Američtí konzervativci mají v současné a doufejme již dočasné administrativě stále rozhodující vliv. Ten se projevuje tradičním způsobem zvyšováním napětí. Celkové mezinárodní postavení USA za vlády republikánů se pomalu, ale s určitou jistotou dostává do celkové mezinárodně politické izolace. „Neocons“ se snaží zvyšovat napětí a strach z neznáma s nadějí na tradiční semknutí se Američanů za svou vládou za podobných okolností, respektive za „silným“, rozhodným prezidentem a jeho silovými prostředky k zajištění stabilního postavení USA. Síla Bushe je už ale slabá a všichni už jen té agónii přihlížejí.

Osmý rok je vždy v české historii něčím výjimečný. Po deseti letech to většinou není tak výjimečné, ale dvacetileté intervaly – ty už jsou téměř vždy něčím pozoruhodné. Je to také rok krysy podle čínského kalendáře – a to se prý vždy děje něco velmi významného. Takže se asi máme na co těšit.

Přemýšlíme-li o tom, co mohou být impulsy pro změny v tomto roce, pak jedním z nich – dalo by se říci, že prvním - bude nesporně volba prezidenta.

Kanadské vydání amerického časopisu Time přináší v posledním čísle roku 2007 na titulní stránce fotografii ruského prezidenta Vladimíra Putina jakožto "osobnosti roku 2007" s podtitulkem, že se jedná o "cara nového Ruska". Jemu je věnována většina článků počínaje tím, který vysvětluje, proč byl zvolen právě on, přes jeho životopis člověka vzešlého z obyčejného prostředí, přes dějiny "ruské duše", srovnání Ruska a Číny, názory na Putinovo místo v dějinách, až po ukázky, jak dnes žije ruská hédonistická smetánka. Jedním ze zajímavých článků je rozhovor pana Romeshe Ratnesara, reportéra týdeníku Time, s bývalým americkým ministrem zahraničních věcí Henrym Kissingerem. Shrnujeme.

Prý se nám v ČR narodily dokonce dvě děti hned v první minutě nového roku 2008. Nebudu zde opakovat, že a jak si rodiče těch dětí na ně už kvůli "skluzu" jediné minuty také poněkud připlatí a navíc dostanou "od státu" třeba hned na porodném míň. Také již získalo mediální ohlas, že -- "zákon - nezákon" -- jistá nemocnice nebude u dětských pacientů vybírat proslulých 30 Kč "vstupného" do ordinace; ale to prý je jen předvolební tah pana ředitele té nyní necitované nemocnice. Také se zřejmě nikterak nehodí okamžitě mudrovat nad tím, co vlastně tvrdí 31. článek Listiny základních práv a svobod, která je -- v souladu s 3. článkem naší Ústavy -- součástí našich občanských práv. ("Každý má právo na ochranu zdraví. Občané mají na základě veřejného pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky za podmínek, které stanoví zákon." Z hlediska aspiranta na zdravotní péči jsou vyhlídky na její uplatnění bez plateb automaticky znehodnoceny oněmi doprovodně přišpendlenými "podmínkami, které stanoví zákon".)

Nebudeme hned mluvit ani o dolarech, ani o čase, kterým musí kandidát(ka) disponovat pro kampaň málem dva roky předem. Nebudeme moc zdůrazňovat, že nejde nutně o politiku, jako mnohem spíše o potřebu -- a naléhavou nutnost -- vytvořit si mediálně naléhavě přitažlivý "image". Nebudeme si zoufat ani nad tím, kolik je soustředěno pozornosti na postupné volební výsledky v těch "předběžných" hlasováních v každé z obou tradičních politických stran zvlášť (v tzv. "primárkách"), a to hned v těch prvních, ne zrovna počtem volitelů významných státech. Nebudeme se nikterak pozastavovat nad tím, že nejednou ani registrovaní voliči moc zájmu o prezentaci "svého" kandidáta nevykazují.

Sociální demokraté to dnes nemají lehké. V liberálním světě je považují sice za důležité, ale téměř méněcenné pro jejich tradiční sepětí s málo úspěšnými a nemajetnými občany, které příznivci liberálů obvykle pejorativně nazývají "sockami". Do této skupiny zařazují širokou paletu závislých lidí- od drobných zlodějů, příživníků na sociální sítí až po obyčejné, průměrně vydělávající zaměstnance a dnes i důchodce. Tím je pro ně určena hodnota této množiny. Agentury v průzkumech politických postojů poukazují na skutečnost, že levicové názory mají obvykle lidé se základním vzděláním (prozíravě sem nezařazuji absolventy zvláštních škol) a starší občané.

Mediálně je podněcována ješitnost mladších a vzdělanějších, je jim sugerován pocit nadřazenosti i vidina budoucí úspěšnosti odměnou za jedině správný názor. Mainstreamová média se naopak (a správně) nijak nepokoušejí vytvořit podobně ucelený obraz na opačném konci sociálního žebříčku, mezi bohatými, ergo kladívko úspěšnými.

Podle nich se jedná o individuální příběhy a pokud je "náhodou objeven" mezi nimi nějaký zločinec, velkozloděj, tak se sice jedná o odsouzeníhodný (málokdy ovšem skutečně odsouzený) exces, ale nijak charakteristický pro tuto skupinu.

Hodnocení společnosti je tímto často polarizované - na jedné straně lidé, kteří si neustále stěžují a natahují ruce, ač jsou (prý) povinování vděčností těm úspěšnějším za almužnu či práci a mzdu, a úspěšní si zase stěžují na krácení svých požitků přerozdělováním. Soudě podle vývoje, jsou úspěšní i v tomto sporu úspěšnější.

Sociální demokracie tápe a lavíruje, protože nechce ztratit kredit u vlivných . Chápu pana poslance Škromacha, kterému jsem napsal v listopadu níže uvedený dopis, že pravděpodobně ani po prosincové urgenci neuvažoval o odpovědi. Protože lze věcně odpovědět, aniž jasně určíme svoji polohu na politické scéně? Politici pravděpodobně takovými ani nechtějí (nemůžou?) být..., píše Ladislav Hinner:

Na oficiálních stránkách ODS se nalézá dokument: "Smlouva ODS s občany České republiky". Je to vlastně písemný slib, který ODS a její předseda Topolánek slíbil plnit před volbami v roce 2006, pokud se dostane k moci. Vlastoruční Topolánkův podpis na tomto dokumentu měl pak být garantem toho, jak tato strana bere jeho obsah vážně.

Stačí jen letmá četba a je jasné že volič ODS který této smlouvě uvěřil a ODS volil, byl krutě podveden. ODS po volbách činí vše, co v tomto dokumentu slíbila že činit nebude; zvyšuje finanční spoluúčast ve zdravotnicttví, poškozuje většinu obyvatel, snižuje životní úroveň důchodcům, zvyšuje doplatky za léky atd. Možná by stálo za to vyhlásit veřejnou soutěž jejímž cílem by bylo nalezení v tomto dokumentu alespoň jedné jediné věty která není lež, navrhuje Jiří Doležel.

"Neocenitelná historicko-kritická práce, přehledná, vnímavá a dobře napsaná."

Josef Škvorecký, 6. ledna 2008

Právě přichází na předvánoční trh nová kniha o českém filmu od Jana Čulíka. K dispozici ke koupi na www.kosmas.cz ZDE, též přímo z nakladatelství Host ZDE

V první souborné knižní práci o českém hraném filmu od roku 1989 rozebírá autor více než dvě stě devadesát snímků, které vznikly za posledních osmnáct let. Filmovou produkci rozdělil tematicky do několika celků: v období kolem pádu komunismu se objevila celá řada trpkých výpovědí o životě v Československu sedmdesátých a osmdesátých let; naproti tomu svědectví o stalinském útlaku z padesátých let většinou už nesvědčí o životě v totalitě s tak úzkostnou naléhavostí jako snímky o normalizaci. Autor se dále věnuje četným filmům s historickými tématy, zejména z traumatických období, dále snímkům svědčícím o prvních zkušenostech z postkomunismu, včetně "pokleslých" komerčních komedií, a rozebírá též množství filmů vzniklých o současné společnosti. Nejnověji se česká kinematografie zabývá především mezilidskými vztahy; tyto snímky patří podle autora k nejlepším. Kniha analyzuje i filmy pro děti a mládež, dále četné, více či méně úspěšné umělecké experimenty, a závěrem vybírá "nejlepších pětačtyřicet" --- snímky vysoké kvality, které podle autorova názoru zřejmě přežijí.

Cílem autorovy analýzy bylo zjistit, jakým způsobem vypovídá současná česká kinematografie o dnešní české společnosti, zda o ní vytváří mýty a jakého hodnotového systému se podle českých filmů dnešní společnost přidržuje. Podrobným sémantickým rozborem příběhů jednotlivých hraných filmů dochází autor k překvapivým závěrům.

Současná česká kinematografie zaujímá vůči české společnosti svobodný a kritický postoj. Vytváří o ní podle jeho názoru pozoruhodně ucelené svědectví.

Hernando de Soto: Mystérium kapitálu. Proč kapitalismus triumfuje na Západě a selhává všude jinde na světě. Vydalo nakladatelství Rybka Publishers, Praha 2007. Počet stran 253. Doporučená cena 299 Kč.

Peruánský ekonom Hernando de Soto (*1941) dokáže psát srozumitelně o zdánlivě nesrozumitelných věcech. Dokladem je kniha, která se zabývá jevem, o který v poslední době projevilo zájem více autorů. De Soto se ptá, proč má kapitalismus úspěch hlavně na Západě, a jinde nikoliv. Zatímco jiní autoři obviňují z tohoto "úspěchu" neregulovatelný proces globalizace, západní postkoloniální reflexy nebo skrytou "kulturní nadřazenost", peruánský ekonom, kterému se dostalo nejen elitního vzdělání, ale i světového ohlasu, to vidí trochu jinak. Tato kniha, která se na Západě stala bestsellerem, ve svých závěrech zobecňuje; některé své závěry autor explicitně dokládá, jiné nikoliv, i když je zahrnuje do stejné hladiny zobecnění.

Základní tezí autora je myšlenka, že důvodem západního "triumfu" je schopnost "fixovat" kapitál. Pokud se tak nestane, bude kapitál pouze "mrtvým", nikoliv "živým". A právě přítomnost kapitálu "živého", tedy použitelného a právními normami zachyceného, odlišuje situaci na Západě a v zemích třetího světa, stejně jako v zemích postkomunistických. Přechod od jedné fáze do druhé je řešením, které ale vyžaduje velkou politickou odvahu.

Jan Potměšil v úvodu svého článku "Král, válečník, kouzelník, milovník, aneb krize mužské identity a jak z toho ven" zcela nevzrušeně, jako něco úplně normálního, cituje názor J.X. Doležala, který by byl ve zralé demokratické společnosti považován za zcela šílený, totiž, že vzhledem k tomu, že v české společnosti je zcela více mužů šovinistů a násilníků než osob, usilujících o to, aby ženy ve společnosti nebyly utlačovány, proto by měi být ve vládních antidiskriminačních radách zastoupeni i mužští šovinisté.

Je to asi jako argument, který mi kdosi v Praze sděloval s vítězoslavným úsměvem, že vzhledem k tomu, že je prý v ČR více než 50 procent populace kuřáky (není to pravda, pravidelnými kuřáky je jen cca 24 procent obyvatelstva), v ČR nikdy nebude zakázáno kouření ve veřejných místnostech.

Jazyk je jedním z mála způsobů, jak sdělovat myšlenky. Mluvčí zakóduje své myšlenky do jazyka a doufá, že posluchač při dekódování zprávy pochopí myšlenky tak, jak to mluvčí chtěl. John Stuart Mill například napsal: "Jediným účelem, za kterým může být moc vykonána nad členy civilizované společnosti proti jeho vůli, je, zabránit jim poškozovat ostatní", míní Ondřej Palkovský.

Obávám se, že v poznámce Ondřeje Palkovského

výrazně zvítězila ideologie nad realitou. Proč je v argumentaci českých "konzervativců" vždycky nějaký logický zkrat? Rád bych publikoval konzervativní názory, které jsou tak dobře zformulovány, že je nelze napadnout.

To, jak svobodné se cítí mladé Češky, vidím z toho, jak rychle odcházejí z domácího českého prostředí, jakmile poznají, že jinde jsou trochu svobodnější. (Ačkoliv není jasné, do jaké míry to odráží skutečnost, i současný český film líčí postavení českých žen jako postavení neuvěřitelné podřízenosti.)

Příkladem ideologického cvičení, které se plně dostalo do sféry virtuální reality, je argumentace pana Palkovského, že nikdo nemá právo veřejnoprávními prostředky vnucovat společnosti apriorně žádný hodnotový systém, a že tedy skutečná svoboda nastane až zrušením médií veřejných služeb a všeobecným rozšířením komerčních stanic.

Jak silná zvídavost, podnikavost a myšlenková svoboda už v českých médiích nastala, je možno si lehce ověřit poslechem českých komerčních rádií, která hrají všechna tutéž zglajchšaltovanou, nenáročnou hudbu. To je teprve ta pravá, ideologická svoboda! Které je zajisté zapotřebí i pro to, abychom dělali z pornografů celebrity.

I když z následujících řádků spíše mrazí, na druhé straně se lze radovat, že díky internetu začíná i ve světě informací platit obměna zákona o zachování energie - v tomto případě se i přes pokusy mocných tohoto světa o cenzuru a likvidaci nepohodlných informací, se tyto informace neztrácejí.

Procházel jsem včera částí diskuse, zabývající se vraždou Benazir Bhuttové na Spiegel online, když mi padl do oka pozoruhodný odkaz na záznam videointerview, který poskytla Bhuttová britské žurnalistické legendě Siru Davidu Frostovi v jeho pořadu "Frost over the World" pro anglické vysílání televize Al Džazíra 2.listopadu minulého roku. Na tomto interview je pozoruhodné, jak jej někdo zcenzuroval. (Pozn. red. BBC na svých stránkách uvádí, že Frostův rozhovor s Bhuttovou na svůj server převzala z Al Džazíry a po celou dobu záznamu je na obrazovce vidět logo Al Džazíry). Ještě "pozoruhodnější" - neřkuli skandálnější je, že tak zkušený žurnalista, jako je David Frost, na snad nejdůležitější větu celého interview vůbec nezareagoval. Co je ale úplně nejhorší - že si žádný investigativec v tzv. svobodných mediích po téměř dva měsíce ničeho nevšiml. Všimli si jen cenzoři a manipulátoři veřejného mínění...

Srovná-li se záznam pořadu z archivu BBC ZDE se záznamem, který je k vidění a slyšení na YouTube ZDE nebo taky ZDE - (v záznamu Al Džazíry, zprostředkovaném na serveru BBC, dávejte pozor těsně po minutě 5.00, kde je Bhuttové výrok o tom, že je Bin Ladin mrtev, vystřižen a nahrazen nepohyblivou fotografií Davida Frosta; manipulace je tak hrubá, že lze velmi pochybovat, že by ji provedla BBC). Jde o velice relevantní větu - snad vykecnutí něčeho, co se dnes "neříká" - která, jak lze taky spekulovat, možná stála Benazir Bhuttovou život.

Děkuji vám za odpověď panu Golgovi. Naštěstí není Kanada tak permisivní, aby zde bylo nutné diskutovat o tom, zda je pornografie užitečná, či škodlivá. Ostatně by chování pánů Topolánka, Paroubka, Čunka a jiných českých politiků zde znamenalo rychlý odchod ze státní politiky, píše Miloš Kaláb..

Od října 2007 je v Británii v platnosti nový zákon o regulaci vyšetřovacích pravomocí policie (Regulation of Investigatory Powers Act). Podle něho má policie právo od uživatelů počítačů vyžadovat dekódovací klíče či hesla k zakódovaným souborům na vašem počítači, případně srozumitelný transkript zakódovaného textu. Kdo to neučiní, bude odsouzen do vězení na dva roky, pokud se to netýká záležitostí spojených s bezpečností státu, na pět let v případech týkajících se terorismu. Policie vám může nařídit, abyste jí zpřístupnili i data, která jsou stará řadu let.

Obětí se stala jedna britská aktivistka za práva zvířat (tito aktivisté v Británii často páchají násilné činy). Její počítač zkonfiskovala policie letos v květnu a objevila v něm zakódované soubory. Dala aktivistce příkaz, aby soubory rozkódovala. Ta však už klíč k nim nemá a rozkódovat je neumí. Richard Clayton, odborník na kódovací systémy z Cambridge University, vyjádřil znepokojení, že tento incident dokazuje, že dlouho odkládaný nový zákon (parlament ho schválil před sedmi lety) je značně problematický.

Podrobnosti v angličtině ZDE

V nedávné době pan J.X.Doležal na stránkách Reflexu rozpoutal debatu o tom, kdo by měl či neměl být zastoupen ve vládních "antidiskriminačních" radách a výborech. Argumentoval v tom smyslu, že v české společnosti je určitě více "machů", misogynů a mužských šovinistů než feministek, pomáhajících profesí nebo ochránců lidských práv, a proto by měl být ve výborech poskytnut prostor i "šovinistům".

Vedlo mě to k zamyšlení nad tím, kdo je u nás vůbec legitimním a reprezentativním zástupcem zájmů mužů, a zvláště pak k přemýšlení nad otázkou "co to znamená být mužem" a jak nově definovat mužskou identitu, máme-li v postmoderním rozvolněném světě sice možnost zvolit si identitu jakoukoliv, ale přesto stále slýcháme "buď chlap!", "to jsi chlap?, "ukaž, že jsi chlap!" apod. Mužskou identitu a mužství je totiž na rozdíl od ženství, které je jako by dané, nutno po celý život dokazovat.

Níže uvedený dopis Vojtěcha Filipa Jiřímu Paroubkovi měl Paroubek přečíst na zasedání ÚVV ČSSD 15.prosince 2007. Filip ho nechtěl medializovat, ale chtěl informovat členy ÚVV. Paroubek se však o dopise vůbec nezmínil. Dáváme ho k dispozici čtenářům Britských listů.

Vážení spoluobčané,

dovolte mi Vás pozdravit a popřát Vám šťastný a úspěšný rok 2008. Věřím, že i pro Vás je tento den nejen svátkem a odpočinkem po silvestrovských oslavách, ale i chvílí k zamyšlení nad rokem, který je před námi. Nebuďme pověrčiví, ale začíná rok, který končí osmičkou. A jakkoli to nejspíše byla jen souhra okolností, ve 20. století se události, které nás ovlivnily nejvíce, odehrály právě v těchto letech.

Reakce na Klausův novoroční projev

Před několika dny s tím přišla Mladá fronta dnes. Pochvalovala si, jak je český národ bohatý, protože jeho zadluženost roste. To má projevovat důvěru obyvatelstva v současnost i budoucnost. Teď tentýž nesmysl opakuje Václav Klaus.

Klaus a MFD si růst zadluženosti Čechů pochvalují jako jejich údajnou "důvěru v budoucnost", britští ekonomové se míry zadluženosti Britů hrozí jako katastrofálního problému. Podle BBC je osobní zadluženost Britů dnes časovanou bombou. Klaus má naopak z rostoucího počtu hypoték radost. Svatá prostoto!

Matka holčičku vytáhla z vany, voda už dávno byla studená a holčička se klepala zimou. Matka ji osušila, dala čisté pyžamko a šla ohřát večeři. Holčička musela čůrat, ale ať hledala, jak hledala, nenašla nikde svůj nočníček. Když už to nemohla vydržet, sedla si na bobeček a vyčůrala se na koberec. Potom si všimla, že má mokré pyžamkové kalhotky a vzpomněla si, že si je má na čůrání sundat. Sundala si je teď a odnesla je do kuchyně mamince. Matka se na holčičku podívala a začala ječet.

"Cos to udělala, ty mrcho! Teď jsem tě vykoupala. Kam ses pochcala ?"

Rozeběhla se do obýváku a uviděla loužičku na koberci. Rozeběhla se do kuchyně, popadla vařečku, chytla holčičku za ruku a začala ji řezat přes nahý zadeček a přes nohy. Holčička začala brečet a vyděšeně křičet.

Citujeme z vládního informačního letáku "Děti, fyzické tresty a zákon", který vydala Skotská exekutiva:

Od 27. října 2003 je ve Skotsku trestným činem trestat děti

• třesením
• Bitím do hlavy
• Bitím páskem, rákoskou, střevícem, vařečkou či jiným nástrojem

Nový zákon nezakazuje pouze výše uvedené způsoby chování. Kromě toho, bude-li soud zkoumat, jakých tělesných trestů se dítěti dostalo, bude zjišťovat:

V roce 2007 zemřela celá řada "určitého typu lidí", píše v týdeníku Sunday Times Bryan Appleyard: Michelangelo Antonioni, Ingmar Bergman, Norman Mailer, Karlheinz Stockhausen, Jean Baudrillard. Byli to intelektuálně pronikaví, kulturně potentní jedinci. Jiní, dosud významní umělci, spisovatelé a myslitelé sice neumřeli, ale jaksi propadli slabosti. Mezi ně patří americký spisovatel Philip Roth, režisér Francis Ford Coppola i Quentin Tarantino.

Něco se stalo v roce 2007, něco skončilo. Staří bohové zakopli a padli. Vznikli noví. Jenže jich jsou tisíce. A o to právě dneska jde.

Technologie, přehánějící reklama a naprostá marnotratnost v kultuře, která se obrací na velké, hladové a bohaté publikum, vytvořily atmosféru nadbytku a výstřednosti. Prostě existuje příliš mnoho umělců, je k dispozici příliš mnoho peněz, příliš mnoho děl a příliš mnoho hluku. Kdo dnes ví, jaké dílo je velké? I kdyby velikost existovala, byli bychom schopni ji najít? Chceme vůbec velká díla, anebo dáváme přednost širokému sortimentu?

Na toto téma uvažovali v rozhlase BBC známí mezinárodní reportéři této veřejnoprávní instituce. Shrnujeme.

Navzdory tomu, že hudební průmysl stíhal více než 20 000 osob během let, kdy si posluchači začali stahovat hudbu z internetu a přestali ji kupovat na cédéčkách, nahrávacím firmám se podle listu Washington Post absolutně nepodařilo zastavit úpadek prodeje digitálních cédéček ani dál sílící vlnu sdílení hudby prostřednictvím internetu.

Americká asociace nahrávacího průmyslu však neustále rozesílá výhrůžné dopisy studentům a dalším občanům, požaduje od nich platby za hudbu a hrozí soudními procesy.

Nyní Jeffrey Howell, občan z města Scottsdale v Arizoně, který si uchovává sbírku svých 2000 cédéček na počítači, dostal od Americké asociace nahrávacího průmyslu dopis, v němž nahrávací průmysl tvrdí, že je protizákonné zkopírovat si legálně koupené cédéčko do počítače. Soubory MP3, které si Howell vyrobil ze svých cédéček, jsou prý "protizákonné" kopie nahrávek chráněných autorským právem. A tak může být kdokoliv, kdo si zkopíruje legálně zakoupené cédéčko do počítače, soudně donucen, aby zaplatil odškodné tisíců dolarů.

Nová polská vláda právem napodruhé, a tentokrát skepticky, zkoumá návrh Bushovy vlády umístit tam jako součást v Evropě umístěného protiraketového systému deset antiraket. Pragmatičtí konzervativci, kteří vyhráli v Polsku v říjnu volby, chtějí zajistit, aby tento projekt přinesl Polsku skutečné bezpečnostní výhody, které převáží jeho potenciální diplomatické nevýhody, napsal americký deník New York Times ve svém nedělním redakčním komentáři. List pokračuje:

Poláci nejsou jediní, kteří mají pochybnosti. Minulý měsíc demonstrovaly v Praze tisíce Čechů, kteří požadovali referendum o tom, zda by měl být v České republice postaven radar, jak to chce Bushova vláda.Ve Washingtonu Kongres hlasováním rozhodl zadržet veškeré financování tohoto projektu, dokud Polsko a Česko projekt s konečnou platností neschválí v parlamentě.

Apelujeme na čtenáře, aby třeba i minimální částkou přispěli na provoz Britských listů. V anketě letos na jaře odpovědělo během několika málo dnů více než 5000 čtenářů. Finančně však na provoz listu přispívá jen něco málo nad 100 osob. Děkujeme jim, ostatním čtenářům chceme sdělit, že by Britské listy mohly dělat daleko víc, kdyby měly možnost platit si stálé novináře. Nedokáže to česká komunita? Jsou finanční prostředky skutečně k dispozici jen pro cílenou politickou manipulaci, a chce-li list prosazovat svobodnou linii, padni komu padni, národ se pro jeji podporu nevzchopí?

V prosinci 2007 přispělo celkem 131 čtenářů Britských listů na provoz časopisu úhrnem částkou 45 847.78 Kč. Na kontě Britských listů v Raffaisenbance jsme měli 31.12. 2007 částku 197 706.42 Kč. Na internetovém účtu Paypal máme nyní 883.67 GBP a 688.55 euro.

Příspěvky na provoz Britských listů je možno zaslat na účet v pražské Raiffeisenbance, číslo účtu: 1001113917, kód banky 5500. Adresa banky je 120 00 Karlovo nám. 10, Praha 2. Čtenáři ze zahraničí a nyní i z České republiky mohou přispět na provoz Britských listů úvěrovou kartou na adrese www.paypal.com po jednoduché registraci odesláním částky na adresu redakce@blisty.cz. Prosíme, neposílejte příspěvky ze zahraničí na konto v pražské Raiffeisenbance, ale pošlete ho na paypal. Při poukazu příspěvku do Raiffeisenbanky ze zahraničí totiž zaplatíte za transakci bankovní poplatky ve výši více než 500 Kč. Děkujeme.

Jako oficiálně registrované občanské sdružení poskytujeme potvrzení o přijetí příspěvku pro daňové účely.