Jiní tehdy poukázali na to, že šokující popisy života mladých outsiderů na severu Čech, odkud autor pocházel, pocházejí z literární inspirace, nejsou tedy zřejmě přímo inspirovány životem. Kniha působí trochu papírově, hlavně proto, že Pelc není nejnadanějším autorem.

V literární předloze jsou Pelcovi hrdinové jsou oběti alkoholu a drog, které vegetují na okraji společnosti v permanentním konfliktu s policií a pohybují se v začarovaném kruhu mezi vězením, polepšovnou a blázincem. Většina těchto mladistvých se dostala do tohoto postavení, protože je společnost nějakým způsobem psychicky ranila či poškodila. Pelcovi hrdinové vysvětlují svou revoltu tím, že prý nenávidí československý komunistický systém. Nechtějí být měšťáky a sedět doma před televizorem.

Jejich revolta je ale jenom výmluvou, prázdným gestem. Jsou outsidery hlavně proto, že se nedokáží vyrovnat se skutečností. Jejich svoboda je iluzorní: z běžného života utíkají do alkoholického zapomnění. Svůj život promarňují v kolotoči pitek, narkomanských a sexuálních orgií. Autor ve svém románu vlastně vytvořil jakýsi svět moderních oblomovů: slabochů, kteří jsou mlhavě nespokojeni se svým životem, ale jsou neschopni cokoliv konkrétního podniknout, aby ho změnili. Román totiž nastiňuje jen dvě možnosti, jak prý bylo možno v Československu v sedmdesátých a v osmdesátých letech žít: buď byl člověk maloměstským měšťákem a žil takzvaně »ve strukturách« nebo byl sexuálně promiskuitním opilcem a narkomanem.

Film režiséra Petra Nikolaeva tuto původní literární předlohu dost podstatně idealizuje. Zřejmě vazbou na současnou teknařskou generaci, pronásledovanou v nultých letech při letních neoficiálních festivalech Czechtek policií, ukazuje Nikolaevův film severočeské příslušníky undergroundu v pozitivnějším světle, než co vyplývá z původního literárního textu. Severočeští punkáči jsou v podání jeho filmu normální, citliví, lidští jedinci, mladí lidé, kteří se například do sebe zamilovávají jako kdokoliv jiný v tomto věku a navzdory tomu, že pijí a berou to málo drog, které je jim dosažitelné, mají vlastně úplně normální běžné lidské potřeby -- jsou vlastně daleko humánnější než lidé, kteří se podílejí na každodenním fungování komunistického establishmentu (projevuje se to především defenzivní, dřevěnou, byrokratickou řečí těchto jedinců.) Z dnešního hlediska se divíme, proč je vlastně policie pronásleduje. Jsou neškodní; nedělají nic protistátního. Román implicitně naznačuje, že komunistický režim nesnášel nikoho, kdo se nechoval stádovitě podle očekávání systému; ve filmu už motivace policejního pronásledování tak jasná není.

Docela paradoxní je v Nikolaevově filmu skutečnost, že jeho hrdinové, tato alternativní skupina mladých lidí, žijí vlastně kolektivním životem, tedy životem velmi podobným tomu, jaký bylo lze nalézt v mnoha oblastech života v Československu sedmdesátých a osmdesátých let. Je vlastně komické, že individuální revolta "protispolečenských bouřliváků" tu nabývá kolektivního výrazu. Tito mladí lidé se nechovají nijak zvlášť odlišně či extrémně -- oba hlavní hrdinové se dokonce snaží nedostávat se do konfliktu s policií a seženou si práci metařů, aby měli v občance razítko zaměstnavatele a nemohli být obviněni z příživnictví.

Pankáčská komunita se ovšem opakovaně stává terčem šikany od místní policie, jejíž zejména mladí příslušníci projevují vůči undergroundovým jedincům vyloženě sadistické rysy. Velitel VB je občas rozumnější.

Komunistický útlak je nicméně zjevný: ve společnosti mladých lidí se často vyskytuje místní tulák Guma, "Lesní muž", vyjde o něm najevo, že to byl za druhé světové války hrdina -- letec v bitvě o Anglii. Úřady mu nedovolí vycestovat do Británie na připomínkovou akci k výročí leteckých bojů o Anglii, policie ho pošle do ústavu pro duševně choré, kde Lesní muž spáchá sebevraždu. Mladí severočeští pankáči jsou tím šokováni a uspořádají mu -- přes protesty socialistické ředitelky -- v místním krematoriu undergroundový pohřeb. Mohou si to dovolit, protože mají v krematoriu příznivce -- i v undergroundu věcí fungují na základě protekce.

Film sleduje relativně poklidný život mladých pankáčů (kromě pití piva a zařizování si jakéhosi skladu jako alternativní byt organizují také přátelské fotbalové mače, případně pak dívky z pankáčského týmu nahoře bez objímají stromy) asi po polovinu své stopáže, v druhé části se pak film (stejně jako literární předloha) náhle mění v "hardboiled" thriller: po jedné z agresivních policejních razií se totiž mladí lidé proti policistům při výslechu postaví: dívka Olina při tom vážně zraní vyslýchajícího policistu, který ji urážel, popelníkem a skončí tedy v ústavu nápravného zařízení pro mladistvé. Její milenec Otto a jeho kamarád, hlavní, poloautobiografický hrdina Olin, se vybičují až k téměř westernové akci: Když jde Olina s vychovatelem z pasťáku do místního Smíšeného zboží nakupovat, přepadnou vychovatele a dívku osvobodí. Od té doby je trojice na útěku: zachrání se však pouze poloautobiografický hrdina Olin, který se v závěru filmu dostane do Paříže.

Začátkem devadesátých let dvacátého století vznikla v Československu celá řada filmů, které se snažily - úspěšně a někdy i neúspěšně -- reflektovat zážitky z období komunistického režimu: většinou svědčily o nedýchatelné atmosféře v zemi a o období útlaku. Byly to protesty, snaha o katarzi nad tím, co lidé prožili a potřebovali se toho zbavit.

O více než patnáct let později je posun v tom, jak nyní čeští filmaři zpracovávají zážitky z komunistické éry, více než zjevný. Ve srovnání s filmy z let 1990-1993 pozbyl Nikolaeův přepis Pelcova románu ...a bude hůř bezprostřední naléhavosti. Navzdory tomu, že se film snaží formálně vyvolat dojem drsnosti a bezprostřednosti, třeba i tím, že je natočen na zrnitý a kontrastní černobílý materiál, je filmová verze knihy ...a bude hůř spíše záležitostí komerční než politickou. Jde o film, který je dnes, dávno po pádu komunismu, především zábavou a thrillerem, nikoliv už politickým protestem nebo svědectvím "o tom, jak to všechno bylo"...