Násilí nikoho nezajímá

2. 1. 2008 / Věra Říhová

"Maminko, maminko, maminko!"

Schovávala si zadeček a sedla si na zem, matka ji chytla za ruku a kroutila ji rukou za zápěstí. Holčička si lehla na zem a schovávala si zadeček i zádička u zdi. Matka ji tedy chytla za nohu, zaryla nehty do stehna holčičky a tahala po koberci. Holčička zoufale křičela a bránila se, ale síly malého děvčátka na sílu matky nestačí. Čím více se bránila, tím více ji matka řezala až do chvíle, dokud se sama neunavila. Zbité dítě sebrala ze země a hodila do postýlky. Zabouchla dveře dětského pokoje a šla si pustit televizi. Hladová, nahá a zbitá holčička usedavě plakala do polštáře, vzlykala a smrkala do peřinky. Pak se pozvracela a nakonec ji povolila střeva. Dostala strach. Schovala se pod peřinku a plakala a plakala, dokud neusnula. Holčičce je dva a půl let.

■ ■ ■

Malá, asi tak osmiletá holčička. Leží schoulená na zemi. Celé tělo má jako v ohni a nemůže se pohnout. Právě před chvílí dostala jeden z výprasků, které dostává často, aniž by vlastně věděla proč. Ale co na tom záleží. Vina nevina, bolí to stejně. Tentokrát to bylo horší než kdy jindy.

Tentokrát se poprvé postavila svému otci na odpor. Nebrečela, nekřičela, neprosila, aby přestal. Mlčela a jen se snažila dávat pozor, kam pásek dopadá. Uhýbala tiše a dobře. Chvíli to otci trvalo, nežli si uvědomil, že nic neslyší. Pak mu to najednou došlo. Přestal a překvapeně se na dceru podíval. Myslela si, že je konec výprasku a pomalu a tiše se sbírala ze země. Otec na ni nevěřícně zíral. A ona zírala na něho. Pevně se mu dívala do očí a neuhnula pohledem. Otce to rozlítilo.

"Tobě je to snad jedno!" , zařval na celý dům. "Ty spratku jeden, to ti snad bylo málo ? Já ti můžu klidně přidat!"

Rozpřáhl se k nové ráně. Ale dcerka najednou udělala něco, co by v ní nikdo nehledal, dokonce ani ona sama ne. Něco nepochopitelného se stalo, něco se v dětské duši zlomilo. Nikdy by jí něco takového ani nenapadlo, ale teď, teď to z ní najednou vylítlo. Udělala to bezmyšlenkovitě, naprosto spontánně, naprosto nepřipravená. Plivla otci do tváře.

Otec se nepříčetně rozlítil a začal dcerku řezat páskem hlava nehlava. Už se ani na dcerku nedíval, jen mlátil a mlátil, jak nejrychleji a nejsilněji byl schopen. Dcerka se zprvu snažila chránit si hlavu oběma rukama a nastavovala záda. Bolest zmlácených zad byla příliš silná a jak rány postupně přibývaly, dcerka se pomalu začala choulit do sebe, shýbala se pomalu do klubíčka a sesouvala se k zemi. Podvědomě nastavovala boky svého těla, pak už jenom nohy.

Otec se k dcerce musel začít shýbat a pak rány páskem ustaly. Ale přišly kopance, do boku, do břicha, do zad, nohou i rukou. Dcerka pevně držela ruce kolem své hlavy a skláněla obličej k prsům. Najednou ji to přestalo vadit. Něco se změnilo. Už ani nevnímala bolest. Ztratila vládu nad svým tělem a jenom schoulená ležela bezmocně na zemi jako kus pohozeného hadru.

Konečně se otec unavil natolik, že přestal. Nechal dcerku ležet na zemi a odešel. Sedl si v kuchyni ke stolu a poručil své ženě, aby mu přinesla pivo. Matka otevřela ledničku, vytáhla jednu láhev piva a otevřela ji. Postavila láhev na stůl před otce a odešla do koupelny. Bylo jí to jedno. Tuhle svou nejstarší dceru nenáviděla.

Kvůli ní se musela vdávat tak mladá, kvůli ní si zkazila život. Kvůli ní musela všechno snášet. Kvůli jednomu jedinému hříchu pubertálních let teď musí tohle všechno přetrpět. Kvůli ní si zničila mládí a zavřela se nedobrovolně do kuchyně a k pračce. Všechny její kamarádky chodily tancovat a bavit se do klubu, jezdily na výlety a na dovolenou. A ona ?

Musela přebalovat toho uřvaného spratka, prát plíny a vařit blbý kašičky. Vařit večeře a prát haldy prádla na kluka, se kterým se chtěla jenom bavit, randit a užívat si romantiky. Chtěla být Aničkou posedlou, princeznou obletovanou krásnými princi, vybírat si toho nejhezčího, najít toho jediného dokonalého. A co teď z jejich snů zbylo ? Práce, domácnost, řev a výčitky. Copak ona za to všechno může ? Nééééé!

To ten spratek, co se jí narodil. Kvůli němu to všechno je.

■ ■ ■

Blíží se čas vánoční. Otec je v zaměstnání až do večera a matka šturmuje s úklidem. Všechno se leskne a blýská od koberce až po lustry. V kuchyni to příjemně voní, sladce po cukroví a vánočce, kořeněně po mase a nakysle po okurkách a majonéze. Celý byt je vyzdoben, stromeček ustrojen, ještě něco honem dokoupit, na co se zapomnělo. Z televize v obýváku je slyšet pohádka občas přerušovaná zvukem vysavače nebo mixéru.

V dětském pokoji sedí na židli pětiletý klučina. Takový hezky okatý čipera. Nemaluje si ani nehraje. Ruce má za opěradlem židle pevně svázané a nohy přivázané k židli. Ramenní klouby už bolí, zádička volají o jinou polohu, alespoň nožičky už přestaly brnět. Chlapeček sedí v kaluži své vlastní moče. Studí to, ale není to zase tak nepříjemné, nějakým způsobem chlad vyrovnává rozpálené ručičky i tvářičky. Jako když člověk má jednu ruku v ledové vodě a druhou v horké.

Jazykem si olizuje rty, přes které mu stékají hleny z nosu, slzy už mu dávno oschly. Nebrečí. Proč taky. Stejně ho nikdo neslyší. Musí tady sedět a čekat na tatínka. Zlobil. Zdržoval maminku nemístnými dětskými požadavky. Mluvil na ni a pletl ji tím při vaření. Dokonce si vzal chlebíček, protože hlad byl silnější nežli touha vidět zlaté prasátko. A co je nejhorší!!! - nadrobil na vyčištěný koberec a pak se špinavou rukou opřel o naleštěnou skříň.

Má, co si zasloužil. Nechtěl si poslušně malovat a být zticha, kolikrát mu to maminka říkala, ale jemu se prostě nechtělo. Chtěl si hrát s auty a né poslouchat maminku. Tak teď to má. Jeho neposedné nožičky musela maminka přivázat, aby neběhaly po bytě, neposlušné ručičky připevnit, aby uzle nerozvazovaly. Může si za to sám. Musí čekat na tatínka. Ale to je jedno.

Chlapeček má strach z něčeho úplně jiného. Co když dneska Ježíšek nepřijde ? Všechno vydrží, bude hodný, bude zticha, ani se nepohne, nebude nic po mamince chtít! Jak jí to má ale říct, když nesmí mluvit ? Přimluví se u Ježíška tatínek, až se večer vrátí ? Odpustí mu Ježíšek ? Nosí Ježíšek dárky také zlobivým dětem ?

Slzy se znovu rozlily po tvářích, z nosu se spustil další potůček. Chlapeček pláče tiše, jen tak pro sebe, omývá svou bolavou duši, ale nepomáhá to. Tam uvnitř je velký kámen, tlačí a tlačí jakoby se do tělíčka nevešel. Tlačí na bříško a do krku, chtěl by ven, ale nejde to. Snad ho slzičky rozpustí.

Z obýváku se line tichá melodie o Ježíškovi a nějaká paní přeje všem lidem šťastné a veselé vánoce.

■ ■ ■

Pokud jste měli sílu dočíst až sem, pak vězte, že je to obrázek mnoha českých dětí. Výchova dětí v Čechách je v některých rodinách brutální až sadistická. Rodiče si přes děti vyřizují svoje účty, léčí si na nich svoje frustrace ze svých zpackaných životů, ze svých životních neúspěchů. Děti rodičům překážejí, otravují je, pořád něco chtějí, zdržují. Mnohdy hraje svoji úlohu nedostatek finančních prostředků, na tento problém není naše společnost ještě zvyklá. Svou roli také hraje únava ze zaměstnání, psychické napětí, nedostatek času, stále složitější technologie, časté střídání zaměstnavatelů, nezaměstnanost některé další prvky. Hodně velkou roli hrají výchovné zvyky dochované z feudálního období.

Také já ze svého dětství znám pořekadla o stromku, který se musí ohýbat, dokud je mladý, o bezmezné poslušnosti a úctě k rodičům v duchu křesťanského přikázání, které si někteří rodiče pletou s povoleným otrokářstvím. Také si pamatuji větu : "Škoda každé rány, která padne vedle." Všichni moji kamarádi a většina spolužáků byla vychovávaná pomocí výprasků, považovali jsme to za samozřejmost, zvláště když nás dospělí ubezpečovali, že nás řežou z lásky. Vůbec jsem nechápala a nechápu dodnes, jak může někdo řezat své dítě, protože ho miluje. Díky, pane Poláčku, za vaši knihu Bylo nás pět. Moc mi pomohla mnohé pochopit.

V poslední době se na stránkách BL objevilo několik článků o týrání žen. Nepopírám je, jsou alarmující a bohužel pravdivé. Pravdivé je i to, že hrozivé statistické údaje jsou jen zlomkem skutečnosti. Proč ? Protože naše společnost je zmítána strašlivými předsudky, za prvé, že o dítě a domácnost se má starat matka, za druhé, že bitý člověk si to nejspíše zaslouží, za třetí, že špinavé prádlo se pere doma. Tyto předsudky máme vryté až do morku kostí. Podle nich se u nás soudí i vyšetřuje.

Velký kus zla v nás zanechala komunistická doba, která nedokázala vysvětlit, proč jsou ženy pracovně i společensky diskriminované, když zákony jasně hovořily o rovnoprávnosti. Začalo to v 70.letech a zesílilo v letech 80. -- najednou jsme my ženy všude kolem sebe musely poslouchat přirovnání ke slepicím. Pojmy "typická ženská" a "slepičí mozek" spojený s výsměchem mužů rozdělily společnost na dva nesnášenlivé tábory a tento boj trvá dodnes. Místo spolupráce genderovská válka o peníze, postavení a o děti, co jsme ještě neznali, naučili jsme se ve světě. Svůj podíl na myšlení mužů jako živitelů mělo i sociální zajištění dětí včetně jistoty, že se v nejhorším případě postarají o dítě dětské domovy. Vždyť nás soudruzi přes média neustále ubezpečovali, jak je tam dětem dobře.

■ ■ ■

Všechny tři výše uvedené případy byly vyšetřovány policií, řešeny sociálním odborem, pouze první se dostal k soudu, když otec žádal o převzetí dítěte do své péče. Holčička mu svěřena nebyla. Ani jeden případ neskončil jako přestupek, natož trestem rodiče.

Česká policie odmítá případy domácího týrání vyšetřovat, často policisté ani nechápou, proč oznamovatel vlastně přišel a o co mu jde, vždyť to, o čem mluví, je přece naprosto normální. Sociální pracovnice jsou v tomto směru naprosto nevzdělané, jsou to pouhé státní úřednice, které mají popisovat něco, čemu ani nemohou rozumět, protože to sami nikdy neprožily. Nejhorším problémem jsou však české soudy, zvláště starší soudkyně, které se řídí předsudkem, že dítě patří matce, děj se co děj.

Problematiku domácího násilí a především násilí na dětech sleduji již dva roky, v letošním roce o něco více, protože týrané dítě máme přímo v rodině. Prošli jsme jednáním na sociálním odboru městského úřadu, policejním vyšetřováním i soudním řízením. Ze všeho nejvíce jsme šokováni z přístupu státních zaměstnanců, o něco méně z přístupu spoluobčanů a rodinných příslušníků. Vzhledem k tomu, že o případu nemlčíme a bavíme se o něm veřejně, baví se s námi veřejnost o svých zkušenostech. Známe už tolik příběhů, až nám z toho naskakuje husí kůže.

Stručně řečeno, násilí nikoho nezajímá. Kolikrát jsme slyšeli, že je to normální, kolik lidí se nám vysmálo do očí, kolik se jich na nás udiveně dívalo nechápajíce, o čem to vlastně mluvíme. Dokud žena či dítě neskončí v nemocnici s těžkým poraněním, o nic přeci nejde. Pak Rokos má naprostou pravdu (večerní zprávy na Primě) , když říká, že dokud nebude dítě mrtvé, nebude se případem nikdo zabývat. Vše je za dveřmi domu a bytu povoleno kromě těžkého ublížení na těle, zabití a vraždy. Nakonec můžeme být rádi, že jsme nebyli obžalováni z pomluvy. A to jsme měli zajištěné nezvratné důkazy a matka se k týrání dítěte přiznala. Teď jenom bezmocně čekáme, zda dítě nezmrzačí nebo nezabije. Jediné, co můžeme dělat, je poskytovat dítěti psychickou útěchu a léčit jeho modřiny a odřeniny. A pokračovat v úsilí dostat ho do otcovy péče.

"To přežije." "Z toho se vylíže." "Nejspíš si to zaslouží." "Psychické násilí ? Co to je ?" "Modřiny si udělá i při hře." "Dítě pořád někde padá, nejvíc ze schodů." "Než se vdá, tak se jí to zahojí." "Čas všechno vyléčí." "No a co, nás taky řezali a žijeme." "Přežili jsme horší věci." - to je jenom zlomek odpovědí. "A jak mám teda dítě vychovávat ?" -- to je jediná otázka.

Jsem ráda, že se mluví o násilí na ženách, že se ženy přestávají bát násilníka i společenské ostudy. Je mi ale líto, že se feministické organizace nedokáží podívat na celou pravdu a nedokáží si přiznat, že ženy dokáží být stejně sadistické a psychopatické jako muži. Ženy nejsou pouze něžná bezbranná stvoření, některé jsou naprosto bez citu, bez morálky a pro peníze nebo naleštěnou domácnost schopné všeho. Dokáží s líbezným úsměvem obelhat každého, zahrát bezvadné divadlo, psychicky zmanipulovat muže i dítě. Zatímco muži mají sílu fyzickou v různé míře podle své zdatnosti, ženy mají sílu psychickou v různé míře podle zkušeností. Nebezpečné může být obojí, umí-li člověk svých schopností zneužívat. V naší zemi, bohužel, téměř s naprostou jistotou beztrestnosti.

Podívejme se všichni kolem sebe a zeptejme se svých příbuzných i známých, jaké výchovné metody používají. Hovořme o tom mezi sebou, rozpoutejme společenskou diskuzi, hledejme hranice mezi přiměřeným trestem a týráním. A hlavně o tom pišme, alespoň my, kteří to umíme. Nejde pouze o pár pohlavků, když dítě tvrdohlavě vzdoruje nebo nechce po dobrém pochopit, že se některé věci nedělají. I pan Čulík si všiml v českých filmech, že se děti u nás trestají za každou maličkost. Jak asi potom vypadá skutečnost ?

Děti se u nás mlátí zcela přirozeně, dokonce i mezi sebou ve škole. Dělají to, co jim dělají rodiče nebo si chtějí vyzkoušet metody zobrazované ve filmech a videohrách. Kromě pár pohlavků mlátí rodiče své děti vařečkou, řemenem, lískovým a březovým prutem, ramínkem na šaty, vodítkem na psa, bužírkou, gumovou hadicí, kabely od elektrospotřebičů, násadou na zahradnické nářadí. Malé děti namáčejí do ledové vody, buď je posadí do napuštěné vany nebo je ledovou vodou sprchují. Jednak je tak odnaučují od plínek, jednak se touto metodou krotí temperament, jednak se trestá neposlušnost a láme se vzdor. Starší děti se vyhazují před dům či na zahradu, kde musí stát v dešti, v mrazu nebo na parném slunci. O této metodě se zmiňoval i doktor Strnad mladší v seriálu Velmi křehké vztahy. Děti se přivazují k židlím, k ústřednímu topení, ke schodišťovému zábradlí. Slyšela jsem i o svazování do kozelce.

Malým dětem se kroutí rukou v zápěstí nebo za záda, nožičkou v nártu, otcové používají pevný stisk do svalů, matky zarývají své dlouhé nehty do kůže až do sedření. Do dětí rodiče kopou, bouchají je pěstí do břicha a do žeber. Dětská lenost se léčí vpichem jehlou či špendlíkem, dítě povyskočí a nežli by riskovalo další vpich, raději udělá, co rodič chce. Dítěti se zmáčkne hrdlo, když skáče dospělému do řeči. Dítěti se praští hlavou o stůl, když nechce dojíst svou porci, nebo se mu obličej smočí do polévky, kterou odmítá jíst. Dítě sedí u stolu tak dlouho, dokud nedojí jídlo dávno studené, nebo se mu násilím nacpe do krku a pod pohrůžkou výprasku, obyčejně s vařečkou či páskem v ruce rodiče, se donutí polykat. Děti se zavírají do psích kotců a ptačích voliér, slyšela jsem i o vězení pod schodištěm zbudované z postýlky, ze které dítě vyrostlo.

Emocionální tresty jsou používány v rodinách s vyšší vzdělaností. Nejčastější emocí je strach -- ze tmy, ze samoty, z opuštěnosti rodičem. Patří sem zavírání na půdu, do sklepa, potmě na toalety nebo do koupelny v panelácích. Běžné je balení baťůžku a vystrčení před dveře bytu se slovy : "Já takového zlobivého kluka (zlobivou holku) doma nechci. Běž si zlobit někoho jiného." Časté je škubnutí dítětem tak, aby ztratilo rovnováhu a upadlo, děti přece pořád někde padají, takže to nikdo nepozná.

Rodiče své děti v dnešní době oslovují tak vulgárními slovy, až to na ulici a u sousedů budí odpor. Nejde o to říci rozjivenému puberťákovi, že je pitomec, když něco pořádně zkazí, jde o nadávání malým dětem do parchantů, hajzlů, idiotů, ta tvrdší slova tady opakovat nebudu. Některé děti dostávají tělocvičné tresty -- přesmíru kliků, dřepů, běhání, držení těžkých břemen na natažených rukách. Možná to muži znají z vojny, konečně vojenská buzerace a šikana se v některých rodinách běžně praktikují na dětech.

Originální tresty dokáží vymyslet lidé na vesnicích. Trhání kopřiv holýma rukama je nejčastější. Slyšela jsem o běhání bosýma nohama po strništi nebo po čerstvě zoraném poli, bosky děti běhají po ledě, po štěrku, po horkém asfaltu. Slyšela jsem o klukovi, kterého otec strkal nahého do husí ohrady a nechal jej od hus poštípat. Slyšela jsem o matce, která své děti mlátí bodláčím přes nahá záda. Klečení na hrachu a polínkách už se dnes zřejmě nepoužívá, není o tom slyšet, dnes chodí děti klečet na dlaždičky. Mnohé děti přespávají v psích boudách, ve stodolách, garážích nebo kůlnách a to i v zimě v době mrazů.

Zvláštní kapitolou trestů jsou emocionální tresty používané rozvedenými matkami. Matka si dítě nejdříve k sobě připoutává mazlením, objímáním, líbáním a neustálým ujišťováním : "Ty jsi moje holčička, moje zlatíčko, moje pusinka, moje srdíčko, moje...Moje... MOJE. Já tě miluju." Teprve když je dítě dostatečně fixované na matku, začne matka dítě psychicky vydírat. Je schopná pro své cíle způsobovat dítěti krátkodobé psychické šoky, aniž by si uvědomovala, že neubližuje nenáviděnému otci, ale samotnému dítěti. Kdykoliv pak dítě zatouží jít k otci nebo k babičce, matka dítěti řekne, ať si jde, ale pak už ho nebude mít ráda. Málokteré dítě pak ztrátu lásky matky riskuje. Funguje to především u děvčat, ale i chlapečkové tím neuvěřitelně trpí.

Neustálé až hrubé pomlouvání otce před dítětem, osočování a hrané hysterické scény, kdykoliv se matka s otcem setká, uplácení cukrovinkami za negativní postoje dítěte k otci, učení děsu z otce neustálým strašením, co všechno se může dítěti stát, když se s otcem setká, přesvědčování, že dítě musí za trest k tatínkovi, protože zlobilo -- a další a další psychická znásilňování dětské duše. Psychická manipulace je sice pomalá metoda, ale spolehlivá, známe ji také jako novinářskou politickou metodu. Funguje stejně. Sami to doma řešíme, když se malá vnučka dožaduje čokolády za sehranou scénu při předávání dítěte, že k tatínkovi nechce. Stačí říci : "Přestaň, žádnou čokoládu za to nedostaneš." ,a je okamžitě ticho, dítě běží vesele k tatínkovi a je po problému. Neustále řešíme matčinu větu : "Jestli budeš zlobit, půjdeš za trest k tatínkovi a já si už pro tebe nikdy nepřijdu." Neexistuje u nás způsob, jak tomu zabránit. Nebo posuďte sami tento rozhovor :

"Babičko, mně se u tatínka nelíbí."

"Copak se ti u tatínka nelíbí ?"

"Babičko, tys mě nedala bonbónek."

"A pročpak bych ti měla dávat bonbónek ?"

"Maminka mi dává bonbónek, dyž žikám, že se mě u tatínka nelíbí."

"A tobě se u tatínka nelíbí ?"

"Líbí, ale já chci bonbónek."

Emocionální připoutání dítěte k matce, navádění a pomlouvání otce a celé jeho rodiny, strašení, že už maminka nikdy nepřijde -- to jsou dnes velmi časté metody rozvedených matek, které se bývalým partnerům mstí za opuštění rodiny. Ale i naopak, někteří otcové vydírají své partnerky ztrátou dítěte a často se jim to i podaří včetně soudního zákazu styku. Vůbec si přitom neuvědomují, že ubližují především dítěti, které ztrátou matky trpí.

■ ■ ■

Výprasky provázely i moje dětství, všichni mi říkali, že je to moje vinna, protože jsem zlobivé dítě. Chápala jsem to a věřila jsem tomu. Proč ne, vždyť to všichni schvalovali, sousedi, učitelky, příbuzní. Ještě u svých dětí jsem zažila na třídní schůzce nabádání učitelky jedné matce, že má svého syna pořádně doma seřezat, protože při vyučování vyrušuje. Dost jsme se kvůli tomu s paní učitelkou pohádali a podala jsem na ni v ředitelně stížnost. Bohužel mě tato výchova poznamenala i v dospělosti, když mne straničtí funkcionáři neustále za něco trestali. Nevadilo mi to, věřila jsem, že jsem si to zasloužila a pokud jsem se nechtěla něčemu přizpůsobit, už předem jsem s trestem počítala. Brala jsem to jako hru a vůbec jsem si neuvědomovala podstatu.

Velmi dlouho jsem přemýšlela o slovech paní Hany Mudrové (kopíruji):

Je to snad ten správný důvod, proč naše společnost k týrání tak urputně mlčí ? Vždyť i umělci ve svých vzpomínkách na dětství mluví o výprascích (Pavel Zedníček) nebo o dětském domově (Naďa Konvalinková). Proč lidé sklánějí hlavy a odvracejí oči setkají-li se s obětí tváří v tvář ? Sama jsem byla svědkem jednání matky, která na ulici smýkla dítětem, jenž jí nestačilo v rychlé chůzi, tak prudce, až upadlo na chodník a odřelo si nos. Matka ho zvedla se slovy :"Jak to chodíš, ty krávo jedna ?" Asi si mnozí umíte představit hysterické ječení, kterým obdařila muže, jenž se jí zeptal, jak to s dítětem zachází. Kolik českých mužů takové ječení zná ze svých domácností ? Já ho znám od své matky a pamatuji si, jak jsme při něm všichni utíkali kamkoliv, hlavně hodně daleko.

K napsání tohoto článku mne přivedla rozhlasová zpráva o matce, která své dítě Honzíka Rokose raději zabila, nežli by ho předala otci podle nařízení soudu. Dobře se otec zmiňoval o nečinnosti policistů, soudů a sociálních pracovnic. Kolik může být otců, kteří něco takového v naší zemi prožívají ? Statisticky se hovoří o 2.000 týraných dětí za loňský rok a to jsou pouze případy šetřené. Kolik je těch nešetřených ?

V dnešní době matky opouštějí své děti stále častěji. Nevydrží tlak mateřské péče nebo si uvědomí, o co všechno kvůli dítěti přicházejí. Nevydrží tlak finanční nedostatečnosti a bytové stísněnosti, ale svou roli také hraje nedostatečná psychická a fyzická zdatnost, především u děvčat z bohatších rodin, které se ve svém životě nemusely nikdy o nic starat. Pokud o dítě pečuje manžel nebo babičky, popřípadě chůva, je to nejspíš v pořádku, teprve budoucnost ukáže důsledky. Bohužel opuštěných dětí stále přibývá, alespoň v místě mého bydliště. Stoupá počet prarodičů, kteří přebírají vnoučata do své péče.

Ano, bojujme proti násilí, doma i na ulici, protože je evidentní, že občanské násilí v naší zemi narůstá a vláda s tím nehodlá vůbec nic dělat. Novela občanského zákona jenom ztvrzuje stav naší společnosti -- místo tyranů budeme trestat jejich oběti. Děláme to dávno, ve vězení si odpykává či odpykávalo trest několik mladých mužů, kteří statečně vlastním tělem bránili život své matky. Mafie a organizovaný zločin už má téměř každé české město a nejsou to pouze cizojazyčné tlupy. Pojem sexuální otrokářství známe stejně dobře jako okolní svět. Domácímu násilí se v mnoha případech policie vysmívá a neřeší ho. Nacistické a estébácké metody se nikam neztratily, tyrani ani psychopati se nevypařily ze světa.

Dnešní ženy si našly způsob, jak se mstít mužům za to, že je opustili. Přiznejme si, že snášet dlouhodobě psychické poruchy, kterými mnohé ženy trpí, je těžké a pro leckterého muže nesnesitelné. Je to stejné jako snášet ponižování, žárlivost, alkoholismus, hysterii, brutalitu, pedantství nebo bití od muže. Ženy musely snášet tyranství po mnoho staletí z důvodu obživy své i svých dětí. Muži něco takového nemají zapotřebí, protože se sami snadno uživí a snadněji si zajistí bydlení. Proto snadněji své partnerky opouštějí a ponechávají jim děti v péči.

Dnes je ale situace jiná. Dnes je žena schopná se uživit a najít si domov i bez muže a to i přes veškerou platovou diskriminaci. Vzhledem k nízkým důchodům starých rodičů nebo naopak jejich dobrému zajištění, se mnohé matky k rodičům vrací. Ženy jsou vzdělanější nežli byly dříve, sebevědomější, zkušenější a především tvrdší. Leckterá žena zná ze svého dětství tyranství od otce, a protože nechce následovat osud své matky, přebírá iniciativu ve svém vlastním vztahu s mužem a neznajíce jiných metod mezilidských vztahů, dělá to, co se doma naučila. Příklady Ondřeje a Jakuba z Kuřimi a psychicky zmanipulované Terezky není náhoda ani ojedinělost. Doufejme jen, že případů jako je smrt Honzíka Rokose nebude přibývat.

Postavme se proti násilí, pišme o něm a alarmujme společnost. Domáhejme se odpovědnosti orgánů činných v trestním řízení. Nerozlišujme tyrana od tyranky. Mlčeli jsme k vraždění Němců při odsunu -- to se dá zdůvodnit nenávistí k okupantům, mlčeli jsme a mlčíme dodnes k mučení a vraždám třídních nepřátel za socialismu -- to se dá zdůvodnit vírou. Proč ale mlčíme dnes k mučení a vraždění těm absolutně bezbranných a nevinných malých dětí ? Jak si takový hyenismus zdůvodníme ?