Podívat se kapitálu na zoubek

2. 1. 2008 / Josef Brož

Mrtvý a živý kapitál

De Soto míní, že postkomunistické země a země třetího světa, nedokáží kapitál produkovat. Ne, že by se o to lidé nesnažili. Výše jejich úspor je dokonce nesmírná (podle něj i v nejchudších zemích čtyřicetkrát přesahuje objem veškeré zahraniční pomoci od roku 1945). Problém ale spočívá v tom, že jejich vlastnictví má "defektní charakter". Chybí jim to, co je na Západě běžné: systém reprezentace. "Práva na tyto majetky nejsou adekvátně zdokumentována, a proto příslušná aktiva nemohou být snadno transformována v kapitál, nelze s nimi obchodovat mimo úzký lokální kruh, jehož členové se navzájem dobře znají a vzájemně si důvěřují, ani je nelze použít jako záruku pro půjčku či jako podíl poskytovaný na oplátku za investiční vklad," píše de Soto.

Jako srovnatelný příklad používá ukázku z historie Spojených států amerických, které se rovněž nacházely na počátku svého konstituování v situaci podobné. Zemí procházelo množství kolonistů, squaterů a desperátů, kteří si vytvářeli vlastní normy, a vedli mezi sebou válku na život a smrt. Peníze získávali rabováním, vykrádáním bank nebo spekulacemi s půdou. Pouze sjednocení a možnost vynutitelnosti právních norem ve svém důsledku způsobilo, že k legální produkci kapitálu měli přístup všichni. "Vůbec nejdůležitějším zdrojem financování na rozjetí nového podniku ve Spojených státech je v současné době hypotéka na dům začínajícího podnikatele. Tato aktiva poskytují rovněž vodítka k vlastníkově kreditní historii, stálou adresu pro výběr dluhů a daní, bázi pro vytvoření spolehlivých a univerzálních veřejných služeb, jakož i podklady pro vydání cenných papírů (jako například obligací krytých hypoteční zástavou), které mohou bát později diskontovány a prodány na druhotných trzích," upřesňuje autor.

K tomu, aby se obyčejný (a většinou chudý) občan mohl stát kapitalistou, brání ve většině zemí neprostupná džungle administrativních opatření. Lidé, kteří bydlí v tzv. extralegálních příbytcích v nich nebydlí z plezíru, nýbrž často bohužel z nutnosti. Jejich fatální přežívání ale není životem bez práce: většinou pracují, ale jejich práce mají obskurní povahu, jsou obvykle: bez střechy a bez zákona. De Soto spočítal, že například v Limě k tomu, aby získal regulérní oprávnění k výstavbě domu v úředně schválené stavební lokalitě, musí nějaký ubožák podstoupit celkem 728 kroků. Procedura, která vede k uzavření smlouvy o pronájmu pozemků ve vlastnictví státu na Haiti, trvá celkem 749 dní a jiný chudák k tomu musí podniknout celkem 64 kroků.

Být koněm chudých

Záměrem autora, který proslul také tím, že jeho příbytek v domovské Limě bombardovala extremistická organizace Světlá stezka, je kontakt s realitou. Zní velmi sympaticky, když poznamenává, že k těmto závěrům ho nevedla nějaká abstraktní představa, odtržená od reálného světa. Na rozdíl od ekonomů, kteří už dávno nestudují fungování skutečného ekonomického systému, ale vyslovují o nich teorie, se De Soto pokouší vyslovovat teorie na základě znalosti systému. "Kdyby ekonomové chtěli studovat koně, nešli by se na ně podívat. Seděli by ve svých pracovnách a říkali by si: 'Co bych asi tak dělal, kdybych byl koněm?'" cituje autor knihy. Vtipná anekdota z rejstříku anglického ekonoma Ely Devonse ale nejde u De Sota dál. Bezesporu rozumí situaci v zemích třetího světa, a povedlo se mu "podívat na zoubek" koňům nejen v Peru, Egyptě, Haiti, Filipínách a jinde. Okřídlená věta, že nějaký závěr platí také pro "postkomunistické země" ale trochu vázne ve chvíli, kde jsou mezi těmito zeměmi explicitně jmenovány pouze: Rusko, Ukrajina a Gruzie. Obávám se, že nakladatel českého čtenáře trochu mate, když avizuje, že De Sotův rozbor "může inspirovat ke kritickému pohledu na evropské i české právní a správní instituce, na brzdy a překážky rozvoje podnikání". Jistě, inspirovat může ledacos, De Soto ale nemá o postkomunistických zemích včetně České republiky, bohužel příliš velké ponětí. Zůstává tu tak trochu sám koněm.

Přesto si ale myslím, že se tato kniha v českém prostředí vyplatí číst. Není to jen zpráva o neschopnosti rozvojového světa, ale také o parametrech, na nichž stojí kapitalistický svět. A malý exkurz do ekonomického myšlení, který tu autor nabízí, není rovněž ztrátou času. Pokud ovšem nemáte o některých jménech jako jsou Karel Marx či Adam Smith už dopředu hotové názory. Termín o "fixaci kapitálu" je Smithovým, "třídní boj" zase patří do arzenálu Marxe (a Engelse). Ostatně, slavné dílo Kapitál, pochází rovněž z pera tohoto jasnozřivého ekonomického analytika.

Diskuse o povaze kapitálu je vedena De Sotem jako součást úvah o vztahu mezi kapitálem a majetkem, potažmo i penězi, a připomíná, že pádem berlínské zdi skončila studená válka, třídní sváry ale "zdaleka nevymizely". "Podvratné aktivity a vzestup etnických a kulturních konfliktů po celém světě dokazuje, že když jsou lidé extrémně frustrováni, organizují se do tříd založených na sdílených křivdách," podotýká De Soto. Marxistická rétorika je podle něj v dnešním světě lépe uzpůsobena k interpretaci konfliktů, než kapitalistická ideologie, která nemá k dispozici srovnatelné analýzy, ani strategii pro legalizaci aktivit chudých v tzv. extralegálním sektoru. Ekonomičtí reformátoři se navíc zaměřili pouze na strukturální reformy na makroekonomické úrovni, což přineslo obohacení bohatých, kteří zapomněli vzít v úvahu chudé.

Důraz na postavení chudým je nejcennějším rysem knihy Hernando de Sota. Jeho úvahy se ale nenesou v obhajobě Marxových tezí, a už vůbec ne v té jeho ústřední, tedy ve zrušení vlastnictví. Naopak vlastnictví je pro De Sota východiskem pro proměnu světa chudých, bez něhož nemůže lidstvo "transformovat plody své práce do směnitelné, likvidní podoby". De Soto je černým koněm, který se pokouší nabízet řešení, záležet už bude pouze na těch, kteří by ho měli uskutečnit v praxi...

(Tato recenze vyjde ve čtvrtek v týdeníku Ekonom ve zkrácené verzi)

Vytisknout