Přístup NATO i Ruska ke smlouvě je komplikovaný. Z hlediska počtu kontrolovaných zbraní Aliance limity nepřekračuje. Zároveň však své jednotky, zejména americké, přemisťuje k ruským hranicím. V Pobaltí byly postaveny dva americké radary, které hlídají část ruského prostoru. V Bulharsku a Rumunsku budují Spojené státy vojenské základny. Probíhají intenzivní jednání s Ukrajinou, Ázerbájdžánem a Gruzií o jejich zapojení do struktur NATO – šeptá se o americké snaze vystřídat ruskou armádu u ázerbájdžánského radaru v Gabale a v ukrajinském Sevastopolu. Vede se zápas o dvě moře, Černé a Kaspické. Nemluvě o rozmisťování Národní protiraketové obrany USA v Česku a v Polsku.

Zároveň se skrytě rozjíždí tvrdý souboj o Severní ledový oceán. Přesněji řečeno o tamní zásoby ropy a plynu. Souboj, jehož součástí jsou nová oblastní vojenská velitelství.

Dnešní velký spor »naprogramovala« skutečnost, že dodatky ke Smlouvě o konvečních ozbrojených silách v Evropě z roku 1999 Moskva ratifikovala, ale státy NATO nikoli. Tuto úpravu si vynutilo rozšíření Aliance o některé bývalé státy Varšavské smlouvy. V roce 2004 přistoupily ještě další státy, včetně postsovětské Litvy, Lotyšska a Estonska. Odmítání ratifikace v praxi znamená, že například Brusel může kdykoli v Pobaltí rozmístit neomezené množství svých jednotek – a z Pobaltí doletí střela s plochou drahou letu či letadlo do Petrohradu za 15 minut.

Západ spojuje ratifikaci novelizované smlouvy o KOS s odchodem ruských vojáků z Moldavska a Gruzie. V diplomatickém jazyce se takovýto přístup nazývá junktim. To je situace, kdy strana A podmiňuje plnění podepsaných dohod novými požadavky na stranu B, které nejsou předmětem dohody. Junktim se používá poměrně často. Fungovat může za dvou předpokladů: že strana B je závislá na dohodě mnohem více než strana A; že strana B nepokládá dodatečné požadavky strany A pouze za záminku k neplnění dohody. Zdá se však, že Moskva požadavky na stažení z Gruzie a Moldavska za záminku považuje. Vidí, že v okamžiku, kdy ruští vojáci zahájili odchod ze základen v Gruzii, vytvořených v sovětských dobách, začalo se hovořit o nutnosti opustit Jižní Osetii a Abcházii.

»S odchodem od smlouvy o KOS končí všechny problémy spojené s vojenským plánováním a hledání adekvátních odpovědí Moskvy na jednání partnerů-konkurentů,« napsal v pondělí ruský deník Izvestija. Podle tohoto článku by po odstoupení od smlouvy o KOS mohlo Rusko rozmístit nové jednotky na linii Kaliningrad – Pskovská oblast – Jelněj ve Smolenské oblasti – Vladikavkaz a zvětšit síly Baltské flotily, Pskovské výsadkové divize a Severokavkazského vojenského okruhu. Někteří ruští experti hovoří o tom, že právě Smlouva o konvenčních ozbrojených silách v Evropě bránila koncentraci potřebného množství ruských vojsk při dvou čečenských operacích.

Stupňovaný tlak Západu na Rusko a Čínu mezitím přinesl ovoce: 27. července až 4. srpna bude u Čeljabinska na Urale probíhat vojenské cvičení Šanghajské organizace spolupráce, kterého se zúčastní víc než 1500 čínských vojáků, včetně 46 letadel.

Po oznámení, že Rusko zahájilo proces odstoupení od smlouvy o KOS, zazněly ze států NATO unisono hlasy o nešťastném kroku Moskvy. A o tom, že daná smlouva je základním kamenem evropské bezpečnosti. Přinejmenším druhé je pravda. Zatím ale chybí srozumitelný projev ochoty dohodnout se. Nejde pouze o to, upravit smlouvu o omezení konvenčních zbraní podle aktuální situace a ratifikovat ji. Mnohem důležitější je, aby se smlouva plnila. Složitá bezpečnostní architektura Evropy, vystavěná z překrývajících se mezinárodních organizací (viz schéma), nedokáže zabránit růstu napětí. Zvláště, když chybí dobrá vůle a rozum.

Zbignew Brzezinki kdysi napsal, že »zbraně existují proto, aby byly použity«. Tato věta zní jako hrůzné memento mori, varování »Pamatuj na smrt!« Zdá se, že evropská politika se stále více dostává do zajetí zastaralých vojenských plánů. Stojí za to si připomenut, že historici dosud marně hledají státníka, který si přál začátek 1. světové války – její vypuknutí je spojováno s tehdejší představou vojáků o nepřekonatelné výhodě pro toho, kdo zaútočí první. Dějiny názorně ukazují, že odpovědnost za Evropu nelze nechat v rukou generálů, kteří nechápou politické důsledky svých činů.

Článek vyjde ve čtvrtek v týdeníku Ekonom