6. 7. 2007
Skutečnou moudrost stačí šeptatHezké chvilky bez záruky od Věry Chytilové jsou velmi špatný film< Věra Chytilová v Karlových Varech. Foto Dominika Švecová.
Natáčíte-li filmy, vždycky se podílíte na nějaké tradici. Existuje mnoho triků a modelů a formulí, kterých většina filmů do určité míry vždycky využívá. |
A tyto skutečnosti nevybírají tvůrci náhodně -- jsou to techniky, jejichž prostřednictvím tvůrce sděluje příběh či emoci divákovi. Například existuje známá "hollywoodská křivka" -- kdy sled událostí dospěje přibližně půl hodiny před koncem filmu do krize, ale pak se krize uspokojivým způsobem vyřeší, než film skončí, a v důsledku řešení se postavy poučí o něčem novém, anebo se dostávají do nové situace. Ale lidi už začíná hollywoodská křivka nudit. Děj začíná být předpověditelný, nerealistický, neuspokojivý, umělý. Taková struktura nám dnes připadá jako hluboce nepůvodní a proto nás nijak neovlivní. I většina ostatních kinematografických technik a formulí se nakonec stává takovýmto způsobem otřepanými, nepřesvědčivými a nepoužitelnými. Každý skutečně talentovaný filmař musí být schopen s nimi citlivě pracovat -- nemusí je nutně úplně opustit, ale musí jich používat citlivě, aby bylo jeho sdělení stále ještě komunikováno, ale novým a relevantním způsobem. Používání filmových prostředků určuje, do jaké míry může film ovlivnit skutečnost. Což, pokud má film vůbec něco znamenat, je nezbytné. Ale, na druhé straně, film, ani žádné jiné umělecké dílo, není reprodukcí chaotického, rozlézajícího se světa. Právě chaotickým, rozlézajícím se světem se zabývá Věra Chytilová ve svém nejnovějším filmu Hezké chvilky bez záruky. Chce ukázat, jak neuspokojivě chaotičtí, nervózní, iritující, obtěžující a sobečtí jsou obyvatelé tohoto světa. Problémem je, stejně jako v jiných filmech, kde umění a život nejsou dobře vyvážené (viz film Lola), že je nám sice jasné, čeho se Chytilová snaží dosáhnout, ale její film nás nezaujme (nebo, jako v mém případě, nás absolutně naštve.) Film vypráví příběh psycholožky Hany a jejích šílených pacientů. Ti všichni spěchají a klopýtají životem a nejsou přitom vůbec schopni normálně vyjít se svými rodinnými příslušníky, milenci, či jinými členy společnosti. Chytilová napsala scénář k svému filmu s psycholožkou Kateřinou Irmanovovou, a film se tak soustřeďuje na Haninu interakci s pacienty. Asi si budete myslet, že to vede k určitému psychologickému přístupu při vytváření filmových postav. Bohužel tomu tak vůbec není. Chytilová nedokáže svým postavám vdechnout život ani s nimi neumí zacházet citlivě. Redukuje je všechny na stereotypy a využívá při tom známých formulí. Snad všechny postavy, které v tomto filmu vidíme, jsou známými jednorozměrnými modely. Boleslav Polívka diváka irituje, když "hraje sám sebe", tedy, hraje typickou sobeckou, znuděnou, bohatou filmovou hvězdu, která je posedlá jen sebou samým. Je překvapivé vidět herce, který byl v minulosti schopen tak citlivých hereckých výkonů, že sám sebe zobrazuje takto plochým a nepůvodním způsobem. Pak ve filmu vystupuje Eva, galeristka, svobodná matka, která se obléká, jako by byla o dvacet let mladší, než skutečně je, a vrhá se na muže bez jakéhokoliv ohledu na svého syna. Je to také známý prototyp. Eva je typem promiskuitní, sobecké matky. Hana je zase ctnostnou pracující manželkou a matkou, která si nikdy nestěžuje. A samozřejmě je provdána za typicky primitivního, líného manžela."Kde mám večeři, ženská!" Ach, kolikrát jsme to už přece slyšeli. Všechny postavy v tomto filmu odpovídají jen naprosto otřepané formuli. Jak může proboha mít tento film vůbec nějaký význam pro současnou společnost? Nejenže je nudné sledovat stereotypní, papírové postavy, avšak vzhledem k tomu, že to jsou typy, které jsou známé už snad tisíc let, film nám nedokáže říct nic o moderním světě, co bychom už nevěděli. Tento film je absolutně nesympatický, stejně tak, jak je naprosto nerealistický. Postavy jsou buť naprosto sobecké a stupidní (Eva, nebo manžel), anebo totálně ctnostné (Hana). Proboha, přece si ve svém věku Chytilová už snad mohla uvědomit, že svět není takto černobílý, že lidská přirozenost se skládá z mnoha odstínů nejen černé, bílé a šedivé, ale z milionů dalších barev a zvláštností. Film nepřináší z psychologického hlediska vůbec nic nového. Psychologie přece zkoumá činy lidí, které vyplývají z jejich mentálního a duševního rozpoložení. Ale v tomto filmu nemáme naprosto tušení, co se odehrává v myslích či srdcích postav. Namísto toho, aby Chytilová vstoupila do osobností svých postav, tancuje kolem nich svou hystericky pohyblivou kamerou, která v divácích nevyvolává nic než nevolnost. Režisérka je ovšem touto technikou známa a spoléhá na ni už celá léta. Jenže: jaký semantický obsah nese tato technika? Co tato technika komunikuje? Má snad zdůrazňovat chaotickou podstatu světa? Pravděpodobně, ale když se snažíme pojednat o tom, jak jsou lidé špatní, či o tom, jak jsou emocionálně zakrnělí, bylo by přece lepší poskytnout jejich osobnosti určitou hloubku a tu zkoumat, a nikoliv zakrývat absenci jakékoliv skutečné moudrosti nervózním pohybem kamery. Kamera, nervózně se pohybující sem a tam, má zjevně filmu dodat dynamičnost. Jenže pokud by film sděloval nějaké skutečné porozumění světu a dnešku, povrchní pohyby kamery by nebyly nutné. Ano, Chytilová je "aktivistka". Ale dokazuje její hysterické poskakování vůbec něco? Jaký to má smysl vyvolávat v divákovi nepříjemné pocity. Křik funguje jen tehdy, má-li člověk co říci. A pokud má člověk opravdu co říci, křičet ani není nutné. Skutečnou moudrost a porozumění věcem stačí šeptat -- lidé jim přesto porozumí. Film Hezké chvilky bez záruky není ničím jiným než jen směsicí technik a stereotypů a formulí. Skutečný život do tohoto filmu nevkročí. Máme tu jen otřepanou strukturu několika provázaných příběhů, celou řadu plochých, nesympatických postav, a roztřesenou kameru. Z takového filmu se nedovíte nic o ničem. |