I na to novorozeně už si počíháme!

3. 1. 2008 / Miloš Dokulil

Prý se nám v ČR narodily dokonce dvě děti hned v první minutě nového roku 2008. Nebudu zde opakovat, že a jak si rodiče těch dětí na ně už kvůli "skluzu" jediné minuty také poněkud připlatí a navíc dostanou "od státu" třeba hned na porodném míň. Také již získalo mediální ohlas, že -- "zákon - nezákon" -- jistá nemocnice nebude u dětských pacientů vybírat proslulých 30 Kč "vstupného" do ordinace; ale to prý je jen předvolební tah pana ředitele té nyní necitované nemocnice. Také se zřejmě nikterak nehodí okamžitě mudrovat nad tím, co vlastně tvrdí 31. článek Listiny základních práv a svobod, která je -- v souladu s 3. článkem naší Ústavy -- součástí našich občanských práv. ("Každý má právo na ochranu zdraví. Občané mají na základě veřejného pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky za podmínek, které stanoví zákon." Z hlediska aspiranta na zdravotní péči jsou vyhlídky na její uplatnění bez plateb automaticky znehodnoceny oněmi doprovodně přišpendlenými "podmínkami, které stanoví zákon".)

Asi je to teď jen diskusní námět k dalšímu zamyšlení. Umím si představit jistý regulační -- finančně nastavený a takto působící -- filtr k návštěvě lékaře u lidí dospělých. Nastavovat cokoliv jako peněžně nastavený "filtr", když se narodí dítě, mi připadá přinejmenším neadekvátní. Nejedno dítě, když pak onemocní, bude následně testováno především nejdřív matčinou (ne-li i otcovou) kalkulací, zda vydávat nejmíň 30 Kč za návštěvu lékaře a nejméně dalších 30 Kč za recept (o nadmíru běžném doplatku za lék nemluvě). Přitom u nemocí dětí člověk nikdy hned nemusí vědět, čeho symptomy zrovna vidí; a s tímto prodlením při zvažování nad výchozími 60 korunami -- "Dát je, či nedát, toť hamletovská otázka!" -- může pak být čas nejednou kriticky a zbytečně "na vlásku". Přinejmenším u dětí předškolních a u dorostu do 15 let bych uvítal, kdyby návštěva lékaře nebyla vázána na "vstupenku" (ať už stávající zákon zatím platí jakkoliv).

A pokud je tolik léčiv se spoluúčastí (a tak málo léků bez ní!), ta platba za recept možná obtěžuje lékarníky, a dráždí pojištěnce. Navíc když si má pacient tak často "spíše připlatit" (a to se mu pak zřejmě nezapočítá do vychvalovaného "limitu"), nač ta další meziplatba? Že by to byla brzda před nárokováním léku za recept? (Ne-li dokonce před plýtváním? Zvláště u doplatků řádově několika set korun za jediný lék, což je běžné?!) Myslel to vůbec někdo s platbou za recept jako prostředkem "šetření léky" vážně?

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 4.1. 2008