ANALÝZA ČESKÉ POLITIKY PŘED PREZIDENTSKÝMI VOLBAMI

Volba prezidenta jako roznětka politické krize roku krysy?

3. 1. 2008 / Štěpán Kotrba

Pro volbu prezidenta existují (zatím) dva kandidáti a volba jednoho či druhého něco odstartuje v politických stranách, které se pro zvolení toho či onoho angažují.

Kdyby byl zvolen Jan Švejnar, pak by jeho volba nesporně odstartovala krizi v ODS, kde by se hledali viníci. Nevyhnutelně by došlo k rozpadu vládní koalice – jedna ze stran přece deklarovala veřejnou podporu Švejnarovi, a že by v případě takového výsledku prezidentské volby, současná koalice ještě mohla pokračovat, je sotva představitelné. A to i přesto, že snaha být přitom - tedy zůstat ve vládě je tak silná a určitě by se tato strana pokusila o nemožné a hledala by způsob, jak ve vládě vydržet.

Premiéra hledání premiéra

Následovala by ztráta většiny v parlamentě a hledání nového premiéra, nebo nové koalice. Věnujme se nejdříve novému premiérovi. Dá se prakticky vyloučit, že by se hledalo řešení v podobě předčasných voleb. Zřejmě by se mohl použít model z jiných zemí – pověřil by se šéf druhé největší strany a ten by to už tentokrát jistě dokázal. Nejednou o tom přece mluvil po parlamentních volbách, když tvrdil, že dá dohromady podporu 102 či 105 hlasů. Jen dostat to pověření... Že by ho dostal od předsedy Parlamentu Vlčka, kterému usiloval před časem o křeslo, to se nedá předpokládat. Naštěstí díky dvěma přeběhlíkům, kteří vládu podpořili, má opět dva pokusy prezident, a teprve třetí pokus předseda Sněmovny. Takže Švejnar jako cesta k Paroubkově moci? A co když se bude prezident snažit najít jiné řešení – například v pověření Miloše Zemana? Zradí Zemana ČSSD podruhé i potřetí? To by byla pro sociální demokracii katastrofa biblických rozměrů.

Podmínky pro nečekané řešení by zřejmě výhra Jana Švejnara v prezidentské volbě vytvářela. Že by to bylo výhodné pro šéfa sociálních demokratů, je také na první pohled jisté. Na první pohled. A patrně je to hlavní důvod, proč nyní Paroubek podporuje volbu Jana Švejnara.

Přečteme-li si nedávný otevřený dopis Jiřího Paroubka adresovaný Vojtěchu Filipovi, pak v něm jako jeden z důležitých argumentů přece zaznívá – nepověřil mě v druhém kole sestavením vlády. Je to sice poněkud potlačené, ale proč tam vůbec takový argument je, není-li to jen potlačené podvědomí. Skutečně již tehdy měl Jiří Paroubek 100 hlasů, a tedy i bianco směnku od KSČM? Opravdu za ně tehdy mohl mluvit? A nebo si to – dodnes – jen myslí? Odpověď předsedy KSČM mnohé naznačuje.

Je tedy jasné, že volba Jana Švejnara otevírá ještě daleko větší škálu řešení a určitě by zde pak bylo na politické scéně velmi rušno.

V tomto ohledu by zvolení Václava Klause, pokud jde o další varianty vývoje politické scény v ČR, bylo asi daleko chudší. Vyhraje-li, pak možná vše půjde v dosavadních kolejích. Kromě jediné politické strany.

Těžko se totiž dá předpokládat, že by se neúspěch volby Jana Švejnara nijak nedotkl postavení toho, kdo v sociální demokracii prosadil, že Jan Švejnar bude i jejím kandidátem. Zažili jsme to již v roce 2003. Tehdy Vladimír Špidla – v podstatě sám – prosadil, že kandidátem sociální demokracie bude Jan Sokol, ačkoli bylo jasné předem, že nemůže uspět. Sociální demokraté jsou v tom zřejmě nepoučitelní. Znovu tedy riskují, v případě neúspěchu, nárůst vnitřních problémů.

Svejnar for president !

Přitom neúspěch Jana Švejnara je poměrně reálný. Stačí sledovat jeho tzv. kampaň, sledovat jeho kroky, číst pozorně jeho interview a stále zřetelněji se jeví jeho šance na úspěch jako hypotetické. Možnost vstupu Madeleine Albrightové se stále ještě v nějaké podobě nabízí a Švejnarovo „o tom jsem nepřemýšlel“ při odpovědi na otázku, zda by se vzdal loajality ka americkému občanství, hovoří za víc, než by se slušelo. Naturalizovaný občan je více občanem než rodilý občan. Ten o občanství nemusel usilovat a prokazovat dnes a denně svou loajalitu vlajce hvězd a pruhů.

Z toho, co prezentují média, vyplývá, že Jan Švejnar má o českých prezidentských volbách představu, že jsou podobné americkým, že stačí přesvědčit obyvatelstvo o svých přednostech a je to polovina úspěchu. Jakoby vůbec nechápal, že politické strany v ČR hlasují zpravidla jednotně a že on sotva může chodit po jednotlivých poslancích a přesvědčovat je, aby hlasovali pro něho. Případně přesvědčovat jejich voliče, aby oni přesvědčili své poslance... Nebo si snad dokonce myslet, že občané budou veřejně deklarovat podporu Jana Švejnara v nějakém prvomájovém průvodu.....

Tvrdí-li veřejně, že jeho šance jsou vyrovnané – protože si přečetl výsledek jednoho průzkumu veřejného mínění – to je sotva něco jiného než naivita a nebo PR záměr. Jakoby on, ekonom, který se s jinými průzkumy a již jistě mnohokrát setkal, nevěděl nic o tom, co je to metodika takového výzkumu.

Vždyť je ještě v živé paměti onen průzkum o šancích tzv. čtyřkoalice, která několik dní po té, co vznikla, měla preference kolem 20%. A jak nakonec ve volbách dopadla... Vyvozovat z tohoto jednoho průzkumu vyrovnané šance - to nesvědčí ve prospěch profesionality ekonoma Švejnara a toho, že by dokázal jakkoliv číst českou politickou scénu. Onen tolikrát vysmívaný a nenáviděný prognostik Zeman byl vůči všem „měkkým datům“ daleko skeptičtější. A nemýlil se. Právě v takových okamžicích se projevuje Švejnarova odtrženost od české politické scény. Poradce Vyvadil by mu ale mohl poradit, pokud je ovšem jeho rolí radit. Pokud je jeho role jiná, plní ji až dosud výborně.

Dá se říci, že mnohá média Jana Švejnara v jeho kandidatuře očividně podporují. Jeho přijetí v médiích je vysloveně vlídné. Tolerantní. Téměř jako organizované Clintonovými poradci. Přilétá z Ameriky a už na něj fotoreportéři čekají na letišti a sledují skoro každý jeho krok. A druhý den je na prvních stránkách listů on jeho manželka i dcera, která kouzelně americkou češtinou říká, jak by tatínkovi pomohla, ale ta škola... Možná, že je to jen proto, že až do 8. února to bude hlavní téma a moc jiných témat v době po Vánocích není. V tu chvíli takové články dobře vyplní titulní stránky a vnitropolitické rubriky deníků.

Kdo však zná názory Jana Švejnara na řadu témat vnitřní politiky v ČR? Zná vůbec Jan Švejnar české reálie - české průmyslníky, významné poslance – předsedy parlamentních výborů nebo předsedy profesních komor, hejtmany atd.? Pochybuji, že takové znalosti vůbec má, ačkoliv jako prezidentský kandidát či budoucí prezident by je měl znát.. Prostě pro člověka, který se chce pohybovat s autoritou nikoliv jen ceremoniální na české politické scéně, jsou takové znalosti naprosto nezbytnou podmínkou.

Takové znalosti se nedají naučit za měsíc. Proto vše nasvědčuje tomu, že volba Jana Švejnara za prezidentského kandidáta je spíše nouzovým, nebo do poslední chvíle klamným řešením.

Kdyby totiž šlo o cílevědomé a finální řešení, pak by musel již minimálně v celém minulém roce zde v podstatě nepřetržitě pobývat a důkladně se seznamovat s českou politickou scénou. Také jeho štáb by musel fungovat po celou tuto dobu. Jan Švejnar navíc své rozhodnutí líčí v médiích skoro jako náhlé vnuknutí, vedené motivem pomoci své vlasti. Ách, jak ušlechtilé. Ale je ušlechtilá snaha dostačující kvalifikace pro funkci prvního muže státu... ?

Vlastně, co je tou vlastí pro Jana Švejnara? USA, kde také složil jakýsi slib věrnosti, nebo ČR, které by jako prezident musel přísahat věrnost, která by s tou první mohla být vzápětí konfrontována? Která vlast má pak přednost?

Tohle je jedna ze zásadních slabin jeho pozice. Možná, že ústavní právníci najdou nějaké východisko z těchto dvou přísah. Možná že ne. Že by to však bylo stanovisko jednotné, o tom se dá pochybovat. A že by to bylo přijatelné pro občany ČR – to je asi také velký problém. Jistotu ústavní loajality kandidáta Švejnara nebudou mít volitelé do okamžiku volby žádnou. Kandidát se – lidsky i ekonomicky pochopitelně – předem svého občanství vzdát odmítl.

Švejnar tak vzbuzuje řadu otázek. Především však je nutno se ptát, zda vůbec byly všechny její souvislosti dostatečně domyšleny. Z toho, jak dosavadní příprava k volbě vypadá, to spíše navozuje domněnky, zda právě neznalost místní politické scény nebyla součástí takového kalkulu.

Není nakonec znakem určité neznalosti české politické scény Švejnarových režisérů i to, že svou kandidaturu spojuje se sociální demokracií a jmenovitě s Jiřím Paroubkem, ačkoliv je kandidátem úplně jiného subjektu, který se nyní k němu příliš okatě nehlásí a jinak hlasuje shodně s ODS? Švejnar by měl vědět, že právě Jiří Paroubek už udělal, za ten krátký čas, kdy je ve vrcholné politice, tolik obratů o 180 stupňů, že sotva může být důvěryhodný. A může být důvěryhodný „ekolog“ Bursík ve vládě, která hodlá prosadit jadernou elektrárnu, proti níž bojovali zelení nedávno i za vydatné pomoci z Horních Rakous? Nebo je mezi těmito subjekty ještě jiná, daleko kreativnější „dalíková“ dohoda?

Dohody čili koalice

Volba Švejnara je prohrou Václava Klause. Nemusí být však prohrou Topolánka, i když bude prohrou jeho koalice. Modrozelený Bursík může být svorníkem jiné, stabilní velké koalice zdánlivě do kouta zahnaných ODS s náhle zvítězivší ČSSD. Varianta koalice Zelených s KSČM a ČSSD nedává nyní smysl. Vyvolání předčasných voleb také ne. Trojkoalice s praktickou ústavní většinou cenu má. Vzácnou. Tímto tahem se hroutí lidovci do paběrkující nevolitelnosti jako zmatené stádo ovcí s valašským pastýřem. Nikdo toho vzhledem k hrozbě absurdních desátků katolické církvi a hrozbě ratifikace smlouvy s Vatikánem nebude litovat. Tento stát je prakticky ateistický, Beskydy a Olomouc nepočítaje.

Vrcholná politika se musí odehrávat ale také na pozadí důvěry - na tom, že když se někomu dá slovo, to slovo platí. Nakonec dopis Vojtěcha Filipa mnohé Paroubkovy způsoby v politice odhaluje a o levicovou koalici komunistů s národně socialistickým vedením ČSSD jít ani nemůže. Vydírací potenciál pro tuto chvíli tolik potřebných zelených by byl příliš velký. To bychom i svítili řepkovým olejem. Proto také je Paroubek pro toto vyjednávání politikem s téměř nulovým koaličním potenciálem. Jaký je potom přínos Jana Švejnara?

Koalice se může teoreticky odehrát i bez Zelených. Prezidentu Švejnarovi by nezbylo nic jiného, stejně jako nezbylo nic jiného Václavu Havlovi. O krk by šlo nejen lidovcům, kteří by ztratili ekonomickou základnu svých ministerstev, ale i Zeleným. Půdorys opoziční smlouvy dnes nikoho nepřekvapí, pragmatické mocenské důsledky takové aliance znají všichni. Stát se stane kořistí vítězů na dlouhou dobu. Síla změnit půdorys koalice ODS a ČSSD nemůže vygenerovat žádné OF 2008, případně Impuls, Cestu změny či Naději. Dřevíčské výzvy se minou účinkem. Doplatit na tuto variantu může i KSČM, jejíž členové i voliči umírají a mladí členové ani voliči nejsou. V opozici jsoucí, antikomunismem stíhaná a do kouta tlačená by byla snadnou kořistí pro nesametové populisty. Jen kdyby nehrozilo, kolik přihlášek do strany a kádrových spisů se objeví v nějakém pytli ve sklepě kteréhosi ministerstva... Velká koalice může, mimo totální změny právního řádu, výrazně změnit i politickou mapu Česka. Nakonec by – po americkém vzoru – mohly zbýt pouze dvě parlamentní strany.

Třetí možnost

Těch neznalostí, podivností a amatérismu je zatím v nominaci a podpoře Jana Švejnara příliš mnoho. Bez snahy hovořit o programové blízkosti strany nominující, toho časů vládní, s programem strany opoziční, toho času pro Švejnara tlačné. Proto tedy úvaha o tom, zda tento amatérismus není součástí ještě úplně jiného řešení.

Lidé, kteří neznají místní zvyklosti, jsou odkázáni na své okolí a s těmi se pak i snáze manipuluje. Švejnar může být jen pokusným balónkem, oním náhradním řešením obdobně, jak Miloš Zeman odmítl jít do prvních kol volby, aby se těsně před volbou nebo po prvním neúspěchu a prověrce dohodnutého hlasování se přišlo ještě s jiným kandidátem. Kdo by jím ze strany politických skupin, podporujících nyní volbu Jana Švejnara, mohl být? Počkejme dva či tři týdny... Podpora či nepodpora vlastního kandidáta se dá za leccos vyměnit. V pragmatismu, který se nezabývá politikou programů ale jen bezprogramovou a bezideovou aritmetikou moci a peněz, je možné vše, i to neuvěřitelné. Jen výsledek se počítá. Václav Havel se neštítil být zvolen při zatčení republikánského poslance, když to nešlo jinak. Kdo mu to kdy připomněl jako demokratické chucpe? Mediální obraz je karikaturou bezcharakterního autora absurdních divadelních her. Sociální demokracie s kuhhandly má přece tak dobré zkušenosti... Nejen z poslední prezidentské volby... Pořád je přece ve hře křeslo předsedy parlamentu s tučným obročím a další obročí. A špinavou práci pravice při zvyšování životní úrovně lékařů, lékárníků, dentistů, farmaceutů, učitelů, energetiků, obchodníků s obilím a výrobců benzínu přece nemůže dělat levice.

Klausova pravá a levá ruka

Jistotu, kterou má radikální část levice v Klausovi narozdíl od Švejnara, tkví v tom, že je pan profesor opravdu až příliš dlouho v politice. Zná mnohá bankovní tajemství. Nikdo, kdo je tak dlouho v české politice, nemůže nemít svědky svého působení. A mezi mnoha zdánlivě pravicovými podnikateli, stoupajících do výšin miliardových majetků, byli i lidé, jejichž krev byla rudá. A někteří ji měli i na rukou. Stačí jen vědět kdo, kdy , s kým a za kolik. A nemusí se jednat vždy jen o zbraně. Jsou i jiné komodity, které neušpiní bankovky za ně utržené. Devadesátá léta byla příležitostí nejen pro pár veksláků a jejich hodinky schované u Gotta v Jevanech. Ve velkém se pašovaly počítače a jiné komodity, embargované COCOMem. Ve velkém se vyvážely starožitnosti a jejich falza hloupým zaoceánským sběratelům. Jákobův žebřík se nenašel dodnes. Ve velkém se měnil topný olej na naftu. Pravá ruka nevěděla nikdy, co dělá levá. A mnohokrát se ruce podaly. Mnohokrát se rukama potřáslo na znamení kšeftu, který běžel napříč politickou scénou. S Rusy Jelcinovými nebo Rusy Krjučkovovými. S Němci antifašistickými, nebo s potomky bývalých nacistů. S Američany z Hollywoodu nebo s tvrdými veterány korejské války. Jistotu, kterou má nyní mnoho volitelů ve Václavu Klausovi, jsou právě v tom, že ač ekologicky skeptický, ač evropské jednotě nedůvěřivý, ač altruismům nevěřící, věděl a ví, kdo má v této zemi reálnou moc. A ví, že ten, kdo má moc a umí s ní zacházet, neudělá jakoukoliv nepředloženost vůči učebnicím historie, které by bylo nutno přepisovat. Proč kazit dětem ideály. Pak by se mohlo stát, že i jemu by někdo připomněl minulost, stejně jako ji poslanci připomněli sametovému revolucionáři Mejstříkovi poté, kdy jeho excesy narazily na mez snesitelnosti. A to se ho ještě nikdo nezeptal, co nového se dozvěděl ve Washingtonu, když tam byl jako naděje studentské revoluční elity s Václavem Havlem.

Klaus Klausem, Paroubek Paroubkem

Vítězství Václava Klause by zcela jistě otevřelo cestu k dotazu mnohých sociálních demokratů, zda politických fiasek Jiřího Paroubka už nebylo víc, než je únosné pro tak ctihodnou stranu, jakou sociální demokracie beze sporu je. Špidla si také do posledního okamžiku nepřipouštěl svůj pád. Paroubkova sebedůvěra stojí na základech, které nevybudoval prací, ale čekáním na cizí chyby. Preference ČSSD by nyní stoupaly, i kdyby Paroubek celé dny jen mlčel. A například se nevyjadřoval k situaci v Pákistánu. Preference ČSSD by stoupaly díky neuvěřitelné mediální neobratnosti ODS a jejich koaličních partnerů. To nejsou hlasy pro Paroubka, ale hlasy proti ODS. Hlasy pro Paroubka byly ty, které získal ve svém volebním kraji a které ho donutily vzdát se představy, že půjde do voleb jako regionální lídr v Ústí nebo že by zde nedej bože uzavíral on či jeho přátelé nějaké obchody. Paroubkovy hlasy budou hlasy v Ostravě, kde se chce o funkci lídra regionální kandidátky ucházet nyní, aniž se zeptal Zaorálka či Pallase. Představa, že z pražského předsedy ČSSD někdo bude chtít udělat ostravského hejtmana, je lehce nerealistická. Nezná píseň Jaromíra Nohavici:

Pán Bůh rozdal jiným městům všecku krásu,
parníky na řekách a dámy všité do atlasu.
Ostravo - srdce rudé,
zpečetěný osude.
Ostravo, Ostravo,
kde jsem oči nechal, když jsem k tobě spěchal.

Souvislostí prezidentské volby letošního roku je ještě mnohem více. V každém případě otevře posuny na české politické scéně. To je již nyní skoro jisté. Hráči to vědí a už se těší. Při vzácné schopnosti všech „demokratických“ předsedů hrát hry na okraji herní desky, riskovat až k infarktu soupeře a přitom ještě komplikovaně vyvolávat napětí ve svých poslaneckých klubech a vedeních svých stran, nebude o překvapení nouze.

Vytisknout