Rozeberme si to postupně. Aby bylo hned na počátku jasno. Zájmu Čechů, rozkročených mezi několika kulturami a státy, o dění v jejich staré vlasti si vážím, kéž by takových bylo víc i mezi těmi doma. Přesto i oni, jak vidět -- a pochopitelně, neboť čím víc je člověk takto rozkročen, tím větším internacionalistou se stává -- podléhají barvotiskovým představám. Tedy kýčům. Třeba tomu, který se na trhu veřejného mínění prodává pod značkou "Evropská unie".

Tvrzení pana Čulíka (v článku "Situaci Čechů rozumějí jen ti, kdo tu žijí, a cizáci ať nás nechají na pokoji") o tom, jaký "ohromný hospodářský prospěch" měla ČR ze vstupu do EU, jsou bezbřehou fantasií. Ohromný hospodářský prospěch z jednostranného otevření českých trhů pro západoevropské zboží po roce 1989 měly naopak firmy a občané staré EU ( tehdy nazývané "Evropské společenství"). Pokud ty české v té době měly potenciál nadějně expandovat (např. hutní průmysl, nemluvě již o českém zemědělství, české strojírenství se ovšem zásluhou ekonomické "transformace" úplně rozložilo), stará EU tyto šance zadusila v samotném zárodku. Vyrukovala s dovozními kvótami, které odůvodnila "mzdovým dumpingem".

Východoevropská vina v té době spočívala v tom, že v kurzovém přepočtu jsme vůči západní Evropě byli příliš "chudí", za což jsme si vykoledovali i ony bratrské kroky "vyspělých" států. V rámci jakési, jak to tehdy média neustále vytrubovala do světa, "velkorysé pomoci", kterou prý tehdy "vyspělé" země na Západě poskytovaly těm "zaostalým" na Východě. O tom, kdo si "spoluprací", což je spíš eufemismus pro to, že české země vůči západní Evropě zaujaly postavení ekonomického protektorátu, jak pomohl, svědčí i pár odpovědí na pár elementárních otázek. Vlastní Češi firmy, banky a pojišťovny ve Francii, Anglii, Německu či Rakousku, nebo naopak Francouzi, Angličané, Němci a Rakušané ty české? Jen na dividendách každoročně do zahraničí odteče kolem 150 miliard, což není zrovna malá část z celkového HDP, ne nepodobná středověkému desátku, který se odváděl církvi. Jen pro srovnání: roční ekonomický "přínos" Julínkových zdravotních poplatků se odhaduje na 5 miliard. Každodenně jen na bankovních poplatcích, které nám zde na rozdíl od svých mateřských zemí tyto banky naordinovaly v nehorázné výši, zaplatíme 100 miliónů. "Spolupráce" s Českou republikou tedy vůbec není špatný byznys, že?

A jak souvisí možnost volně jezdit, studovat, cestovat apod. s byrokratickou hydrou zvanou EU? Nebo dokonce s nějakou Lisabonskou smlouvou? Tahle základní lidská práva byla zcela běžná v době, kdy se o nich ani nemluvilo, v době dávno předtím, než nějaké "Světové revoluce", které se nesly v demokratickém hlaholu, zlikvidovaly předchozí evropské uspořádání a kdy o rozmařilé EU nebylo ani vidu ani slechu.

Ale nejde jen o fakta. Každý se může splést. Každý může brát za bernou minci i to, co se později ukáže být přeludem. A věřit se dá jen těm statistikám, které, jak věděl již Churchill, si člověk sám zfalšuje.

Jde o ideje a hodnoty. Jaké ideje a hodnoty nám zde "Evropané" nabízejí? Nejen v příspěvku Václava Žáka ("O roli prezidenta v ústavním systému ČR") to nakonec není nic jiného, než starý český komplex (nebo mezi Čechy záměrně pěstovaný) o tom, že něco svojí neodpovědností rozbijeme, pošramotíme, nenávratně nám ujede vlak. Nejspíš do ráje. Tak přijdeme o něco úžasného. Např. fungování "Evropského parlamentu" je tedy podle této logiky nějaká báječná činnost sdružení světců rozhodujících v nejlepším zájmu všech evropských národů, a tedy hodná maximální úcty. Když o tom českém se většina Čechů dávno přesvědčila, že je hoden tak maximálně pohrdání (zvláště pak Senát, prý "pojistka" demokracie). "Strach z toho, jak nám budou poroučet cizáci", je prý podle Žáka směšný. Já zase považuji za směšné toto jeho zesměšňování onoho strachu. Copak nám už v Čechách dávno cizáci neporoučejí?

Možná, že "Evropané" si z nás trochu tropí žerty. Ve skutečnosti nám třeba, alespoň část z nich, svojí ostentativní "proevropskostí" nechtějí sdělit, ať se nebojíme, že svou přítomností v EU a nyní přijetím Lisabonské smlouvy ztratíme nějakou českou identitu, svébytnost a suverenitu. Snad nám spíš chtějí říct: proč vám vůbec na něčem tak nepodstatném záleží? Proč se dobrovolně nestanete součástí nějaké masy "Evropanů" a nevzdáte se historického a dědičného (a kolektivního) nároku na tak malý kus země, jako jsou Čechy, Morava a část Slezska - když my vám velkoryse slibujeme "celou Evropu"? A nebojte se: Panstvo v Bruselu k vám bude laskavé a spravedlivé!

Jenže sliby -- chyby. Možná, že demokracie, kterou chtějí budovat nejen tady v Čechách, ale v celé Evropě, bude přístupná jen pro nějaké národnostní kastráty. Sami sobě budou třeba říkat "Evropané". Se skutečnými Evropany a evropskými hodnotami budou mít společného pramálo.

Lze vytvářet demokracii bez národa? Či přímo proti národu? Pravý a hluboký smysl tohoto slova jakožto loajality a věrnosti k nějaké živé organické pospolitosti se zrodil dávno předtím, než vznikla jakási demokracie, totiž ve středověku, a moderní demokracie učinila jen to, že to, co bylo kdysi imperativem především pro urozené stavy, se v určitém smyslu stalo závazné pro všechny. Kořeny národního citu samozřejmě sahají mnohem dál. Až ke kmenovému kolektivnímu vědomí.

Co zbude z původní Evropy, až pomocí "evropanství" vyhubíme národní vědomí dědiců těchto původních Evropu konstitujících kmenů? Nepřesahuje hodnota tohoto národního vědomí, jakožto unikátní a neopakovatelné kolektivní identity vzniklé dlouhým historickým vývojem, kterýkoliv z abstraktních ideologických konstruktů a všech "-- ismů", které straší v hlavách intelektuálů? Jeho podstatou není nic menšího než idealismus, pravděpodobně ta jeho nejvyšší forma, kterou porodila historie, schopnost jedincova dobrovolného podřízení se zájmům celku a obětem pro tento celek, altruistického chování bez donucovacích prostředků a bez podnětů na úrovni sobeckých reflexů, jichž jsou schopni i ti Pavlovovi psi, jako jsou bolest či strach nebo jejich slastné opaky.

Celá hra na Evropu připomíná velký trik. Vytýkají nám, Čechům, že jsme moc "sobečtí", když nechceme přijmout "evropskou solidaritu", pod čímž se ovšem neukrývá nic víc, než ono od života odtržené řečnění o "evropanství". Není to ale naopak? Obsahuje toto hlasité "evropanství" skutečně nějaký živý altruismus? Podíváme-li na názorový profil médií hlásajících "evropanství" (všechny televize, deníky a časopisy kromě komunistických Haló novin), hlásání "evropanství" je kombinováno s propagováním antisolidaristických názorů a projektů. Ba divokou nenávistí k nim. Ti, kteří nejsou schopni a necítí solidaritu ani v měřítku mnohem menším, v rámci českých zemí, nám chtějí tvrdit, že chtějí vybudovat jakýsi evropský superstrát? Že by netušili, že základem každého státního útvaru musí být přirozeně historicky vzniklá solidarita a vzájemnost mezi jeho občany a obyvateli? Jinak by to nebyl stát, ale vězení. Nebo impérium, k jehož vytvoření by na rozdíl od velkých impérií minulosti nedošlo na základě síly, ale lsti. V dnešních Čechách je příliš snadné nazývat se "Evropanem". Tak jako je snadné být "demokratem". Nebo nadávat na komunisty.

"Evropané" a vůbec všichni intelektuálové by si měli pravidelně připomínat, že všechny skutečně vznešené evropské hodnoty se zrodily dávno před demokracií. Právě středověká stavovská, hierarchická a kolektivistická společnost -- v jejímž lůně ovšem vznikl základ všech skutečně individuálních svobod člověka, na které my se dnes odvoláváme a které vyznáváme -- vytvořila zřídlo toho nejcennějšího, co dnes máme v Evropě k dispozici. Rozuměli bychom snad dnes slovům, jako je čest, věrnost, rytířskost, čistota (mravní), oběť, ba i poctivost, kdyby nebylo evropského středověku?

Nebo už jim nerozumíme?

I proto moderní ústavy národních a demokratických států v sobě mají stále cosi monarchistického. Tím spíše to platí o právních ustanoveních týkajících se takové instituce, jakou je hlava státu. Takže kritici názorů J. Kuby mají v určitém smyslu pravdu. Jenže přehlížejí, že aby ve státě právo bylo právem a spravedlnost spravedlností, a aby vůbec nějaký stát byl životaschopný, bez částečně "monarchistických" principů a výkladů se vůbec neobejdeme. Signifikantní je i fakt, že český prezident je nejvyšším velitelem ozbrojených sil. Kdo tedy chce tvrdit, že je to úřad formální, a že prezident nemá žádné nástroje, jak prosazovat zájmy a vůli lidu, a chce popírat, že právě on z definice poslání svého úřadu má hájit zájem lidu v tom nejhlubším smyslu, byť se s takovýmto razantním vstupem prezidenta počítá především ve chvílích nejkrizovějších a pak těch, které se dotýkají české státnosti a svrchovanosti, nejspíš českou ústavu v životě nečetl nebo pro něj historie českého (československého) státu začíná až po roce 1945 nebo spíš až po roce 1968.

Dikce ústavy jednoznačně napovídá, že právě v těchto chvílích se role prezidenta stává spíše dominantní. Přijetím Lisabonské dohody vůbec nejde jen o nějaký zahraničněpolitický kurz, který snad -- nicméně i tady v těsné součinnosti s prezidentem -- určuje především vláda, nýbrž právě o samou podstatu české státnosti a suverenity českého lidu. Nechat garanci národní svrchovanosti a konečnou, nejvyšší odpovědnost za ni nějakému zkorumpovanému hejnu poslanců, ale i kolektivnímu orgánu, jakým je vláda, to zřejmě připadalo nepatřičné i autorům textu dnešní české ústavy, kteří tyto části beztak v podstatě přejaly ještě ze staré ústavy socialistické, a ta v tom zase navazovala na ústavu prvorepublikovou. Podobně je tomu ovšem i v jiných státech, taktéž formálně demokratických.

Jinak to ani není možné.

Domnívám se, že došel-li by český prezident k závěru, že Lisabonská smlouva nějakým způsobem se suverenitou českého státu a lidu koliduje, oslabuje ji či narušuje (alespoň suverenitou po formálně právní stránce, ta faktická, jíž je ovšem prezident z ústavy taktéž garantem, je již nyní maximálně zeslabena, což svědčí o tom, že Václav Klaus svou funkci prezidenta řádně nevykonává -- jenže který z jeho předchůdců ji vykonával?), má nejen právo, nýbrž přímo povinnost ji smést ze stolu. I proti vládě. I proti parlamentu. Bez ohledu na Ústavní soud -- tenhle mnohohlavý orgán žádným garantem české státní suverenity není. Třeba i za dramatického využití toho, že je nejvyšším velitelem českých ozbrojených sil. Po zkušenostech z Klausova působení v politice se mi ale nezdá, že by byl takového kroku schopen. Teatrální a bezzubou eskapádou před ústavním soudem si tedy Václav Klaus možná jen zajišťoval potřebné alibi, obrazně řečeno - "umyl si ruce".

Ve své podstatě jsou státy útvary vzniklými na základě hierarchické zásady nadřízenosti a podřízenosti, kdy základním tmelem musí být věrnost -- těch nahoře těm dole a těch dole těm nahoře. Garantem práva a spravedlnosti může být jedině silný jedinec. Nejlépe hlava státu. Nebo skupina silných jedinců. Jestliže hlava českého státu nebude mít žádnou čest a nebude tušit, co se skrývá pod slovy jako "slibuji věrnost" nebo "lid", a nebudou to tušit ani sami občané, žádný civilizovaný ani bezpečný život v českých zemích se konat nebude. Takže bude-li hlava státu či klíčoví státní hodnostáři (nejvyšší státní zástupci, soudci, velitelé policistů, vysokoškolští profesoři nejdůležitějších oborů) lidmi nečestnými, prohnanými, morálně kluzkými, zbabělými nebo lhostejnými, formálně zaručovaná práva občanům, kterými kdosi popsal papír, budou čirou fikcí. V současné ČR se to podle mého názoru týká většiny nejen ústavních práv a svobod.

Středověk velmi době věděl, že základem faktických, a ne formálních individuálních práv lidí jsou práva kolektivní. Podle příslušnosti k té které společenské skupině byla rozvrstvena i reálná práva lidí. V plné míře to platí i dnes. Patří-li člověk k vlivné a bohaté smečce, jeho faktická práva jsou zcela nesrovnatelná s těmi, kteří patří mezi slabé a chudé.

Proevropanství mnoha Čechů je často spíš takovým zoufalstvím. Neumíme si vládnout sami, snad nám Unie bude vládnout líp! To je bláhová představa. Brusel v dnešní podobě, a po přijetí Lisabonské smlouvy se to vůbec nezmění, představuje rozhazovačný královský dvůr, jediným hmatatelným výsledkem jehož činnosti je rozdělování úžasně lukrativních "evropských" zakázek mezi velké firmy. Lisabonská smlouva je liberální projekt, sociální garance pro občany jednotlivých zemí v ní žádné nejsou. Takže nadále to bude v Evropě "fungovat" tak jako dosud. Evropští baroni budou dál žít ve své věži ze slonové kosti, naprosto odtržení od reálného života a problémů občanů, zatímco sociální odpovědnost bude nadále spočívat na bedrech národních států. Spíš už jakýchsi trosek národních států.

Tedy ještě větších trosek, než jsou jimi už dnes. Evropská pravidla neumožňují ( a to už docela dlouho) ani kdysi tak standardní a zdánlivě "nevinný" nástroj ekonomické politiky, jako jsou přímé dotace firmám mateřskými vládami. Stejně jako jsou jejich součástí stovky a možná tisíce dalších předpisů, zásad a norem, kterými se musíme a nadále budeme muset řídit, z nichž naprostá většina je zbytečných a neužitečných, a z nichž velká část pak přímo poškozuje naše kolektivní národní blaho.

"Svoboda" v Evropské unii se tak v případě českých občanů bude podobat svobodě chovanců v blázinci.

Jen nevím, zda evropští baroni budou o Čechy pečovat alespoň tak starostlivě, jak se o tyto chovance starají jejich ošetřující lékaři.