1. 10. 2007
Okradl mě MedvídekNa poslední projekci královéhradeckého kina Cinestar jsem zapomněl ledvinku s peněženkou, mobilem a všemi doklady. Musel jsem počkat do poledne druhého dne, než kino zase otevřeli (bezpečnostní pracovníci, zajišťující chod střediska Futurum, v němž se biograf nachází, neměli možnost přístupu do areálu kina, i když se nachází v objektu, který střeží). Po otevření kina na mě už čekali. S téměř neporušenou ledvinkou. "Poctivý nálezce" ji odevzdal se vším, co z ní nepotřeboval. Nechal si jen všechny peníze, které našel v peněžence. (Když jsem to pak vyprávěl kolegovi z práce, zareagoval na to slovy: "A ty bys to udělal jinak?" Štěstí v neštěstí. |
Stejně se dá charakterizovat i film Jana Hřebejka a Petra Jarchovského Medvídek, při němž mě okradli. Scénář je nápaditě propletený, na domácí scény dlouhé jako Lovosice jsem si u Hřebejka už zvykl a nádavkem jsem dokonce dostal i jednu písničku z šedesátých let. Jen jedno jsem při odchodu z kina nevěděl. Proč jsem na ten film vlastně šel. Vzhledem k tomu, že si stejnou otázku kladu poslední čtyři Hřebejkovy filmy, přemýšlím o tom, že je načase přestat s tradicí, již jsem zavedl: mapovat všechny filmy režiséra, který mě svého času oslnil svým Musíme si pomáhat. Hřebejk a Jarchovský jsou zavedeni ve vyprávění příběhů ze společnosti, v níž se pohybují oni: společnosti poměrně dobře situovaných (když krachujících, tak opět finančně vzkříšených) městských lidí, jejichž životní náplní jsou hrátky jejich neurotické psychiky. V posledním filmu se (podle tisku) přihlásili k tvorbě Woodyho Allena, který se zabývá toutéž nikou, ale na rozdíl od dvojice J-H s fontánovitě přetékajícím řemeslně zvládnutým talentem a jistým filosofickým přesahem. Postavy, které mají náběh k hlubší zajímavosti: obsedantní sestra hlavní hrdinky (Klára Issová), italský řidič Dino, a zvláště srdeční křesťan, diplomat Ivan (Ivan Trojan) jsou zaplacatěny do průměru celého filmu. Z postižené sestry nevyvstane nic z hloubky, kterou tito lidé v sobě mají. a je podána doslova jako blbá kráva, nedozvíme se nic o pohnutkách vášně mezi Dinem a Ivanovou ženou a poslední ze tří konců filmu (Hřebejkova specialita) odhalí Ivana, který by jinak mohl být námětem k přemýšlení diváků, v podstatě jako idiota. Seznam šťastných konců: 1. Ivan svým přátelům sděluje, že ví o tom, že jeho děti nejsou jeho, ale přesto je i manželku miluje a má je za vlastní. "Nemusíme věci chápat, stačí je přijmout," říká. 2. Krachující galerista Jirka je vyfocen na reklamě cukrářské firmy své ženy. Kolem kuželu, na němž je reklama pověšena, jde jeho dceruška a raduje se z toho. Trapný konec: Postižená sestra, která pracuje jako au-pair v rodině diplomata Ivana se mu svěřuje, že je těhotná (vždy toužila po tom, aby jí semeno daroval někdo, koho zná, z kontextu zjišťujeme, že je to opět řidič Dino, se kterým má Ivanova žena všechny děti). Ivan se zatváří jako blbec. Sladkou drobností je opět jazyková zpotvořenina, která zazní v každém Hřebejkově filmu. (Namátkou: Pupendo: "INDIFIRENTNÍ motivy", správně INDIFERENTNÍ, Medvídek: "Chodí na KŘESTY...", správně na KŘTY), a o níž nevím, zda má být jakousi patinou "kina pravda" á la Hřebejk -- Jarchovský, či jde o tzv. "primitivismus" (nikoli nářeční či argotový, ale vzdělanostně deficitní prvek). Z filmu jsem se vracel ve zvláštním stavu deziluze z toho, jaký smysl a poselství si vlastně mám z artefaktu odnést (efekt této zmatenosti, která je, řekl bych, až psychickým ublížením na duši, Hřebejk a Jarchovský znásobují právě svými charakteristickými mnohačetnými konci filmu). Právě tento stav se podepsal na příhodě, kterou jsem popsal na začátku úvahy. Výsledek byl pocit okradení v duchovním i hmotném smyslu. Pane Hřebejku, pane Jarchovský, chodím na vaše filmy především kvůli skvěle synchronickému zvuku a obrazu. Co do filmových klipů máte talenty Ladislava Rychmana a Vratislava Blažka či Jána Roháče a Jiřího Suchého. Nechcete natočit film, v němž by byly jednotlivé písničky jedna za druhou, tak jak to bylo například v televizním filmu Recitál '64? |
Český film | RSS 2.0 Historie > | ||
---|---|---|---|
1. 10. 2007 | Kinoteátr | Pavel Kopecký | |
1. 10. 2007 | Okradl mě Medvídek | Tomáš Koloc | |
26. 7. 2007 | České plagiáty | Jan Lipšanský | |
26. 7. 2007 | Bukowski a Zelenka | ||
7. 7. 2007 | Od filmů k rakům | Jan Čulík | |
6. 7. 2007 | Skutečnou moudrost stačí šeptat | Ema Čulík | |
6. 7. 2007 | Pleasant Moments is very unpleasant | Ema Čulík | |
6. 7. 2007 | Groteska, která mírně pobaví, prozření však nepřináší | Jan Čulík | |
5. 7. 2007 | Poněkud vzdělávací "thriller" | Jan Čulík | |
4. 7. 2007 | Mladí čeští filmoví tvůrci: zvládají jakž takž vizuální stylizaci, myšlenkově jsou plytcí | Jan Čulík | |
3. 7. 2007 | ...a bude hůř: Už jen zábavný thriller | Jan Čulík | |
3. 7. 2007 | O drsném počasí a jemné lidské senzitivitě | Jan Čulík | |
2. 7. 2007 | Je nesprávné pomíjet Menzelův láskyplný pohled | ||
1. 7. 2007 | Lidé o tom chtějí mluvit, filmař to natočí, ale v médiích to systematičtěji nenajdete | Jan Čulík | |
1. 7. 2007 | Bigotní dogmatismus zprava i zleva | Jan Čulík |