To je hlavním posláním této nervní a povrchní grotesky, na jejímž scénáři spolupracovala režísérka s psycholožkou Kateřinou Irmanovovou. Z předchozích filmů Věry Chytilové bylo zjevné, že autorka už v podstatě zcela vyčerpala vlastní inspiraci. Irmanovová jí záslužně poskytla nové téma. Film je příběhem -- poloautobiografické -- psycholožky středních let, která pasivně zaznamenává tříšť zážitků v rámci setkání s pološílenými, šílenými či obsesivními pacienty.

Téma je to pro Chytilovou nové a záslužné, problematická zůstává metoda jeho zpracování. Jak vysvětlila Kateřina Irmanovová při rozhovoru s diváky v Karlových Varech, všechny případy, jichž je ve filmu svědkem protagonistka, se skutečně staly, avšak byly často stylizovány a posunuty směrem k parodii a ke grotesce.

Důsledkem je, že film sice obsahuje pár humorných scén, jimž se divák v kině rád zasměje, ale celý projekt zůstává beznadějně na povrchu. Groteskní posun sebraného materiálu není dostatečně hluboký k tomu, aby film zaujal temnou nádherou své vize. Absenci psychologické propracovanosti postav nahrazuje Chytilová nervní až hysterickou kamerou. Psycholožka Hana svým pacientům neposkytuje vůbec žádnou odbornou pomoc. (Tu nelze ani poskytovat při bezradném přecházení po místnosti, ke skutečné psychologické analýze si pacienti i terapeut přece musejí sednout.) Všechno je beznadějně povrchní.

Boleslav Polívka nedávno vytvořil vynikající postavu stárnoucího cikána ve filmu Roming. Proto je opravdu politováníhodné, jak plytká je postava herce v tomto Chytilové filmu, kdy Polívka hraje údajně sám sebe. I zde propadá Chytilová stereotypu: Veřejně se usuzuje, že herci musejí být bohatí, a tak herec Polívka je ve filmu rozmazlený zbohatlík a multimilionář. Potíž je, že ironie není dostatečně výrazná, aby ji divák nebral aspoň částečně vážně. Postava Polívky je tak zároveň vůči skutečnému Polívkovi poctou i kritikou. Prostřednictvím nehlubokého stereotypu. A tak je to se všemi ostatními protagonisty tohoto filmu, kteří zůstávají beznadějně papíroví.

Britské listy se zeptaly v Karlových Varech Věry Chytilové, zda jí nevadí, že její "aktivistický" přístup k filmové práci znamená, že její filmy z poslední doby postrádají hloubku. Snažily se režisérku přimět, aby se zamyslela nad tím, zda nemá aspoň nějaké pochybnosti nad metodou své tvůrčí práce -- zdá se však, že režisérka otázkám neporozuměla.

Chytilová zaujímá -- možná právem -- velmi kritický přístup vůči současné české realitě. Jenže to k natočení dobrého filmu nestačí. Snad úplně všechny postavy jejího filmu jsou šílené či pološílené. Bez analýzy, proč tomu tak je. Lidé se chovají obsesivně sobecky bez jakéhokoliv vysvětlení či motivace. Jenže to je arbitrární, náhodný výrok, který nesděluje nic. Divák se pobaví povrchním klaunovstvím některých scén, ale po zhlédnutí filmu ho obklopí prázdnota.