Zaprvé, Oranžová revoluce na Ukrajině v roce 2004 vynesla k moci vládu nepřátelskou Rusku. Ukrajinský prezident Viktor Juščenko by rád viděl svou zemi zapojenou do Evropské unie a NATO; pro Rusko by ovšem takový vývoj byl polibkem smrti.

Ukrajinou prochází většina infrastruktury spojující Rusko s Evropou, od produktovodů přes silnice a železnice až po elektrické sítě. Hospodářská centra Ukrajiny a Ruska jsou zásadním způsobem spojena; průmyslové a zemědělské oblasti obou zemí přecházejí jedna v druhou takřka nepozorovaně. Východní Ukrajina je domovem největšího soustředění etnických Rusů a rusky hovořících obyvatel mimo Rusko samé. Domovským přístavem ruské Černomořské flotily je Sevastopol nebo poloostrov Krym, což ukazuje, že ruské možnosti pro budování přístavů byly příšerné -- a že zbývající ruské možnosti jsou ještě strašnější.

Ukrajina na jihu zasahuje do evropského Ruska tak daleko, že každá nepřátelská mocnost kontrolující Kyjev může snadno ohrozit řadu klíčových ruských zájmů, včetně samotné Moskvy. Ukrajina se také táhne tak daleko na východ, že nepřátelský Kyjev může přerušit větší část existující infrastruktury směřující na Kavkaz. Jednoduše řečeno, Ukrajina mimo ruskou sféru vlivu mění Rusko v čistě defenzívní mocnost s mizivou nadějí odolat jakémukoliv nátlaku. Ale rusifikovaná Ukrajina na druhé straně Rusku umožňuje vysílat ozbrojené síly vně a stát se velkým regionálním -- a potenciálně globálním -- hráčem.

Druhou změnou je, že Rusko má nyní ekonomický nárazník, takže může tolerovat dočasnou ztrátu příjmů z vývozu plynu. Od doby, kdy se Vladimir Putin jako premiér v roce 1999 poprvé dostal k moci, každá vláda, kterou řídil, hospodařila s pořádným přebytkem. V polovině roku 2008 se ruští úředníci pravidelně chlubili rezervou ve výši 750 miliard dolarů a tím, že se Moskva brzy nevyhnutelně stane světovým finančním centrem. Nepřekvapí, že současná recese tento optimismus poněkud omezila. Obsah moskevského prasátka se už zmenšil o zhruba 200 miliard dolarů. Pokusy ochránit ruské podniky a rubl si již vybraly svou daň na financích, ruský rozpočet na rok 2009 je jasně deficitní, a řeči o ruském New Yorku skončily u ledu.

Avšak ve srovnání s finančními potížemi sousedů ruské potíže blednou -- ne co do tvrdosti, ale z hlediska důsledků. Rusko není rozvinutou zemí, a dokonce i státy Střední Evropy se velmi snaží o další rozvoj. Nedostatek kapitálu prostě Rusko nepoškodí tolik jako dejme tomu Slovensko. A i když se země ještě nevrátila k centrálnímu plánování, sílící vládní kontrola všech kapitálových zdrojů toho má z ekonomického hlediska více společného se Sovětským svazem než s 90. lety, o volnotržním Západě nemluvě. Recese relativně zvýšila ekonomickou sílu Ruska -- o dalších zdrojích ruské moci ani nemluvě. Páky v energetice, politice a vojenství jsou nyní stejně silné, jako byly během srpnové války s Gruzií.

Je velmi rozvláčné hovořit o tom, že před rokem 2004 byl rusko-ukrajinský spor o plyn pouhou součástí obvyklého chodu věcí. Avšak nyní Rusko cítí, že na tomto sporu závisí jeho přežití, a že má finanční prostor k manévrování, aby vyvíjelo silný tlak -- a tak se každoroční rituál vyjednávání o dodávkách plynu stal klíčovým ruským nástrojem, jímž má být Kyjev sražen na kolena.

A je to silný nástroj. Celé dvě třetiny ukrajinské poptávky po zemním plynu pokrývají ruské zdroje a příjem z tranzitu plynu je páteří ukrajinského rozpočtu. Ukrajina je jakýmsi ekonomickým šílenstvím, ale globální recese teď postihla především ocelářský průmysl, nejsilnější sektor ekonomiky. Juščenkovy dny jsou patrně sečteny. Nejčerstvější výzkumy provedené před letošními prezidentskými volbami umisťují jeho preference na úroveň statistické chyby.

Ale i v dobách, kdy se Juščenko těšil dobrým vyhlídkám, nemělo Rusko problém s udržováním či dokonce zesilováním tlaku. Kreml by mnohem raději viděl Ukrajinu zničenou než jako součást Západu, a Moskva je ochotna způsobit ohromné vedlejší škody řadě hráčů, aby zajistila zájmy, které považuje z hlediska svého přežití za klíčové.

Evropa je prominentní obětí této hry - dováží čtvrtinu své spotřeby zemního plynu z Ruska a přibližně 80 procent těchto dodávek prochází ukrajinským územím. Všechny ruské dodávky nyní byly suspendovány. Evropa řadou diverzifikačních programů usiluje o snížení závislosti na ruském plynu, tyto programy však ještě potrvají celá léta. Mezitím toho pro závislé státy nelze mnoho udělat.

Na rozdíl od uhlí, jaderné energie nebo ropy nemůže být zemní plyn snadno dopraven jinak než plynovodem vedoucím do předem stanovených destinací. To znamená, že rozhodnutí o propojení s dodavatelem vyžaduje ke své realizaci dekády a nemůže být snadno přizpůsobeno, když jde cosi špatně. Import zkapalněného zemního plynu vyžaduje rozsáhlé dovednosti v oblasti nízkých teplot, stejně jako specializované instalace, jejichž budování vyžaduje několik let. Změna plynovodné sítě je ještě dražší a vyžaduje více času. Jediné, co teď mohou evropské země udělat, je doslova spoléhat na vstřícnost cizinců - dokud spor nepomine, nebo je nenapadne zvlášť kreativní řešení.

Protože ruským cílem v celé hře je zlomit Kyjev, evropské země toho moc nenadělají. Ale jeden stát, Německo, se určitě snaží. Mezi velkými evropskými státy je nejvíce závislý na ruských zdrojích obecně a na energii zvlášť.

Německá kancléřka Angela Merkelová a Putin strávili tři noci z uplynulého týdne v telefonních rozhovorech a koncem tohoto týdne se na dva dny setkají. Němci mají tři primární důvody chovat se k Rusům vstřícněji v dobách, kdy se zdá, že by měli být stejně rozhněvaní jako ostatní Evropané.

Zaprvé, většina zemního plynu pro Německo neprochází přes ukrajinské území, ale přes Bělorusko, a Berlín tedy není zasažen stejně jako ostatní. Zadruhé, Merkelová stejně jako jiní němečtí lídři ví, že případný konflikt Ruska se Západem by se odehrával disproporcionálně na úkor německých zdrojů -- a možná dokonce na německé půdě. Německo je pro Rusko nejbližší velkou mocností a bylo by ohniskem každé větší akce, ať už ruské nebo západní, ofenzívní nebo defenzívní. Německým národním zájmem proto není bojovat s Rusy, ale najít způsob, jak s nimi žít. Z německého hlediska je Ukrajina -- a možná i přizpůsobení polského postoje -- cenou, kterou je za moskevský pocit bezpečí třeba zaplatit.

Zatřetí, Německo pomýšlí na posílení své pozice v Evropě. Pokud diskuse Merkelové s Putinem vyústí v obnovení dodávek plynu, pak nejen že Rusko bude pohlížet na Německo jako na partnera, ale Německo může také získat dobrou pověst v Evropě. Pokud k jeho ekonomickému svalstvu přibude i svalstvo politické, výsledný obraz by velmi napomohl k zajištění jeho návratu na mezinárodní scénu.

Zdroj: ZDE