I když s jeho občanskými postoji vcelku můžu souhlasit, nemůžu mlčet k jeho z mého hlediska nesmyslnému úvodu, kde si vypůjčuje Máchu v plochém a pokřiveném obraze jak jeho samotného, tak doby, v níž působil, aby přešel rovnou k hrozbě neoliberálních reforem. Je známá věc, že Máj byl soudobou kritikou přijat dost nevlídně, stejně jako že se řadí k velkým dílům romantické Evropy, odkud asi Mácha čerpal inspirace a taky to, že byl romanticky nezávislým duchem. Tady ale, zdá se mi, končí věcná základna postřehů pana Kužvarta a dále následují jeho šablonovité představy, které mají posloužit jako východisko k moralistnímu útoku na současnou českou společnost. Taky se mi věru nelíbí, v jakém je stavu, musím zdůraznit, ale ani na chvíli by mě nenapadlo podle potřeby tak nehorázně ohýbat naše dějiny naší literatury, protože jsem přesvědčen, že ani jim ani nám to nedělá dobře.

Už samotná představa osamoceného, proti pražským provinčním obrozencům bojujícího Máchy je hrubě zavádějící a jako kdyby podprůměrnému americkému filmu z oka vypadla: "Do poněkud úzkoprsého prostředí provinčního města nezapadal, nectil starší autority, byl až příliš svůj. Byl již vášnivým romantikem a v osobním kontaktu byl asi dost nesnesitelný, nekomunikativní, romanticky exaltovaný individualista."

Co na tom, že Mácha studoval např. u J. Nejedlého a Josefa Jungmanna, kterého obdivoval a který ho podporoval v českých básnických začátcích -- věru bájná neúcta ke starším autoritám, ba přímo nechuť! Co na tom, že kolem sebe shromáždil kroužek později významných osobností našeho kulturního dění, mezi nimiž nechyběl ani K. J. Erben, K. Sabina nebo F. L. Rieger, pravidelně se s nimi scházel a společně s nimi piloval svá první literární dílka -- věru nesnesitelná, nekomunikativní osobnost!

Co na tom, že pražští "obrozenští" studenti, či čeští intelektuálové obecně před rokem 1848, byli povětšinou v myšlenkovém boji s pražskou, provinční a vesměs německou měšťanskou kulturou, o které se pan Kužvart domnívá, že charakterizovala obrozenské prostředí, že mnozí z nich podobně jako Mácha sdíleli revoluční ideály a dvanáct let po Máchově smrti se celoevropského povstání zúčastnili!

Co na tom, že se Mácha choval tak provokativně především vůči rakouské správě, a nikoli, jak si představuje pan Kužvart, k obrozenským kruhům, jejichž byl ve skutečnosti velmi vyhraněnou součástí! Hlavně že tu máme pohádku o robinzonsky osamělém, pokrokovém Máchovi, který je natolik "příliš svůj", že ho nikdo ze zpátečnické společnosti nesnese -- jak hezky se to hodí, když si chceme postěžovat na poměry a zároveň se trošku připodobnit k onomu hrdinovi bez bázně a hany, ukázat, na čí straně je pokrok!

Už přímo trapné jsou pro mě pasáže o "záhadách" Máje -- dedikaci a úvodní vlastenecké básni. Kdyby pan Kužvart nebyl uvězněn ve své pokřivené šabloně, kterou použil pro "nástin" Máchova veřejného působení, nemohlo by k tomu dojít, protože by mu muselo být zřejmé, že nejde o žádnou záhadu, nýbrž že věci do sebe naopak velmi dobře zapadají a že především dedikační báseň svým způsobem vplývá do celého Máchova myšlenkového a hlavně politického směřování.

Ostatně ideálním cílem Máchy byla revoluce, která by emancipovala český národ a "krví smyla vinu Bílé hory", jak sám doslova říká. Dedikací se nemá smysl v kolejích načrtnutých panem Kužvartem zabývat, protože věnování mívají tisícero odůvodnění a nelze z nich nic zásadního dovozovat, zvlášť když kloužeme jen po povrchu. Jedno mi připadne však skoro jisté -- vzkaz "pražským obrozencům" to nebyl, natožpak vyrovnávání účtů -- Mácha sám byl činným členem obrozenské obce, a navíc těžko dopředu mohl tušit, jaký jeho Máj bude mít ohlas. Mstít se někomu tak, že ho neuvedu v dedikaci svého prvního většího díla, to je opravdu originální myšlenka.

Projde-li si pan Kužvart věnování v dílech 19. a 20. století, jistě nakonec zjistí, že mnohdy se jedná o zcela neznámá jména, případně o jména, která mají velice nejasný vztah k dílu samotnému. Není jediného důvodu, proč by Mácha měl svou báseň věnovat některému obrozenci, nevím o tom, že by si obrozenci navzájem často dedikovali básně; většinou se jedná o osoby nějak jim blízké, podobně jako se dneska věnují naučné knihy přátelům, příbuzným, a ne vědeckým autoritám. Je to stejné jako dělat záhadu toho, proč J. Neruda nevěnoval své Hřbitovní kvítí někomu z okruhu májovců, nýbrž svému předčasně zemřelému příteli.

Ale i kdyby o veřejném působení K. H. Máchy věděl pan Kužvart jen to, co ví, tedy zjevně velice málo, ale přečetl si aspoň básníkovo dochované dílo, které není -- bohužel -- zas tak rozsáhlé, nemohl by se podivovat nad tajemnými záhadami dějin naší literatury. Věděl by za prvé, že velká část Máchových děl je psaná stylem, který on považuje za doménu "obrozenských pisálků", oněmi romantickými veršíky, nad nimiž se dnes s oblibou druhořadí i třetiřadí básníci ušklíbají.

Nemá ani smysl uvádět konkrétní příklady, stačí si otevřít Máchovo souborné dílo. Tím samozřejmě není řečeno, že by i Mácha byl pisálek, naopak to nutí k elementárnímu zamyšlení, zda jednoduše taková nebyla před 170 lety dobová básnická konvence. Za druhé by ale věděl, že je Mácha ne náhodně, jak vyplývá z jeho veřejného působení, autorem silně vlasteneckých básní, jako je Hrobka králů a knížat českých a především Balada (dobově Balláda), kterou si dovolím uvést (podle pravidla báseň za báseň):

Pokraj skály jinoch sedí,
V jeho rukou harfa dřímá;
Prvním jitrem v dálku hledí --
Vyskočí i takto hřímá:

"Pohřbi harfu hloubi černá; --
Pevný meč mi v pevnou ruku;
Vzhůru! Za mnou! Mládež věrná!
Skončíme ať vlasti muku!"

Letí harfa mezi skály -- --
Posledně zavzdechne sobě; --
"Dobrou noc!" zdál struny vály
Na svého co pěvce hrobě;

"Bílá horo, bílá horo!
Odstři příkrov, jenž tě kryje,
Jitro tvé juž svítá skoro
Naše krev tvou vinu smýje."

"Sněžka zdvíhá čelo jasné
Krakonošů lampa plane
Krvavé až zoře zhasne,
Zlaté Čechů slunce vstane!"

V okruh vlasti zavzní plesy,
Hučí jitrem řeky zdmuté;
České zazní v kolo ledy,
I za lesy zvony duté.

Co tu tedy pan Kužvart představil jako záhadu, ne-li Máchovu dobře skrytou karikaturu poměrů, je ve skutečnosti organickou součástí celoživotního básníkova díla, a to nejen slovesného, ale i v oblasti veřejného kulturního působení. Nejenže na tom není nic překvapivého, dá se to v kontextu docela dobře očekávat. To, že Máj nebyl přijat dobovou kritikou, na skutečnosti nic nemění, nemění to především nic na tom, jakým způsobem se Mácha účastnil života naší obrozenské společnosti a jaké bylo myšlenkové podhoubí jeho díla (a jeho dílo není jen Máj). Jenže to by člověk nesměl mít svoji černobílou představu o našem národním obrození a pohádkové pojetí romantických básníků.

Aby bylo jasno, na principech samotných, o nichž píše pan Kužvart, nenacházím nic špatného, ostatně osobně jsem podepsal výzvu Jsme občané! a s jeho rozčarováním z české společnosti sdílím, stejně jako snahu o probuzení ze spotřebitelské letargie. Ale odmítám tyto věci zcela nepatřičně a násilně vykládat pokrouceným a zploštělým obrazem minulosti, zvláště má-li být onou projekcí našich problémů jeden z našich největších básníků v jedné z nejvzrušivějších dob v dějinách našeho národa.