A tak je tomu znovu i ve filmu El Paso. Hlavní hrdinka Věra Horváthová, matka sedmi dětí, přijde o manžela, když ho cestou domů s kočárkem plným nasbíraných jablek na silnici zabije nepřiměřeně rychle jedoucí auto. Skutečnosti, že se Horváthová stala vdovou, za kterou zřejmě v minulosti všechno vyřizoval manžel, a žena je tedy nyní dost bezradná, zneužije komunální úřad v Praze 5 a nechá ji i s dětmi vystěhovat z krásného bytu na nábřeží nedaleko Kampy do ubytovny v Dolních Chabrech, prý proto, že rodina neplatila nájem, a dluží tedy komunálnímu úřadu údajně 300 000 Kč. Přitom činže v bytě na Malé Straně byla 3000 Kč měsíčně, v Dolních Chabrech za těsný prostor v ubytovně musí Horváthová platit 5000 Kč měsíčně.

Zlovolný pracovník komunálního úřadu v Praze 5 se zároveň snaží prosadit u soudu, aby matce Horváthové soud odebral všechny její děti a dal je do dětského domova. Romské matce se snaží pomoci týdeník Respekt, který o jejím vystěhování otiskne článek, a jeden jeho fotograf-reportér přesvědčí mladou právničku, aby Horváthové systematicky pomáhala a u soudu ji zastupovala. S dětmi si hraje a rodině pomáhá také jeden sociální pracovník, zřejmě především proto, že se mu mladá atraktivní právnička líbí.

Frustrující je, že matka Horváthová pomoc gadžů přijímá víceméně jen vzdorně a bolestínsky a spíše jim nadává, než aby spolupracovala. Je obtížné ji přesvědčit, že jí skutečně hrozí, že jí úřady odeberou děti. Film vcelku autenticky kreslí typickou romskou mentalitu. Argumentuje vůči divákovi: Romové jsou lidi, jako jste vy, jsou milí, přátelští, společenští, lidští. Ano, mají svou iritující nepřizpůsobivost, ale každý máme něco.

Děti matky Horváthové by se chtěly projet v autě: dosud nikdy autem nikam necestovaly. Sociální pracovník Honza Kuchta je tedy vozí po okresce ve vraku mikrobusu: Jízdy tímto vozem se zjevně ve filmu stávají metaforou celého příběhu: dopadne to dobře, či ne? Dvakrát se mikrobus zastaví před dosažením vrcholu kopce (vozidlo nemá motor), až úplně na konec filmu mikrobus s romskými dětmi, jejich matkou, mladou právničkou i sociálním pracovníkem na palubě překoná svah a úspěšně sjíždí po druhé straně dolů -- čti: teprve, když "pomohou všichni" -- tedy i majitel garáže, odkud si Kuchta vrak mikrobusu půjčuje a který míval ve zvyku se o dětech Horváthové vyjadřovat jako o cikánech -- se "může dílo podařit".

Film skončí svého druhu happy endem -- rodina se sice už nevrátí do krásného bytu nedaleko Kampy, avšak děti matce odejmuty nejsou. Rodina útok intrikánských a zlovolných pracovníků komunálního úřadu ve zdraví přežije, protože matka Horváthová překonala své nedostatky i nedůvěru k lidem, kteří se jí snaží pomoci.

Jak už jsem se zmínil, film víceméně líčí situaci tak, jak je: Romové jsou přátelští a lidští, mají však tendenci chovat se bezradně a asociálně. Šťastný konec příběhu však působí dost nepřesvědčivě. "Metaforické" jízdy sociálního pracovníka Kuchty vrakem automobilu s romskými dětmi do krajiny mají nádech sentimentality. Film končí smírně jedině proto, že se v české společnosti vedle vyloženě kriminálních jedinců, jako jsou pracovníci komunálního úřadu, kteří škodí, a obyčejných občanů, kteří systematicky projevují vůči Romům nepřátelství i tvrdý rasismus, objevují i "andělé", tedy reportéři z pražského tisku, mladá právnička i výše zmíněný sociální pracovník, kteří matce Horváthové pomáhají přesto, že je na ně občas sprostá a nechápe, co pro ni dělají a co se děje.

Navzdory tomu, že má zřejmě film při své snaze vylíčit férově kladné i záporné rysy romské mentality snahu působit autenticky, divák odchází z kina nepřesvědčen a nespokojen. Film vytváří dojem povrchnosti: vzdělávací a osvětová tendence ("Vycházejme s Romy, jsou to také lidé") je tu příliš násilná a zjevná. Idealizace aktivistů z neziskových organizací, stejně jako idealizace "osvícených" novinářů je příliš intenzivní. Celé to tak trochu působí jako propagandistický film šířící ideologii dobře mínících pracovníků z neziskové sféry. Jako idealizující reklama pro lidi typu novinářů kolem týdeníku Respekt a organizace Člověk v tísni. Divák má z filmu tak trochu nepříjemný dojem, že je výsledkem úsilí jedné velmi úzké pražské aktivistické skupinky zviditelnit sebe i svou filozofii. Jenže tak se nedá dělat umělecký film, který má přinést něco nového o lidském údělu, životě a zkušenostech.