"Po celou dobu komunismu Památník národního písemnictví nakupoval i rukopisy zakázaných autorů. Hnusný režim byl alespoň v tichu archivu ochoten připustit, že se jednou může hledat a nacházet projev českého ducha, který se bude potomkům hodit k jejich úvahám o tom, proč žijí a jak žít po svém, tedy zvláštně. Na veřejnost autory nepustili, ale do skryté paměti ano.

Zrušení institucí jako je Divadelní ústav či Památník národního písemnictví není jen projevem vůle uspořit. Je to projev nevyslovené vůle všeobecně zblbnout a vystavit se zapomnění. Když nám bude chybět vlastní paměť, budeme muset převzít nějakou cizí. Nebo se pohybovat jako náměsíčníci, kteří za hlavní četbu mají noviny zadarmo a letáčky o posledních slevách v blízkém obchodním domě."

Jan Šícha, "K čemu jsme měli a máme Památník národního písemnictví", Rádio Česko, kompletní text ZDE

šok │ V pondělí se má konat ministerská porada, na které se rozhodne o osudu Památníku národního písemnictví. Jedinou snahu, jak zachránit funkční celek této národní kulturní instituce před barbarismem této vlády a nedopustit zabalení jeho sbírek do krabic kdesi v nějakém skladu, vyvinula Národní knihovna. Její ředitel Vlastimil Ježek napsal projekt, ve kterém uvažuje o vzniku Národního literárního institutu, pracujícího ve stejném režimu, jako Slovanská knihovna - čili se zázemím rozpočtově silné instituce a přitom velkou mírou autonomie. Jakou naději ale má Ježek proti politické snaze pravice vyvrátit historické tradice a svému ideologizujícímu pohledu podřídit vše? Jeden z ministrů kultury za ODS dokonce na začátku devadesátých let uvažoval o zrušení celého resortu...