Prostituti se pýří?

3. 1. 2008 / Zenny K. Sadlon

Cožpak nejsou komunisté organizováni naprosto zákonně a nezastupují zákonně více než 10% voličů České republiky? Vždyť to připouští i autor, když píše "komunističtí poslanci jsou normální součástí parlamentního systému". Jsou tedy rozhodující zákonná pravidla hry, nebo mají hráči ve skutečnosti dbát na nějaká jiná pravidla, veřejně nevyjadřovaná a nezaznamenávaná? To druhé je ale přece na rozdíl od státnictví právě podstatou "politriky", jak říkají jamaiští Rastafárianové zákulisní mocenské politice, tedy politice jako "umění možného", "umění kompromisu".

Nicméně autor úvodníku řešení dilematu mezi legitimitou komunistů v Česku a hříchem ucházení se o jejich hlasy vysvětluje, když okamžitě dodává "Přesto se s nimi slušní lidé na veřejnosti neukazují." Když pak pokračuje slovy "S legitimizací KSČM začal Jiří Paroubek", nepřímo vyjadřuje svou definici klíčového slova "legitimizovat": pro něj to v kontextu jeho úvodníku neznamená "uvést do souladu se zákonem", ale "uvést do souladu s chováním slušných lidí". To je však pouhý skok z louže pod okap: jak zní definice "slušných lidí"?

Možná je třeba připomenout, že v době, kdy Václav Klaus 30. listopadu 1997 rezignoval na funkci předsedy vlády České republiky, se obecně říkalo, že přibližně polovina dotazovaných byla názoru, že "za komunistů bylo lépe". Je jedno, zda to byla ta či ona polovina respondentů, jelikož alespoň jedna z nich byla masou slušných lidí. V rámci světonázoru pana Balšínka byli slušnými lidmi zřejmě ti, kdo měli zato, že za komunistů to lepší nebylo. Buď se měli lépe než za komunistů, nebo jejich morální postoj a odpor vůči komunistům byl pro ně důležitější než jejich případně neuspokojivá osobní hospodářská situace.

Zastupují-li tedy komunisté o deset let později už jen deset či o něco více procent voličů jako právoplatná parlamentní strana, dalo by se říci, že je nyní v České republice více slušných lidí než při odchodu Václava Klause z postu premiéra.

Tak i tak je užití sousloví "legitimizace komunistů" jen zástěrkou nepříjemné pravdy: v liberálních západních kruzích proslulý a opěvovaný "český samet" komunisty mimo zákon nikdy nepostavil ani jako stranu, ani jako ideologii. Jinak tomu bylo v Německé spolkové republice v případě Národně-socialistické německé strany pracujících (NSDAP), obecně známé jako strana "nacistická". Horšit se nyní nad tím, že v systému volby prezidenta členy parlamentu se musí seriózní kandidát usilující o vítězství ve volbách ucházet o hlasy příslušníků všech parlamentních stran včetně strany komunistické, je asi tak přesvědčivé, jako když se prostitutka po inkasování peněz ohradí a snad i zapýří, když jí zákazník na rozloučenou plácne přes hýždě.

Dalibor Balšínek také píše, že "komunisti nemají rádi pravdu, komunisti o své minulosti mluvit nechtějí, a i proto si žádnou legitimizaci nezaslouží." Každé malé dítě v Česku přece ví, že kromě komunistů milují všichni pravdu nad zlato, že? Proto se s nimi slušní lidé, kteří nedokázali komunisty za jejich zločiny během následujících téměř dvaceti let potrestat, ať jednotlivě nebo skupinově, a postavit mimo legitimní politický boj, na veřejnosti neukazují. V podnikatelských kuloárech byste je určitě v takové veřejně nežádoucí společnosti často lapit ale mohli, kdybyste se v nich pohybovali.

Jiří Ješ na internetové zastávce www.ct24.cz v příspěvku "Na přelomu letopočtu" tvrdí, že "Více než o identitu politickou, ekonomickou a právní půjde o zachování svébytnosti jazykové a kulturní." Avšak oba tyto rozměry jsou převálcovávány globalismem. Zda je to dobře nebo ne záleží na tom, jestli ještě něco za záchranu stojí. To si musí rozhodnout každý sám za sebe. Mně osobně určité jazykové nebo i obecně kulturní prvky, které by bylo možné za české také označit, nescházejí. Sám Jiří Ješ později v článku píše, že "Jde tedy o to, abychom se snažili najít trochu univerzálnější podobu našeho češství." Prozrazuje to alespoň určitý stupeň neshody v české společnosti o tom, co je či není české nebo českého národa hodné. Ještě však existuje ne zcela nová otázka, zda to, co je české, je ještě životaschopné.

Já si cením především své svobody. Včetně svobody přít se o to, co české je či není, komu češství upírat, komu ne a proč. Pokud jde o svobodu, je pravda, že ta pro danou osobu existuje mimo jiné i v kontextu politické, ekonomické a právní totožnosti celku, v němž žije. Jazyková a kulturní svébytnost na ně návaznost také mají. Pokud české kultuře něco schází, nebo vlastně přebývá, je to právě to, že se češství a případné jiné ideje a ideologie nebo plané moralizování nadřazují nad právní kontext společnosti, který v civilizovaných zemích chrání osobní svobodu. A právě zde je Achillova pata českého palácového převratu z roku 1989 a následného vývoje.

Jan Švejnar přicestoval jako už každý měsíc od roku 1990 k týdennímu až desetidennímu pobytu v Praze právě po víkendu, o němž rezignoval z funkce předseda vlády České republiky, Václav Klaus. Úvodník jednoho amerického deníku o daném víkendu napsal, že Václav Klaus "je legendárně známý svou pýchou a arogancí". Jan Švejnar na to v rozhovoru tenkrát reagoval takto: " . . . opravdu je člověk, který je nadmíru sebevědomý a opravdu často v osobních vyjádřeních a konverzacích má velmi arogantní přízvuk a nádech a rozhodně si já myslím mnoho lidí zbytečně znepřátelil svým přístupem, ani ne tak věcností."

Na otázky "V čem udělal Václav Klaus největší chybu z hospodářského hlediska" a "V čem vidíte problém současné hospodářské situace v České republice" tehdy Jan Švejnar odpověděl takto: "Jeho velké zásluhy byly v takových těch prvních třech letech transformace (v letech) 90, 91, 92, 93, kdy vlastně vláda udělala velké kroky v privatizaci, makroekonomické stabilizaci, otevření ekonomiky světu. . . . Potom tak nějak vyhasla ta schopnost stále pokračovat v transformaci a došlo k velkému podcenění potřeby dodělat tu právní transformaci, to znamená opravdu přeměnit rámec tak, aby tržní ekonomika mohla dobře fungovat." Podle vydání deníku Wall Street Journal z téhož týdne začali už počátkem roku 1997 Českou republiku opouštět investoři.

V témže rozhovoru reagoval Jan Švejnar na výzvu Roberta Millera vyslovenou titulkem jeho příspěvku "Švejnara za premiéra!" uveřejněném v Britských listech následovně:

"Hlavní problém, který vidím všeobecně, ne jenom v případě mé osoby, ale kohokoliv jiného, kdo by měl do takové role vstoupit, je, že nevidím, aspoň prozatím, jak by ta osoba dostala vlastně autoritu, moc k tomu, aby pokračovala v transformaci, která by byla žádoucí a přitom samozřejmě tvrdá, a tudíž podnikla kroky, které se vládě, která byla zvolena legitimně občany, nepodařilo uskutečnit. A zde se vlastně jedná o nějakou náhradu . . . člověka nebo lidí, skupiny lidí, kteří by měli tuto roli sehrát, aniž by vlastně měli podporu voličstva, a to hlavní, zákroky by při tom potřebovali souhlas parlamentu." Je to snad dnes jinak?

Jan Švejnar dodal, že osobně o funkci premiéra České republiky nikdy neuvažoval. Pravda je však taková, že důležitou překážkou na cestě k tomu, aby se Jan Švejnar, či jiný emigrant vzdělaný na Západě mohl ve vysoké politické nebo státní funkci v té době uplatnit, byl negativní postoj vůči emigrantům. Jan Švejnar tehdy řekl: "Já jsem sám jako nikdy na vlastní kůži nepocítil nějakou negativní reakci, možná že i tím, že jsem velkou část období po roce devadesát zde pobýval, ale je pravda, že ta reakce do určité míry existuje z různých důvodů."

Už jsem se však dnes, o deset let později, dočetl, že to jen "blbej emigrant" a "cizák" Švejnar neví, že na prezidentské zástavě "Pravda vítězí!", ač ve skutečnosti "slepá jak řeholnice, oděná v díry". (Ale kdepak, teď už je ohozená v nejlepším. Česká pravda je už světová. Dolar se řítí, koruna stoupá! Co bude nám, furiantům, někdo pořád něco vykládat. My víme svý! Představte si, Švejnar dokonce tvrdí že Václav Klaus nemluví pravdu!) Tu si vzpomínám, jak jsem na otázku "Jak je?" slýchával "Čížky" odpovídat, "Čím dál tím stejně!"

Jako současný kandidát na funkci prezidenta Jan Švejnar nedávno otevřeně napsal: "...metoda doporučená mnou a kuponová privatizace provedená pod vedením Václava Klause se lišily převážně v tom, že já jsem dával velký důraz na přednostní vytvoření silného právního systému, aby nemohlo docházet k rozkrádání majetku a jiným nelegálním činům. Též jsem důsledně navrhoval, aby občané dostali silné minoritní podíly akcií podniků, avšak aby většina akcií zůstala pro financování důchodů, zdravotnictví a vstup strategických partnerů."

Korupce a zlodějna se vyskytují v příliš velké míře i "na Západě" - jak se svobodnému světu za "železnou oponou" říkalo - a to navzdory preventivním prvkům jako relativně dobré životní úrovni širokých vrstev obyvatelstva, hluboce zakořeněnému a institucionalizovanému křesťanskému morálnímu kodexu, intenzívní, dobrovolné občanské aktivitě na místní úrovni, vysoce rozvinuté kultuře dozorčí aktivity nezávislých žurnalistů a dlouho fungujícímu systému právního státu zaručujícího osobní svobody a svobody menšin -- ačkoliv jsou už i tam díky globalismu dnes tyto obecně kulturní prvky tvrdě odbourávány globalizujícími elitami.

Hájí Jan Švejnar zájmy globalizující elity? To je otázka, na kterou musí odpovědět on sám, pokud jí jako oprávněnou připustí. Je Jan Švejnar synkem z nomenklaturní komunistické rodiny? Pokud ano, padá na jeho hlavu vina jeho rodičů? To záleží na kultuře. Neříkal už Václav Havel že "není dostatek kvalifikovaných lidí", když mu vyčítali, že připouští komunisty ke staronovému korytu? Hrstka lidí, povětšině emigrantů, mu to veřejně předhazovala. Jan Švejnar, alespoň z toho marasmu odešel v 17 letech, a pokud není loutkou zatvrzelých, přestárlých rodičů-komunistů v emigraci, skutečně se nejspíš alespoň "odrodil" reálnému socialismu, ne však nutně češství. Mimo to, že má v porovnání s ním rozdílné osobní kvalilty, Jan Švejnar navíc oproti Václavu Klausovi po celá 90. léta tvrdil, že v české společnosti bylo zapotřebí vlády zákona, pokud se měla skutečně úspěšně reformovat. Václav Klaus naopak trval na tom, že špinavé peníze neexistují,m a předsedal vládě, během jejíhož režimu se rozkradlo a zprivatizovalo do kapes "starých struktur" co po komunistickém experimentu před a po rozdělení Česko-Slovenska za to ještě stálo.

Bohužel není na českých voličích, aby rozhodli, kdo bude příštím, z moci ústavní víceméně bezmocným a spíše ozdobným prezidentem. Od toho mají voliči "partaje" a volitele z jejich řad. Možná je to už skoro jedno. "Manažerskou internacionálu" mladých z počátku 90. let již vystřídala "aliance západních loupeživých rytířů a komunistických korzárů". Naděje ale umírá jako poslední. Bůh vás ochraňuj, otevři vám oči!

P.S.: Takových obav, aby Češi nelezli do zadku Američanům jako před tím Rusům a "sovětští" gangsteři už prý dávno vlastní nejen Karlovy Vary, ale dokonce teď sjednotili své aktivity v české gubernii pod jednoho mafiánského "kmotra".

Vytisknout