ukrajinu, zrušil plány na protiraketovou obranu, uchoval určité zdání ruské jaderné parity ve smlouvách uzavřených po studené válce a zajistil nevměšování Západu v oblasti, která se rozprostírá od Pobaltí směrem dolů přes Východní Evropu ke Kavkazu a Střední Asii - prostě do toho, co Rusko považuje za svéru svého oprávněného vlivu. Pouze tak se Rusko může zachránit před Západem a zůstat si jisté, že z dlouhodobého hlediska zůstane velkým hráčem v Eurasii. Výměnou mohou Rusové teoreticky nabídnout ulehčení situace v jednáních s Íránem, pokud začnou spolupracovat s Washingtonem, a zvýšení podpory pro americké operace v Afghánistánu tím, že rozšíří alternativní zásobovací trasu - tedy dvě klíčová témata, která se týkají momentálně nejpalčivějších hrozeb americkým bezpečnostním zájmům, která však nemohou vynahradit strategické významné ústupky, jež Moskva požaduje.

Obamova administrativa zatím na ruské požadavky odpověděla restartováním rozhovorů o smlouvě START I výměnou za to, že Moskva povolila dopravu nevojenského materiálu do Afghánistánu přes Rusko a Střední Asii. Rusové odpověděli povolením transportu některého materiálu pro Afghánistán přes území bývalého SSSR a otevřeností k širším rozhovorům. Spojené státy pak soukromě nabídly ústup od plánů na protiraketovou obranu ve Střední Evropě, pokud Rusko vyvine tlak na Írán a zajistí ústupky ve věci jeho jaderného programu. Ale Rusové už signalizovali, že takováto postupná diplomacie věc nevyřeší, a že Spojené státy budou muset učinit větší ústupky přiměřenější národním bezpečnostním zájmům Ruska, aby mohly očekávat, že se Moskva vzdá vztahů se strategickým spojencem na Středním Východě.

Na summitu v Ženevě Clintonová zvětšila nabídku, když signalizovala, že Spojené státy mohou dokonce být ochotny zastavit rozšiřování NATO a ohrozit tak některé spojence v postsovětském prostoru, kteří závisí na americké ochraně před vzkříšeným Ruskem. Toto připravilo scénu pro Obamovu cestu do Ruska, kde se setká s prezidentem Medveděvem, ale Rusové budou bedlivě sledovat, zda toto gesto je úlitbou veřejné diplomacii, nebo ho Spojené státy myslí vážně.

Evropa

V Evropě Obama jedná spíše se spojenci než s protivníky, ale ani zde nebude mít práci výrazně snazší. Ochota hovořit s Evropany mnohem více než jeho předchůdce je méně důležitá než to, co chce Obama žádat od NATO, a co jsou členské země Aliance s to poskytnout. Navzdory nadšení pro Obamu nemají Evropané stejný názor na NATO, zjména když jde o Afghánistán. Americký argument pro zvýšení vojenské přítomnosti v Afghánistánu zní, že pokud k tomu nedojde, vytvoří se podmínky, v nichž bude al-Kájda s to zopakovat mezikontinentální útoky proti Západu a ohrozit tak americká a evropská města. Avšak většina Evropanů vidí dlouhodobé válečné úsilí v Afghánistánu bez jasné strategie nebo realistických cílů jako zbytečné plýtvání zdroji. I Britové, kteří mají v Afghánistánu největší kontingent, si dobře pamatují na své nebezpečné a rozvleklé pokusy o pacifikaci regionu ve třech brutálních válkách v 19. a na počátku 20. století, přičemž vždy vyhráli afghánští kmenoví bojovníci.

Nesouhlas se neomezuje jen na otázku Afghánistánu, ale týká se i dlouhodobé debaty o bezpečnostní misi NATO. To vzniklo za studené války jako bezpečnostní aliance dominovaná USA a zaměřená na ochranu evropského kontinentu před vnitřní nebo vnější sovětskou agresí. Od konce studené války se však záběr NATO rozšířil a členové se jen v omezené míře shodnou na řešení širších bezpečnostních výzev 21. století jako je boj proti terorismu, kybernetické útoky, změna klimatu a energetická bezpečnost.

Co je však důležitější, NATO se tlačilo k ruské hranici a vedlo rozhovory o vstupu Gruzie a Ukrajiny, což některé státy vedlo k obavě, že ponesou břemeno následků tvrdého amerického postupu vůči Rusku. Německo, které je závislé na ruské energii, nemá zájem začít novou studenou válku. Francouzi mají více prostoru k manévrování, ale nechtějí být trvale protivníkem Moskvy a pokusy vzkřísit NATO pod americkým vedením by k tomu vedly.

Než podniknou další kroky v Afghánistánu, Evropané včetně středoevropských a východoevropských zemí chtějí nejprve vědět, jak bude Obama postupovat vůči Rusku. A Spojené státy zase nemohou formulovat jasnou politiku vůči Afghánistánu a Rusku, dokud nevědí, co mohou čekat od Evropy. Připočtěte k tomuto klasickému dilematu "vejce nebo slepice" finanční krizi - a trhlina mezi zájmy USA a evropskými zájmy bude stejně široká jako Atlantik.

Zpátky do reality

Obama uvedl do pohybu globální diplomatickou ofenzívu vedenou ohromujícím šikem zvláštních vyslanců. Tento diplomatický blitzkrieg může tisk naspinovat až k naprostému šílenství. Když se však ohlédneme nazpět, uvidíme, bude jasné, že taková diplomatická ofenzíva může vlastně přinést velmi málo, pokud se nepodaří řešit zásadní témata.

To není selhání administrativy, ale realita geopolitiky. Schopnost kteréhokoliv politického lídra přivodit změnu není principiálně podmíněna jeho záměry, ale externími faktory. Když bude administrativa jednat s každým z protivníků individuálně, je odsouzena k tomu, aby narazila na zeď. Když bude vyvažovat zájmy protivníků a spojenců, zdi to pouze zesílí. Připojte k tomu omezení ve vztazích s Kongresem a potřebu udržet podporu - nemluvě už o globální recesi - a prostor pro manévr se velmi zúží. Musíme si také uvědomit, že tato administrativa není ještě u moci ani dva měsíce, ale formulování politiky u témat tohoto kalibru zabere přinejmenším několik měsíců nebo spíše let. Zvláštní vyslanci to nemohou změnit.

Ať už politici sedí v afghánské jeskyni nebo v Kremlu, nepřekvapí je to. Vědí, že přebírání moci je časově náročné a diplomatická jednání za účelem zjištění různých stanovisek jsou přirozenou součástí tohoto procesu. Mohou přijít nevyslovené nabídky, část jednání může uniknout na veřejnost, ale dokud každý z hráčů chová pochybnost o schopnosti Washingtonu provést nějakou "velkou výměnu", rozhovory patrně nevyústí v podstatný průlom. Obama dosud ukázal, že umí vést diplomatické řeči. Skutečnou otázkou je, zda zvládne také geopolitické kroky.

Celý text v angličtině ZDE