A pak je tu ještě další znepokojující otázka: Co je vůbec velikost? Atmosféra výstřednosti je také atmosférou nejistoty a kmenových konfliktů. Když zemřel Bergman, mnozí konstatovali, že do byl jen nudný, přehnaně vážný stařec. Je to téměř neuvěřitelný odsudek jednoho z největších umělců světové kinematografie.

V kultuře nyní hraje obrovskou roli PR. A uměle vytvořený "zájem" kolem určitých "umělců" dokáže být tak efektivní, že lidé, já stejně jako vy, občas zpochybňujeme vlastní intuici a v extremních případech i pochybujeme o svém vlastním zdravém rozumu. Uměle "zajímavé" je automaticky to, co je prý "nové". Samotný pojem velkého mistra, umělce, který přežívá a jeho význam roste, začiná být nepochopitelný.

Ve snaze postavit se proti tomuto trendu pokusím se nyní z oceánu peněz a PR vytáhnout skutečnou velikost. Neudělal jsem to sám, radil jsem se s mnohými, píše autor.

Mohu oznámit s totálním sebevědomím, že největší dva žijící spisovatelé jsou ženy: Marylinne Robinson a Shirley Hazzard. Robinsonová vydala dva romány, Housekeeping a Gilead a sbírku esejů< The Death of Adam. Jsou to všechno zdrcující, psychologicky hluboká a morálně vážná díla. V novém roce jí vyjde nový román, Home.

Román Hazzardové, The Transit of Venus je podle jednoho z mých poradců "nejdokonalejší román napsaný za posledních 100 let". Právě jsem ho přečetl a poradce má zřejmě pravdu. Velmi dobrý je i její román The Great Fire. Všechno, co Hazzardová píše, je naplněno pozoruhodnou krásou a téměř nesnesitelnou moudrostí. Hazzardová je největší světovou spisovatelkou na téma lásky.

Baudrillardovou smrtí vznikla velká mezera v kulturní krajině. Najednou nám chybí velký POFT - pointlessly obscure French thinker - nesmyslně nesrozumitelný francouzský myslitel. Baudrillard, podobně jako Kristeva, Foucault, Lacan a mnozí jiní, byl pozér a rétor. Ale na rozdíl od mnoha jiných, určitě od Foucaulta, byl to také velmi brilantní myslitel. Jeho porozumění tomu, že současná realita je umělá konstrukce, bylo většinou skryto pod nesmyslnou nesrozumitelností. Kdyby se dokázali Francouzi zbavit svého absurdního snobismu, který ochromuje od ukončení druhé světové války jejich myšlení, mohli by obnovit svou roli jako velcí světoví esejisté. Potřebujeme nového Pascala, nového Montaigna.

Možná už přicházejí. Pierre Manent je filozof, jehož kniha The City of Man je ovlivněna svatým Augustinem a je liberální. Spolupracoval s Raymondem Aronem, velkým oponentem divošského totalitarismu poválečného francouzského myšlení.

Michel Onfray je militantním ateistou. Avšak na rozdíl od anglosaských militantních ateistů zná intelektuální historii. Jeho kniha In Defence of Atheism je vážným kandidátem, je také jasná a nesnobská.

Antonioniho a Bergmanova smrt připomněly, že už neexistují velcí evropští filmoví režiséři. Snad jen Pedro Almodovar zdědil tuto roli. Italská kinematografie je mrtvá. Francouzská kinematografie je často dobrá, ale už je jen chabým odvarem toho, co bývalo. Mezitím na sebe upozornil východ ve významných dílech Wonga Kar Waie. Ve svých filmech Mood for Love a 2046 projevil Wong Kar Wai cit pro film tak čistý, jemný a hluboký jako Tarkovskij, Ford či Kurosawa.

Mezi Američany je nesporná velikost Scorseseho. Přidal bych Terrence Mallicka, píše autor. Jeho i>Badlands a Days of Heaven ze sedmdesátých let byla mistrovská díla a The Thin Red Line z r. 1998 je snad druhým nejlepším válečným filmem naší éry, po Apocalypse Now.

K nim chci přidat bratry Coenovy, kteří svými výstředními filmy (Raising Arizona, The Big Lebowski) vytvořili vlatní žánr a svůj vlastní kritický jazyk.

Hudba je v krizi, stahování hudby z internetu předstihlo prodej cédéček a zisky nahrávacích společností klesají. Stará rovnováha, kdy rock a pop podporoval vydávání klasické hudby, je pryč. Umělci z klasické hudby jsou pod tlakem, aby nahrávali tak rychle jako rockové hvězdy. Mladé umělce to dokáže zničit.

Obrovským vlivem reklamy nejvíce trpí vizuální umění. Vzhledem k tomu, že je Londýn plný Rusů, kteří kupují cokoliv, co někdo nazve uměleckým dílem, hodnota a pověst jednotlivých umělců jsou absurdně přeháněny. Staré konceptualistické spiknutí, prosazované reklamní firmou Saatchi, nejenže už zemřelo, ale smrdí a rozkládá se. Na severu Británie však žije tichý muž, o němž si mnozí myslí, že je to v současnosti nejlepší britský malíř. Možná mají pravdu. Jmenuje se William Tillyer.

Podrobnosti v angličtině ZDE