V době, kdy "čas jsou peníze", nenajdeme kolem sebe většinou nezištně štědré jedince. Společnost, založená na sobectví, se chová sobecky. Sobecky se chová autor, sobecky se chová výrobce a prodejce, sobecky se chová i spotřebitel. Každý chce přežít - maximalizovat zisk a minimalizovat ztráty. Přežít může ale jen na úkor toho druhého. Je to království, ve kterém je zisk vším a zisku je podřízena i radost. I za štěstí se musí platit.

V historii téměř nedávné dostal autor - tvůrce zaplaceno za výsledek své tvorby. Za práci, kterou odvedl. Z ní žil. Ne z tantiém. Trubadůr dostal zaplaceno za svůj zpěv na tržišti a barvitost příběhů. Skladatel dostal zaplaceno za skladbu od objednatele té skladby či svého donátora. Bohatce, který obdivoval jeho tvorbu, talent, nadání. Krásu. Který potřeboval dodat si společenského lesku podporou krásy. Obdivem ke kráse. Tak žil Bach, Mozart i Beethoven. Zaplaceno dostala tiskárna, která vytiskla a prodala noty. Zaplaceno dostal i orchestr, který skladbu přehrál. Ten, kdo poslouchal, většinou neplatil nic. Přišel, pozván na společenskou událost, kořit se štědrému donátorovi a ona kultura byla jaksi navíc - k pivu, vínu, úctě či a radosti ze společenství. Z rituálu potvrzení moci mocného.

Trvalým sponzorem kultury byla církev. Za zvukem zvonů, varhan či chorálů šli věřící a uvnitř v chrámu se dozvěděli poselství. Kultura byla součástí rituálu víry.

Trvalým sponzorem kultury byl panovník. Stavěl památníky, paláce. Umělci je zdobili na jeho příkaz spodobněním jeho předků, hrdinství či bohů. Kultura byla součást jeho kultivovanosti, jeho moci. Rituálu moci mocného. Bez panovníků a moci církve by nebylo Hieronyma Boshe ani Michelangela.

Trvalým sponzorem kultury byl v počátcích kapitalismu, kdy vznikala ekonomická impéria, i nástupce vladaře - onen dnes vysmívaný či mnohými nenáviděný "kapitalista". Člověk, nadaný organizačním talentem a vůlí vytvořit předmět, který ti druzí potřebují a zaplatí mu za něj. Člověk s úctou ke společnosti, která mu to umožnila. Člověk, který na umu a práci druhých postavil své bohatství. Člověk, který uměl bohatství hromadit. Vznikly sbírky a muzea.

Je smyslem vlastnit, nebo užívat?

To vše byly společnosti, založené na živé, živě tvořené a živě interpretované kultuře. Kultura vyžadovala a živila autory, herce, hudebníky, řemeslníky, sochaře, malíře i grafiky a stmelovala povznášejícími estetickými prožitky společnost. Na vesnici i ve městě. To vše byly ale modely minulosti, dnes živé už jen v třetím světě rozvojových krajin. Tam, kam technologie nevpadla, aby zničila důvod, proč by se měli lidé scházet a společným zpěvem utvrzovat sebe i svého boha z radosti, že prožili den a těší se na zítřek.

Nikdo se nezabýval autorskými právy hraní po hospodách a na tržištích. Ani autor, ani jeho donátor.

Hluboce rituální prožitky živé kultury v bezprostřední blízkosti nahradilo okouzlení a fantazie dálek. Přenos. Začala éra telegrafu a rádia. Technika a technologie umožnily odcizit tvorbu jejím tvůrcům a pomocí radiových vln ji rozeslat - anonymním příjemcům. Nikdo neřekl děkuji, potlesk nebylo slyšet. Živelně vzniklé a svou bezprostředností fascinující společenství živé kultury nahradil odcizený individualismus tvorby i kulturního konzumu. Bezdotykových, bezkontaktních prožitků, u radiového přijímače. Jednosmyslových prožitků. Ale také první, prozatím nesmělé komercionalizace onoho konzumu. Vznikly herecké odbory.

Konzervovaná existence

Dalším impulsem byl záznam. S fonografickým válečkem nalezla živá i vzduchem šířená kultura tlačítko replay - možnost opakovaného vyvolání již jednou prožité reality. S fonografickým válečkem přišel i rozmnožovací průmysl. Přišla kultura, tvořená a rozmnožovaná za účelem prodeje rozmnoženin, nikoliv originálů. Slova hand made nahradilo slovo made či fabric. Řemeslo i umění pohltil průmysl. A přišel i zákon, který řekl, co se může a co se nemůže. Kdo má jaká práva a co je nelegální. Nelegálním se stalo rozmnožování bez souhlasu autorů a majitele originálního díla či jeho záznamu. Ale nikdo to stejně neřešil, neboť mimo továrny a konkurenci mediálních podnikatelů nikdo nevytvořil domácí recorder. Gramofony byly stále jen a jen playery. Válečky, které dovolovaly nahrávat, rychle zmizely...

Anarchie je forma společenské sebeorganizace

S příchodem magnetofonu započala éra demokratizace mediální konzervované kultury a s ní i éra pirátství. Stále ještě nikdo nic neřešil, neboť gramofonový průmysl zažíval boom a společnost byla bohatá. Gramofonová deska nestála mnoho. Magnetofonová kopie vždy byla ztrátová a kopie kopie kopie už byla neposlouchatelná. Autorská práva byla už ale dovedena k mezinárodním standardům a dokonalosti. Kultura se stala podnikáním. Za možnost rozhlasového vysílání záznamů se začalo platit.

S érou počítačů přišel internet. Fenomén napůl armádní a napůl hippies. Armáda mu dala rezistenci vůči napadení a pokusu o zničení. Hippies a studenti dodali filosofii. Sdílet holku s kamarádem bylo stejné jako sdílet na internetu s tisícovkou podobně postižených kamarádů knihu Timothy Learyho "The Psychedelic Experience". Nebránila se ani holka, ani Leary. V éře volné lásky a univerzitních knihoven se autorským právem nikdo nezabýval a zabývat nechtěl. Ani autoři té doby, ani konzumenti. Heslem internetu, života i sexu bylo sdílení. Stejně jako bezstarostné mládí dětí květin vystřídaly starosti všední, uzavíral se i prostor internetu univerzitního a otevíral se prostor internetu komerčního.

Konec kapitalismu vinou Moorova zákona

Počítačová revoluce pokračovala dle empiricky vysledovaného pravidla, že množství informací uložených na křemíkovém čipu o dané ploše se zdvojnásobuje za určité časové období. Axiom popsal v roce 1964 pozdější zakladatel firmy Intel Gordon Moore, po němž se jmenuje - Moorův zákon. Zpočátku byla perioda zdvojnásobování jeden rok, v současnosti je zhruba 18 měsíců. Zvýšená rychlost procesorů a kapacita disků umožnila záznam psaného slova, digitalizaci kultury minulosti, digitalizaci zvuku i éru digitalizovaného obrazu. Privátní se na síti stává celospolečenským. Nespotřebovává se a neznehodnocuje se používáním. Učíme se sdílet své zážitky a myšlenky, učíme se sdílet vědomosti i plody své práce. Zadarmo. Autor poskytne to, co poskytnout chce. Pro individuální potřebu všech. Produkt, myšlenku. Ale pokud někdo jiný dílo poskytne (a jako že se tak děje masově) bez autorova vědomí, dostáváme se do prostoru parazitního, který může existovat pouze, budou-li ještě i jiné legální kanály šíření, aby původní autor neumřel hlady. V případě stoprocentního převedení distribuce na internet jsou možné pouze dva modely - celospolečenské vlastnictví všeho, jakýsi internetový komunismus provázející ovšem i komunismus i v reálném světě, a nebo drakonické celosvětové restrikce, vedoucí až k likvidaci či ilegalizaci internetové sítě, certifikaci a autorizaci požadavků jednotlivých autorizovaných uživatelů v prostřdí totálního dozoru nad sítí. Secure internet už ale nebude nikdy internetem svobody. Bude orwellovským světem totální kontroly. Povede k okleštění lidských práv i v reálném světě. Daleko více bude podobný poštovním obálkám s modrým pruhem od soudu - dopisům s doručenkou do vlastních rukou. A stačí k tomu málo. Sjednotit globálně legislativu a nepřipustit propojení u zemí s odchylnou legislativou. Identifikovat totožnost individuálního uživatele pomocí fingerprintu s odpovědností za chování v síti, autorizovat každý přípojný bod unikátním ID přiřazeným k jeho správci s odpovědností za chování bodu v síti a autorizovat každý požadavek na přenos informace s povinností záznamu všech identifikátorů. U mailové komunikace zasílat nikoliv obsah, ale pouze průvodku - metadata o nabídce obsahu spolu s identifikátorem subjektu. Zpoplatnit transakce výkonově. Svět bez virů, bez spamu, ale i bez soukromí. Dokonalý svět pro totální e-business s multimediálním obsahem.

A právě Moorův zákon posunutý do prostředí dnes už multimediálního a širokopásmového, svou anonymností demokratického internetu je dnes neodvratnou hrozbou pro veškerou kulturu, tvořenou záměrně za účelem ekonomického zisku. Vzdání se autorských práv spolu s poplatky za šíření a všeobecné sdílení je jediný mechanismus, který je perspektivně vývojově životaschopný, nemá li se zničit sám internet i globální masová kultura tvořivosti znalostní společnosti, která ho provází.

Individuální odpor autorů či výrobců rozmnoženin vůči fenoménu nelegálního šíření je marný, i když pochopitelný. Neumí najít jiný ekonomický model, než je ten, postavený na exkluzivitě individuálního vlastnictví. Demokratizaci tvorby i konzumu opřenou o běžné vlastnictví vysoce produktivních výrobních prostředků a běžné používání vysoce výkonných komunikačních technologií nelze efektivně zabránit. Celosvětový koncept autorského práva v té podobě, v jaké ho známe, je mrtev už nyní, i když si to nahrávací společnosti a jiní vlastníci duševního vlastnictví nechtějí přiznat. V tuto chvíli má celosvětová komunita uživatelů Sítě dostatečnou moc nad vládami svých zemí, aby byla schopna se efektivně postavit na odpor individualizaci a privatizaci celospolečenského vlastnictví a užívání. A jelikož tvůrců stojící mimo síť je méně, než konzumentů na síti či na ni napojeno, převaha zájmů je i neodvratným střetem - demonstrací politické síly v nadcházejícím globálním politickém střetu o práva autorská a práva uživatelská. Veřejný zájem stojí na straně uživatelů. Do deseti, maximálně dvaceti let - poté, až dnešní elity z vysokých škol vzešlé, internetovou kulturou a sdílením odchované, dospějí do postavení v exekutivě i zákonodárství, a uvědomí si naléhavost potřeby střetu, se systém individuálního zpoplatnění konzumu virtualizovaných kulturních statků zhroutí.

Nosnou bude idea veřejných knihoven jako celou společností finacovných a podporovaných stánků vzdělanosti, idea copyleft - uživatelských a distribučních modelů, postavených na sdílení, umožňující pokrok online a nebrzdící ho z marketingových či konkurenčních důvodů.

Jakou ale bude společnost uznávající copyleft v éře globální knowledge society?

• Nebude funkční společensko organizační schéma client - server. Role metropolí jako center vzdělanosti, moci a organizace společnosti zanikne.
• Jako nejefektivnější se ukazuje celulární urbánní struktura peer to peer, využívající přírodní zdroje efektivně a minimalizující dálkovou logistiku - a to i v reálném světě
• Nebude to společnost elitářská, segregační. Internet dává poznání, že každý jsme v určitém oboru odborníkem a v jiném žákem. Proč by žák nemohl učit svého učitele? Technologie e-learningu nemá onen "stupínek", povyšující autoritu učitele. Rozhodná je pouze znalost. Ukázkou takto demokraticky tvořené banky dat je Wikipedie a její ekvivalenty, užívané dnes už i tajnými službami. Kdo je tvůrce a kdo je uživatel? Role se v kolaborativním, beztřídním a společensky nestratifikovaném prostředí stírají.
• Nebude to společnost závislá na ekonomické převaze. Vlastnictví je méně podstatné než gramotnost - ovládání nástrojů komunikace a tvorby, používání logiky k efektivnímu zvládání úloh
• Nebude to společnost několikastupňově vertikálně řízená. Nebude to e-vláda, ale e-rozhodování. Úloha vlády a institucí zastupitelské parlamentní demokracie bude minimální, ne-li jen poradní. Vůle jedince v harmonii s vůlí celku je reálnou vizí takovéto organizace. Efektivní sebeorganizaci společnosti umožňují řídící počítačové technologie s umělou inteligencí už nyní, jejich role vzroste, stejně jako role efektivního spolurozhodování na nejnižší úrovni - přímé demokracie či "anarchistického" konceptu horizontální sebeorganizace, a to včetně plánování spotřeby a rozhodovací předvídavosti - good governace a regulatory framework. E-economics je pak stejně reálná, jako e-government.
• I ekologové si přijdou na své, neboť role neefektivity konkurence a ekonomiky nadbytku poklesne. Umí li dnes každý počítač řídit plynule své vnitřní činnosti v závislosti na zátěži jednotlivých částí systému a stavu baterií nekonkurenčním způsobem, proč by to neměla umět společnost?
• Efektivita společenského pokroku s minimalizací nákladů na jednotku výkonu, stejně jako kontinuální harmonizace společenských zájmů bude onou politikou zítřka. Mechanizace a automatizace výrob to umožňují. Jediným kritériem, které dnes brzdí pokrok, je spekulace na virtuální zisk z futures kontraktů a velmocenská logika moci. Územní teritorium ale přestává mít v éře globální dopravy význam mimo těžby surovin. Ovládat druhé je stejně neefektivní jako být ovládán. Podílet se znamená se dobrovolně a vlastním uváženým a zároveň efektivním rozhodnutím vzdát individuálního cíle, který není v harmonickém vztahu k okolnímu světu. Efektivita (rozdíl nákladů a přínosů) překonání odporu okolí je jediným kritériem pro harmonii jakéhokoliv rozhodnutí. Písek není dobré mazivo pro žádný stroj... Jako symbol takové společnsoti mi připadne případné puzzle.

Efekt motýlího křídla

Tato globální společensko evoluční změna může být způsobena změnou pouhého jednoho dílčího parametru mechanismů, spoluřídících chod společnosti - změnou chápání užití duševního vlastnictví, uplatňovaného dnes už neefektivním jednostranným zvýhodněním prospěchu jedince nad prospěchem společnosti, dnes už neefektivním zvýhodněním tvůrce nad konzumentem. Preferencí prospěchu z vlastnictví nad individuálním i celospolečenským prospěchem z co nejširšího užití. Nebude-li to hned zítra, bude to pozítří. Stejně jako největších výsledků dosahují největší univerzity a technologické parky kumulací výzkumných prostředků i množstvím vědců a jejich znalostí v nekonkurenčním prostředí kolektivně spravovaného duševního vlastnictví, stejného výsledku lze dosáhnout i jinde. Ke všeobecné spokojenosti zúčastněných. Internet kdysi vznikl právě proto. Jako veřejná služba pod heslem vědci sobě. Veřejná služba, veřejný statek a veřejný zájem jsou totiž klíčem k budoucnosti. Snad demokratické budoucnosti. Pouštěj chléb svůj po vodě, po čase se s ním shledáš. Rozdej svůj díl mezi sedm, ba i osm, nevíš, co zlého se na zemi stane...