Historik vojenství a filosof Paul Virilio hovoří v této souvislosti o překročení principu „hrozby“, kdy těžiště vojenské technologie se od té doby stále více posouvá od zbraní hromadného ničení k novým zbraňovým systémům. Podle válečné dromologie (v níž určujícím faktorem vojenských změn a války je technologická „rychlost“) zbraně hromadného ničení prostě prohrávají svůj technologický závod, protože nemohou vojensky konkurovat novým zbraňovým systémům řízeného záření, které fungují při rychlosti světla.

Atomové zbraně jako mocenský symbol modernosti 20. století vyšly ze špičkové vojenské módy, protože jsou prostě „pomalé“. Z hlediska vojenského logistického vývoje se stávají obdobně anachronickými jako masivně obtloustlé hradby kolem měst, která taky „zmizeli před ničivým vývojem palebné síly kinematikou dělostřelectva“.

Co odráží důležitý zvrat, a to jak ve vojenství, tak i v politice, je skutečnost, že zbraněmi hromadného ničení se válka nemůže vyhrát. Tyto zbraně se tak stávají spíše „strategickými“, „taktickými“ v rámci politiky odstrašování.

Podle Virilia smyslem tohoto zvratu je přechod od „přímého vidění“ atomového záblesku či atomového hřibu k „vidění bez pohledu“, které je zajištěno „nanebevzetím kybernetiky“.

Politický názor, že dnes existují státy, které jsou schopny v budoucnu zaútočit právě zbraněmi, kterými nelze vyhrát válku, je nejen v rozporu se samotnou logikou techno-politického vývoje, ale podstatná je spíše skutečnost, že se tento nepřítel líčí způsobem, jako kdyby nebyl schopen dostát diskursu politicko-vojenské racionality.

Představa, že euroatlantické společenství ohrožují státy právě zbraněmi, kterými válku nelze vyhrát, je bizarní.

Přesto většině médií tato skutečnost nevadí, protože spoléhají na vytvořený mediálně atraktivní efekt strachu, při němž se myšlení diváka potlačuje. V informačním věku tak média paradoxně fungují jako nástroj ne-myšlení. Neohlupují, ale přímo efektně zabraňují myslet.

Právě výše zmíněný iracionální argumentační aspekt ale prozrazuje, že přední světoví a domácí politici jsou motivováni euroatlantickou xenofobií, v níž se snaží vykreslit nepřítele nejen jako Jiného, ale přímo jako iracionálního politického Šílence. I pojem „gangsterské státy“ sugeruje představu, že političtí nepřátelé vlastně nejsou nepřátelé, kteří jsou vybaveni „všemi razítky a doklady státní legitimity“, ale prostě jen jakýsi političtí ilegálové a zrůdy a vlastně ještě něco méně než obyčejní zločinci... Jako by samotná existence zbraní hromadného ničení nebyla dost šílená a nebyla postavená na odstrašujícím principu „zrůdnosti“.

Argument, že svět ohrožují globálně země, které teprve začínají dosahovat technologie starých zbraňových systémů – byť jsou to systémy hromadného ničení –, je vědomým politickým klamem.

Tento klam v sobě skrývá nejen evidentní rozpor času – totiž jako by nenastal žádný „zvrat ve vývoji“, a to jak ve vojensko-technologickém, tak i v politickém, ale odhaluje i současnou nikoliv jen politickou krizi, ale přímo krizi „politična“, jejíž příčiny leží právě v technologickém posunu od zbraní „viditelného ničení“ a hromadných účinků, před zbraněmi s „neviditelnými účinky“.

„Nanebevzetí kybernetiky“ totiž vzalo tradiční politice diskursivní půdu pod nohami, neboť ta je ve své ustálené podobě stále nemyslitelná bez vynalézání „přímého vidění“ (nepřítele, atomového záblesku či atomového hřibu), zatímco nové politice bude spíše odpovídat technologie „vidění bez pohledu“. Jenže právě tato nová politika nebyla ještě vynalezena a tak současné politické formy jsou vyprazdňované či prázdné jako Ježíšův hrob po mytickém nanebevzetí.

Západ tak prohrává svůj politický zápas sám se sebou z jednoduché příčiny: jeho propaganda, ideologie a lži jsou příliš na „podívanou, očividné, pomalé a pozemské“ jako politické lži v období studené války.

Ačkoliv lidstvo vstoupilo 11. září 2001 na práh nové éry v podobě kybernetické simulace, v níž především prostřednictvím médií vidělo něco jiného (zhroucení mrakodrapů v důsledku nárazu civilních letadel), než co se skutečně stalo (digitálně, tedy neviditelně „řízená demolice Dvojčat a SOC“, jak o tom píše například americký filosof a teolog David Ray Grifin ve své knize Nový Pearl Harbor), důležitá byla skutečnost, že na bázi „přímého vidění“ bylo nutno oprášit studenoválečnický obraz viditelného nepřátele, a to i za cenu archaické politické mytologie v podobě osudové Nutnosti, biblického „buď, anebo“ či zespolečenštění globalizovaného strachu.

Nové technologie však neúprosně detronizují politiku „přímého vidění“ nepřítele, protože mění i samotný pojem jeho „politična“ a symbolem nové éry není jen „podvod 9/11“, ale i kyberneticky nebeské sledování změn globálního klimatu jako existenciálního nebezpečí nebo sledování asteroidů, komet nebo meteoritů, které mohou ohrozit Zemi.

Filosofický „právník třetí říše“ Carl Schmitt si v předmluvě ke své nechvalně známé knize Pojem politična v 60. letech posteskl, že vlastně i samotný pojem „studená válka“ se vysmívá klasickému rozlišování mezi válkou, mírem a neutralitou a stává se spíše cynickou hrou, inscenací psích šarvátek a sebeklamem, protože není možné produkovat hrozivé ničivé nukleární prostředky a současně stírat rozlišování mezi válkou a mírem.

Podle sociologa Ulricha Becka současné demokracie pracují s dvojím typem autority: jedna vychází z lidu, druhá z obrazu nepřítele. Pravě viditelné obrazy nepřítele dávají politickou sílu a energii, která i v demokracii nejdříve zabíjí důležité otázky, aby se poté mohli zabíjet i lidé. Politici a média mají společný záměr: cíleně vedou k ne-myšlení.

V klopotu dějin ale nové technologie ponechaly daleko za sebou ucourané a uloudané politiky, a ti se ocitli ve svém zpoždění zcela na holičkách. Je paradoxem, že předpokladem politického úspěchu je mít hodně „pomalé“ vedení. Proto musí politici narychlo a improvizovaně alespoň strašit občany například tím, že nepřijetí nového zbraňového systému bude mít za následek obnovu povinné vojenské služby.

Kybernetické oči radaru – technologická extenze falu!

Viditelný nepřítel se svou politicko-vojenskou hrozbou moderně archaických zbraní hromadného ničení se tak stává jen narychlo spíchnutou rouškou pro novou ideologickou politiku, která má ve skutečnosti skrytějšího nepřítele než je Írán, neboť jejím nepřítelem je na základě „principu neurčitosti“ potenciálně celá planeta – skenovaná a sledovaná 24 hodin denně elektronickýma očima.

Je bohužel naprosto matoucí, že moderní vojensko-politický diskurs se obecně prezentuje neutrálně a ahistoricky, jako by vznikl mimo čas a prostor, a tedy jako by zde existovalo odvěké neutrální fátum Nepřítele, které vytvořila sama Nutnost či Doba.

Jsou ale i techno-politické elektronické oči neutrální – například bezpohlavní?

Jak je obecně známo, moderní politika byla formována dvěma důležitýma aspekty poznání. Jednak Machiavelliho sekularizovaným mocenským poznáním, že politika je pouze Štěstěna, kterou je třeba jako ženu „bít“, mít nad ní „navrch“ a zacházet s ní „neurvale“; a naturalistickým disponibilním věděním Francise Bacona, podle něhož Bůh stvořil v přírodě nerozumné temné síly a cílem přírodovědce je natahovat démonickou přírodu na mučícím „skřipci, dokud nevydá svoje tajemství“, „uštvat ji na jejích cestách honícími psi“ a „donutit ji, aby byla povolná a poddaná“.

Podle slovenské feministické filosofky Zuzany Kiczkové moderní politika a věda vzešla ze spojení paradigmatu manipulativní podstaty přírodovědy a maskulinní posedlosti panství a kontroly v patriarchální kultuře. Pro minulé i současné „vladaře“ je svět žena, kterou je třeba „kontrolovat, podmanit si, dobýt“ za pomocí stále výkonnějších technologií. Baconovy filosofické představy o tom, jak si podmanit přírodu, výrazně ovlivnily procesy s čarodějnicemi.

Planeta země, která je dnes kontrolovaná „jeho“ elektronickýma očima, tak pouze dovršuje imanentní moderní mocenskou nejistotu „mužské“ politiky jako historicky podmiňovaného mužského vynálezu, který potřebuje svou Štěstěnu permanentně kontrolně sledovat a zároveň z ní vymámit všechna její planetární tajemství. Toto je zrcadlový obraz současné „politiky hrozby“, v níž je zakódovaný princip „modernity“, podle něhož je Moc jen labilní Štěstěna.

Kybernetické oči radaru jsou technologickou extenzí falu jako „symbolického orgánu“, a to bez ohledu, že dodnes je například americká atomová bomba nazývána „matkou všech bomb“ a ruská vakuová bomba „otcem všech bomb“.

Radar není ani tak součástí nedokončeného programu „hvězdných válek“, ale spíše elektronickou politickou peep show. Muži a některé ženy se prostě chtějí „podívat“. Současná krize tohoto politična však spočívá v tom, že právě „podívaná“ jako politika už dávno skončila a politici prostě stále nenašli odvahu dělat politiku bez velké „podívané“, protože prostřednictvím nových technologií je všechno vidět bez pohledu.

Na samotného „politika“ však není možno nahlížet jen jako na posedlého voyeura, patologického žárlivce nebo sadistického slídiče, ale spíše jako na hegelovského pána/raba socializovaného hypermužství, který je tímto artificiálním panstvím ovládán bez ohledu na skutečné pohlaví.

A právě tajemství politického šatníku mnohých úspěšných političek spočívá v tom, že ačkoli se na veřejnosti prezentují v dámském oblečení, ve skutečnosti pod ním nosí politicky nejintimnější pánské prádlo utkané z vlákna nejistoty hypermužského bytí. Každá politička má ve svém dámském šatníku toto politické pánské prádlo. Oblečení dělá nejen člověka, ale z političky i muže. Vnějšek se stává vnitřkem. Chyba však není v tom, že politické „oblečení“ dělá z ženy muže, ale naopak, že se muži stále stydí nosit ženské spodní prádlo přímo na politicky a diplomaticky tmavých oblecích nebo přímo na vojenských maskáčích.

Potřeba feministické politické filosofie proto stojí a padá s požadavkem autentické lidské svobody, jejímž předpokladem je nejen emancipace od „mužské“ (machiavelliho-baconovské) genderové konstruovanosti samotné moderní politiky a její maskulinní posedlosti panství a kontroly v patriarchální kultuře, ale i s nutností oboustranného politického subverzivního transvestismu.

Autor je externím spolupracovníkem tiskové agentury gitA