Zajímavé je, jak je občasná reflexe uměleckého dění pesimistická až nihilistická, ale instituce instalují jednu výstavu za druhou, trh je přesycen literární produkcí, točí se spousta filmů, Praha má například snad nejvyšší počet fungujících divadel na hlavu v Evropě atd. Ale jakoby žádný zázrak. Jakoby kvantita pořád převládala nad kvalitou. Marná snaha různých cen a lvů (ale předávání Českého lva mělo díky Anně a Bolkovi Polívkovým mimořádnou úroveň i v ironické reflexi, v níž B. P. odhaloval své instrukce i konstrukce) najít někde jednoznačný vrchol.

I když proměna veřejného prostoru trvá už dvacet let, stále je všechno v pohybu, možná i rozkladu. Události ve světě výtvarného umění za posledních pár měsíců tvoří ale přece jen zajímavou směsici. V jednom kotli se ocitají například výstavy, které jsou seriózními strážci tradice (například Marie Klimešové František Pacík v GVU v Plzni), ale i výstavy, které rozbíjejí tradiční modernistický model dějin umění (Marie Rakušanové Bytosti odjinud v Galerii hl. m. Prahy nebo Sváry zření v GVU v Ostravě téže autorky a kol.). Objevné ikonografické "řezy" v historickém materiálu (Tance a slavnosti 16.-18. století, NG, Valdštejnský palác) si můžete doplnit třeba tancem barev a forem Aleše Lamra (Mánes, Praha) nebo uměním psychotiků (Prinzhornova sbírka, GHMP) či hlubokým ponorem do vizuálního podvědomí (Jaroslav Róna v Galerii R. Guttmanna v Praze). A nakonec můžete zajít na Předběžnou retrospektivu (tzv. předsmrtnou výstavu) Jiřího Davida (Městská knihovna, GHMP), kde je jaksi všechno.

Nic proti ničemu.

Možná právě David představuje exemplum hledání nového smyslu umění. "Sváry zření", které naši bystří historikové umění konečně nalézají v určitém historickém úseku, aniž by předem vylučovali jakýkoliv zjev, David jaksi soustřeďuje v životě jedné bytosti. A navíc se tím netají, nepředstírá "jednotu" stylu, která se vlastně nakonec může změnit v manýru a machu.

To je možná ten nejdůležitější posun, a proto nakonec s Janem Švankmajerem nesouhlasím. Budeme se asi muset naučit vnímat "vše v jednom a jedno ve všem" jako základní výzvu pro duševní práci. Nikdo nám nenaservíruje to "nej" ani v soudobém umění ani v pohledu na dějiny, a to i za předpokladu, že se o to bude pokoušet. A zejména bychom to neměli očekávat. Podstatné proto je, co se do veřejného prostoru dostane, co v něm zůstane a stane se zřejmým. A tady je na místě obávat se manipulací. Například protestovat proti zrušení lokace Českého muzea výtvarného umění, stoleté funkci ředitele Národní galerie, lobby v obsazování klíčových míst ve veřejných institucích (např. zbytečnému odvolání Marcela Fišera z vedení Galerie Klatovy-Klenová apod.), prosazování osobních zájmů, manipulaci s veřejnými financemi atd. atd. Zdá se mj., že tvrdou ručku ve Středočeském kraji uplatnil David Rath a je otázka, kdo mu radí a zda jsou jeho zásahy pozitivní. Obecně asi platí, že neschopnost rozpoznat hodnotu bývá nahrazena smlouváním o cenu, včetně úplatnosti, lobby, potažmo korupce či partykaření. V tomto směru, tedy proti těmto praktikám je důležité se angažovat - jinak, jak pravil svého času slavný český historik umění Max Dvořák, o osud umění netřeba se starati.

A když už jsem se dotkla veřejného prostoru, ráda bych upozornila ještě na jednu oblast lidské aktivity, kde je třeba se starati. Projeďte si pár obcí ve Středních Čechách kolem Prahy. Až na malé výjimky (Zeleneč) budete mít dojem, že třicetiletá válka ještě neskončila. Nebo budete chtít poopravit tirádu Rudolfa Hrušínského z filmu Vesničko má středisková: To není země, ale zahrádka -- na: To není země, ale skládka (cestička k Plusu plná je hnusu). Jeden z nejstrašnějších příkladů je například železniční podchod v Klánovicích, kde je půl roku půl metru vody, hrůzostrašné graffitti a všeobecný rozklad. Prý se už 20 let dohadují místní radní, zda patří Újezdu či Klánovicím. Kdyby se tam vybíralo třeba mýtné, obě obce by se o něj rvaly.

Kde je třeba se starati, tváří se všichni, že to náleží tomu druhému. Další hrůzy připravují České dráhy výstavbou údajně protihlukových zátarasů kolem kolejišť namísto skutečné rekonstrukce všech nádraží. Sprejeři už dali vědět, že rádi využijí takto nákladně vybudovaných ploch pro své tagování (mimochodem graffitti není svébytná forma soudobého výtvarného projevu, jak se někteří rádoby-teoretikové domnívají, ale specifická forma ničení veřejného majetku, která by měla být trestná a všem, kdož ji hájí, bych přála, aby tito nonkonformní "umělci" pomalovali jejich auta a domy - a to přitom uznávám, že některá tato dílka mají výtvarnou hodnotu, ale do veřejného prostoru by se měla dostat jinak, i když bohužel nevím jak).

Veřejný prostor, do nějž patří stejně události kultury jako kulturní tvář krajiny a míst, utváří mohutně životní postoje a pocity těch, kdo v něm žijí. Tedy i ochotu se na utváření tohoto prostoru podílet nebo setrvat v hluboké beznaději. Nejsem si jista, zda u většiny normálních lidí (tedy těch, kteří v tomto prostoru neuplatňují moc a své lobbistické zájmy) nepřevažuje v tuto chvíli beznaděj a bezmoc.

Ecce - podhoubí revolucí (nedej Bože!).