Otevřený dopis primátorce města Karlovy Vary JUDr. Veronice Vlkové

(Na vědomí Syndikát novinářů České republiky)

Autorka, Anna Fidlerová, nar.1919, je členka Syndikátu novinářů ČR. Od roku 1955 bydlí v Karlových Varech, kde působí s výjimkou normalizace jako novinářka.. Po rehabilitaci v roce 1990 se vrátila ke své novinářské práci, ale vzhledem k věku už jen jako volná novinářka, V současné době píše jako externí spolupracovnice do Mladé fronty DNES, Práva a měsíčníku Promenáda.

Pokud jde o reakci na níže uvedený otevřený dopis: Pokud vím, vydala jej ČTK, sice jen ve zkráceném znění, a od ní to převzala Mladá fronta a Právo, píše autorka a pokračuje: Paní primátorka se dosud neozvala. Na jednání zastupitelstva města 19. prosince podali opoziční zastupitelé návrh, aby do programu byl zařazen bod týkající se poskytování informací a přístupu novinářů na tiskové konference města. Návrh byl většinou hlasů zamítnut. Toť vše.

Vážená paní primátorko,

reaguji na informaci, otištěnou v Karlovarském deníku dne 14.prosince 2006 pod titulkem Jiná doba. Redaktorka zmíněného periodika Jana Kopecká v něm píše, že vedení města na tiskové konferenci dne 13.prosince prostřednictvím tiskového mluvčího oznámilo, že na tiskovky budou mít přístup novináři už pouze na jmenovité pozvánky. "Jedno jméno v nich bude chybět," dodává Kopecká. "A to mé."

Vedení města si tedy napříště bude vybírat, koho na své tiskové konference bude zvát a koho ne.

1. Konečně ženy v politice?

2. Peníze až na prvním místě?

3. Mrknutí do světa že by "čisté" politiky?

4. Na okraji vědy a jejích problémů?

5. Aneb co nás čeká a nemine?!

V poslední době poněkud umlkla nebo se utlumila diskuse o bankovních poplatcích v českých bankách (i když pojem česká banka bych už možná neměl používat, protože je zavádějící). Co bude dál? Jedno je téměř jisté. Vláda nám nejspíš nepomůže. Ta minulá neměla příliš velký zájem a ta nová bude nepochybně spíš hájit zájem bank než občanů, i když největší strana má v názvu slovo občanská. Ale to se dá pochopit, protože název Bankovní demokratická strana nejspíš voliče nepřitáhne. Koneckonců, žádná strana si to s bankami nebude chtít rozházet. Banky o nás totiž ví mnohem víc, než kdejaká jiná instituce a navíc mají peníze, kterými se dá například sponzorovat činnost politických stran nebo organizací, které to udělají za banky.

A tak by si měl občan pomáhat sám. Přemýšlel jsem o tom, zda je to vůbec možné a myslím, že to možné je.

Policejní statistici a statičtí policisté si libují, že nám/jim ubylo dopravních nehod a objetí/obětí na našich/jejich komunikacích. Věta, že nám/jim klesl počet dopravních nehod, tento podivný žargon, je těžko pochopitelný. Přejeli nám dva chodce, říká policejní mluvčí a je to tak cizí. Přejeli přece dva táty od dětí a s tím mluvčí nemá nic společného.Je to jen mezi těmi dětmi, mámou a přejetým tátou. Ani nešel z hospody, jen z práce.

První část této básně je ZDE

Pod stromeček sháníme pilně a neomylně dary od srdce, neváháme si vypůjčit od štědrých bankéřů na úrok protilidský a nemravný. Prachy nehýbou světem, ale námi. Co je to štěstí, muška jenom zlatá -- dnes máš a zítra sháníš petlice proti exekučním bombarďákům. Vánoce přišly, odejdou, již další rok opět se sejdeme u kapra a tučného salátů, podráždíme žlučníky pečivem nabitým tukem a cukrem -- a pod stromečkem třeba nalezneme dar darů. Kdo ví?

Ve věku 93 let zemřel Gerland Ford, který se stal v roce 1974 prezidentem poté, co po skandálu Watergate musel Richard Nixon opustit Bílý dům. Ford byl jediným nezvoleným prezidentem v americké historii.

Ford byl "náhodným prezidentem", píše o něm deník Guardian. Vybral si ho Nixon. Ford měl hluboké politické zkušenosti, ale nikdy nebyl ve vrcholové americké politice. Byl otevřený a přímý, zatímco Nixon byl uzavřený a spiklenecký.

Ford se předtím také stal prvním nezvoleným americkým viceprezidetem poté, co nahradil Spiro Agnewa, který také musel rezignovat v důsledku skandálu.

I pro miliony Američanů, kteří o dva roky předtím hlasovali pro Richarda Nixona, byl příchod Geralda Forda do Bílého domu vítaný navzdory tomu, že byl nezvoleným prezidentem. Američané obdivovali jeho otevřenost a přímost.

Podrobnosti v angličtině ZDE

Irácký odvolací soud rozhodl, že trest smrti, k němuž byl odsouzen bývalý irácký prezident Saddám Husajn má být vykonán. Soud odmítl odvolání, které podali Saddámovi právnici, a rozhodl, že Saddám Husajn bude oběšen. Podle iráckého práva musí být Saddám Husajn usmrcen do 30 dnů.

Devětašedesátiletý Saddám Husajn a dvě další osoby, včetně jeho nevlastního bratra, byli odsouzeni 5. listopadu 2006 za zločiny proti lidskosti za usmrcení 148 šiitů v městě Dudžail poté, co na něho tam byl v roce 1982 spáchán neúspěšný atentát. Saddám nebyl souzen za celou řadu zločinů, jako například usmrcení Kurdů v městě Halabža, protože by bývalo vyšlo najevo, že mu při tom pomáhali západní spojenci, podrobnosti ZDE

Irácký premiér Nuri al-Maliki, příslušník šiitské většiny, pronásledované za vlády Saddámovy sunnitské menšinové vlády, se vyjádřil, že si přeje, aby byl Saddám usmrcen do konce roku 2006. Mezinárodní organizace na obranu lidských práv Malikiho výroky kritizovaly s poukazem na to, že ignoroval Saddámovu možnost odvolání. Odborníci OSN pro lidská práva apelovali na iráckou vládu, aby rozsudek nad Saddem nevykonávala, protože měl proces se Saddámem vážné nedostatky.

Rozhodnutí odvolacího soudu musí ratifikovat irácký prezident Džalal Talabání, ale soudce Šaheen zdůraznil, že rozsudek nad Saddámem Husajnem nemůže být změněn na doživotí.

Podle zpravodajů BBC je pravděpodobné, že mezi stoupenci Saddáma Husajna vyvolá potvrzení rozsudku hněv, a proto bude zřejmě Saddám Husajn popraven v tajnosti.

Evropská unie a mezinárodní organizace pro lidská práva naléhavě požadovaly, aby trest smrti nad Saddámem Husajnem nebyl vykonán. V Evropské unii byl trest smrti zrušen. Mezinárodní organizace pro lidská práva poukazují na to, že proces se Saddámem Husajnem byl zcela neregulérní.

Podrobnosti v angličtině ZDE ZDE

Významný španělský chirurg, který v Havaně tento týden navštívil kubánského diktátora Fidela Castra, konstatoval, že Fidel nemá rakovinu a není zapotřebí dalších chirurgických zákroků.

Po návratu do Španělska konstatoval chirurg José Luis Garcia Sobredo, že se Castro zdárně uzdravuje a je v dobré náladě. Garcia cestoval do Havany na humanitární žádost od kubánské vlády. Castro, 80, se uzdravuje po chirurgickém zákroku z letošního července, jehož účelem bylo zastavit krvácení do střev. Garcia je odborníkem na nemoci střev, především na rakovinu.

O Castrovi se vyjádřil: "Jeho fyzická aktivita je výborná, jeho intelektuální aktivita je nedotčena, řekl bych, že je fantastická. Uzdravuje se z předchozí operace."

Podrobnosti v angličtině ZDE

Vážení přátelé, hlásím se vám z míst, kde jde o hodně, za pár minut začne dlouho očekávaný turnaj -- mistrovství republiky v pokeru - ne nepodobný bitvě na Bílé Hoře s prvky klání Matrixu. Ve hře je nejen konfese, ale i léno - to obé pak se nazývá dobrodiní. Ale obraťme pohled do sálu.

U kulatého stolku potaženému sametem (cca dva metry čtverečné látky zbyly ve skladu z roku 1989), stojí přistaveno pět židlí, sál je v přítmí, stolek nasvícen tak, aby bylo vidět jen na to, co souvisí se hrou samotnou a to, co by mohlo publikum rozptylovat, je v decentním příšeří.

Máme za sebou vánoční svátky; ještě nás čeká Silvestr, který se skrze šťastný Nový rok přehoupne do příznačně útěšného kalendářního roku 2007. Nechme chvíli stranou, že štěstí je subjektivní "muška zlatá" a každé datum samo o sobě filozofickou kategorií, dohodnutým bodem na pomyslné přímce času. Nehraje roli, že v dějinách byly a jsou kultury, které počítají kalendář podle nám neznámých nebo irelevantních dějů. Stalinská KLDR například slaví místo Vánoc výročí nástupu vůdce Kim Čong-ila.

Když v létě došlo ke Kalouskovu politickému přemetu, byl většinou komentován jako projev bezzásadovosti a odsouzeníhodné touhy po moci. I Paroubek dostal svůj díl. Virtuálním světem poletovala hrubá slova, klubové dresy se ověnčily čerstvými mašličkami a každý soudce byl vůl.

Monika mi vyprávěla příběh ze života. Jeden její příbuzný se jí hrdě přiznal, že měl fenu vlčáka, které se narodila štěňata. Živit samotnou fenu bylo pro něj prý příliš drahé, natož rychle dospívající štěňata. Ve svém rodinném domku provozuje malou soukromou živnost, která jej sotva uživí. Má zvláštní povahový rys. Velmi lpí na různých věcech, které jiní lidé vyhazují. Jeho domek je od půdy až do sklepa plný nepříliš starých starožitností, starých televizí, rádií, různých krámů, součástek a věcí. Tato veteš by se prý jednou mohla tzv. hodit. Je mu velmi líto takové věci vyhodit. Úporně na nich lpí a jakékoliv pokusy o vyklizení domku ze strany jeho příbuzných jsou zcela marné. Vždy se přitom velmi rozčílí, jako by mu šlo o život.

Štěňata vlčáka, nikdo ze známých nechtěl. Rozsekal tedy štěňata na kusy, které dal sežrat jejich psí matce.

Diskuse o postupu české AI a její spolupráce s proamerickou nadací Člověk v tísni sklouzla velmi rychle do roviny osobního osočování. Ponechme autory těchto textů jejich osobním komplexům. Pro řešení věcné podstaty sporu stačí, aby mluvčí české AI zareagovala na mé poslední dotazy uvedené ZDE a všechna případná podezření či nedorozumění budou vyvrácena a nedorozumění vysvětlena.

Kolega Kysučan se ptá, co je špatné na tom být proamerický, a sám píše, že je rovněž sionista. Stačí se ovšem zamyslet na významem těchto tvrzení, abychom uviděli jejich neudržitelnost.

Žije se nám dobře v tom vánočním světě. Sedíme u počítače s nacpanými bříšky, tu uzobneme cukroví, tu si zajdeme pro porci ryby a bramborového salátu. A ve vánoční pohodě plodíme články o ideologické hlouposti neziskových organizací. A jako břevno v oku svém přehlížíme fakt, že i my jsme součástí ideologie iluze a poslušně přispíváme k existenci pohodlného, k obývání přívětivého euroatlantického světa, píše Stanislav Vozka.

Pan Karel Dolejší zřejmě chová vůči mé osobě antipatie, jež mu zatemňují mysl. V článku "Neziskovky -- kdo se plazí, přežije", jsem se nedopustil žádného hanopisu, jak mi ve své polemice "Soukromá hanopisná kampaň doktora Valacha" podsouvá, pouze jsem se pozastavil nad "nad úzkým výběrem zemí," v nichž jsou podle dopisu podepsaného Janem Klementem vězni svědomí. Napsal jsem, že "jestliže se účelově -- a neumím si představit, že ty důvody by byly jiné, než politikářské -- ukazuje jen na někoho, je to v lepším případě krátkozrakost, v horším špína. A každý, kdo se k ní takto propůjčí, by se měl stydět."

Milí přátelé,

nechci rozviřovat vánoční čas, který docela ctím, zbytečnými polemikami. Ale ryzně věcně a bez emocí - co je na Člověku v tísni a spolupráci s ním diksreditujícího? S touto organizací jsem několikrát jako dobrovolník spolupracoval a nic zásadně shnilého v ní nevidím, naopak jsem na své angažmá hrdý. Založili ji a rozvíjejí podnikaví a stateční lidé, kteří dokázali věci, jež maximálně respektuji. Samozřejmě za dobu, co jsem s ní spolupracoval jak v ČR, tak na zahraničních misích, jsem narazil na řadu věcí hodných kritiky, ale tak je to u každé lidské instituce.

O tom, že je tato organizace proamerická, si cvrlikají i vrabci na střeše nejen v Čechách, ale i na mezinárodních konferencích za oceánem - ale co je na tom v principu špatného? ptá se Lubor Kysučan, univerzitní učitel, a koordinátor pro záležitosti uprchlíků v Amnesty International ČR

Reakce na poznámku Lubora Kysučana z Amnesty International ČR.

Základním principem práce jakýchkoliv seriózních mezinárodních humanitárních a lidskoprávních organizací je, že musejí být nezávislé. Mimo jiné je to i otázka života a smrti. Kdyby třeba bylo známo o humanitární organizaci Oxfam, která většinou působí v Africe, že je vlivovou agenturou USA, nebo jedné strany v četných válečných konfliktech v afrických zemích, druhá válčící strana by její humanitární pracovníky vyvraždila.

Mezinárodní organizace Amnesty International se sídlem v Londýně skutečně nezávislou institucí je a velmi by se poděkovala svým středo- a východoevropským pobočkám, pokud by tuto její nezávislost zdiskreditovali afiliací k americkým či třeba ruským institucím anebo spoluprací s institucemi, které prosazují zahraniční politiku nějaké mocnosti.

To, že Člověk v tísni není nezávislá organizace, a že tedy spolupráce s ní jiné organizace diskredituje, vyplývá z lehce zjistitelné skutečnosti, že Člověk v tísni se nezasazuje o osoby, utlačované či týrané v proamerických zemích či ve Spojených státech samotných.

Toto pravidlo z dob prababiček jsem si připomněl, když jsem si přečetl zmatenou obranu brněnské Amnesty International vůči výtkám Milana Valacha v článku "Nevládní organizace -- směs korupce a manipulace?".

AI se připojila ke kampani Člověka v tísni, který v postsovětském prostoru a na Kubě evidentně funguje víceméně jako americká vlivová agentura.

Tato jediná věta z článku tiskového mluvčího Greenpeace a nedávného spolupracovníka AI Brno Karla Dolejšího stačí, aby byl kdokoliv velmi ostražitý, jestliže mu přijde nějaký "urgentní apel" od Greenpeace či české pobočky Amnesty International. Musí je totiž vždy analyzovat na pozadí mnohovrstevných zájmů sekce pro mezinárodní organizace či jiných útvarů amerického State Departmentu.

Jsem už z podobných nesmyslných válek o "zásady" neziskových aktivit v českém rybníčku hrozně, hrozně unavený. Doktor Valach se soustavně naváží ZDE ZDE do lidí, kteří si zvolili kariéru v neziskovém sektoru a nemají tím pádem ani polovinu sociálních jistot spojených s jeho (na české poměry) relativně prestižním místem na PedF MU; tyhle lidi obviňuje ze zkorumpovanosti penězi, které v životě ani neviděli. Kdyby to nebylo tak nekonečně trapné, dalo by se říci, že je to k popukání.

V neobvyklé situaci patového výsledku voleb obnažuje povolební politický vývoj hranice možností našeho politického systému zvládat úkoly správy země. Po vyhlášení výsledků voleb vliv voličů rychle vyhasíná a moc přechází do rukou oligarchie vrcholových představitelů parlamentních stran. Omezená je i moc volených zástupců voličů, šikovaných vedením stran do bloků hlasovací mašinérie, v které jednají na příkaz oligarchů, zatímco pro jejich individuální názory a svědomí není místo. Všichni společně -- oligarchové i volení zástupci lidu - nenesou žádnou odpovědnost kromě rizika nezvolení v příštích volbách a chovají se podle toho. Sledujíce vlastní sobecké zájmy bossové parlamentních stran postupně zapomínají, že voliči mají paměť a mohou jim v příštích volbách odejmout důvěru za způsob, jakým naložili s propůjčenou mocí.

Článek pana Marka o skutečných příčinách domácího násilí jsme u nás doma pochopili spíše jako recesi, alespoň jistá dávka škodolibé jízlivosti ze stavby vět vykukuje. Možná to byl záměr pana Marka (možná nám to jenom tak připadalo), v každém případě je to nádherně popsaný naprosto pravdivý obraz některých domácností. Bohužel. Říkám-li některých, tak to také tak myslím. Stejně jako paní Martykánovou i mne napadlo, že to ostatní muže musí pěkně urážet, ale žádný muž se na svou obranu neozval, což mě překvapuje. Co by mohlo být příčinou?

Honzo, píšu ti hlavně kvůli tomuto blogu, který jsem našel na stránkách deníku Guardian. Vím, jak sportu přílíš nefandíš, tak je možné, že jsi tenhle blog přehlédl. Jde o to, jak se diskuse o jednom průměrném týmu z anglické první ligy stává jakousi diskusí české disidentské literatury. Poznámky o Hrabalovi a Lustigovi mě nejvíc překvapily...píše Iain Thompson, absolvent bohemistiky na Glasgow University, který nyní pracuje v Praze u jedné mezinárodní firmy. Co píší o české literatuře anglosaští fotbaloví fanoušci?

Zdroj ZDE

Má-li mít v situaci, která takto oslabuje důvěru občanů v cokoli, jakákoli vláda důvěru - musí předložit realistický program přijatelných reforem. Reformy mohou být přijatelné, sociálně citlivé, dokonce i přínosné jen tehdy, pokud se budou opírat o zvýšení kvality vzdělání, zejména vysokoškolského, a to z hlediska uplatnitelnosti absolventů.

1.

Sabininy narozeniny opravdu nikdo z těch, kdo se jich zúčastnili, nemohl zapomenout. Především proto, že si za tím účelem pronajala pomocí správce, kterému bylo všechno jedno, a koneckonců Sabina pracovala pořád ještě na ředitelství, pavilon, jemuž se říkalo Císařské lázně; pavilon se měl opravovat, a tak byl vyřazen z běžného lázeňského provozu. Generální opravu však naplánovalo ještě předchozí vedení lázní, které na ni také nemělo peníze, a nový ředitel měl jiné starosti, opravování nějaké staré, vlastně feudální, jak se vyjářil, budovy by jen zdržovalo od jeho základního úkolu, jímž je zpřístupnění lázní pracujícímu lidu. Lid proudil po kolonádě v teplákách a loupající se omítka nad zlatou -- pozlacenou, samozřejmě -- císařskou vanou mu byla lhostejná.

Správce v secesní budově zatopil a naplnil dokonce bazén termální vodou. Hudbu obstaral gramofon a hosté -- bylo jich kolem třiceti - se promenovali po bílých, zlatých a až na pár proutěných bíle nalakovaných, poškozených křesel a lehátek prázdných prostorách v bílých prostěradlech a koupacích pláštích.

Upřímnému a křesťanskému čtenáři pozdravení.

Maje vypsání toto krátké o ostrovu Islandu na žádost některých urozených lidí, pánů a přátel vzácně milých, na světlo vydati, soudil jsem za hodné, abych především zmínku nějakou učinil o našem se na tuto cestu do ostrovu Islandu vypravení, v něm se zdržování a z něho se zase navrácení. O čemž krátce něco oznámíc, potom dále k věci přistoupím.

Ostrov tento od skutku jméno své má, z jazyku německého, od toho slovíčka Eiss, to jest od ledu, jehož tam veliká hojnost bývá z příčiny zimy náramně veliké, kteráž moc svou netoliko na čas ten jako u nás provozuje, ale i tehdáž, když od nás odchází, u nich zůstává a nikdy jí dokonale nepozbývají z příčiny té, že ostrov ten k studené straně, totiž půlnoční leží. Netoliko pak příčinou zim ukrutných ledové se jim tam dělají, ale často i odjmud, zvláště z Grunlandu množství ledu silní větrové po moři k nim přihánějí, a to s hrozným hlukem a hromotem, a při tom s tím ledem často i jiné věci se tam dostávají jako dříví veliké i s kořením, jenž v Grunlandu jako i v Norvegi na vysokých horách vyvrací se větry silnými a když silní odjihové, jako přivalové přicházejí, tedy voda to bere a do moře vnáší, což potom v čas povětří velikého až do Islandu přichází. Dostávají se někdy s tím ledem také i bílí medvědi, kteříž v Grunlandu za zvěří shon činíce, daleko i na moře se pouštějí, a když led u břehu pustí, tehdy oni s ledem (nemohouce zpátkem), až do Islandu kdy i živí se dostávají a od lidu zbiti bývají anebo sami pomrou. Nazýván byl také někdy ostrov tento Schneeland "vom sne", totiž od sněhu, jehož tam převelice mnoho mívají, takže v čas zimy z domův svých ani vycházeti nemohou, ba i v létě v hojnosti se spatřuje, zvlášť na horách a vrších, nebo z nich nich dokonale neschází, než často i uprostřed léta ještě ho přibývá. Jakožto i léta 1613 od nás spatříno, že na svatého Jana, když u nás nejtepleji bývá, tam tak hrubě sníh pršel, že ho za hodinu neb dvě dobře na půl lokte napadlo.

Zdroj ZDE

K Vánocům přinášíme několik ukázek z cestopisu Islandia od prvního českého spisovatele, který se roku 1613 dostal na Island.

Byl jím Daniel Strejc - psal se také Vetterus nebo Vetter - , který se narodil někdy na podzim roku 1592, nejspíše v Hranicích na Moravě, kde žil jeho otec Jiří Strejc, spisovatel a překladatel náboženských knih a později správce bratrského sboru v Židlochovicích. Tam Daniel strávil své dětství. Daniela Strejce vyslala na Island jednota českých bratří spolu s knězem Janem Salmonem, který pocházel z Podhoří u Hranic na Moravě a se Strejcem studoval v Brémách. Účel této cesty zůstává nejasný, ačkoli Strejc o ní napsal dosti podrobný cestopis.

Náboženství již od mnoha let Islandeři jsou křesťanského a nyní lutheránského, k čemuž jim napomoženo od krále dennemarského, kterýž, dostav ostrovu tohoto, o vzdělání v něm pravého náboženství křesťanského pečoval a některé z nich mladé k učení způsobné sobě přivézti dal, jež k učení se řeči latinské obrátil, aby potom mohli v dalších věcech k pravému křesťanství přináležejících prospívati a od jiných, rozumějíc řeči latinské, se učiti, poněvadž jejich řeč přirozená jest od jiných hrubě rozdílná. Má sic původ svůj z německé, k ní však není podobná.

Islandeři za vrchnost svou mají krále dennemarského, kterýž je již od dávných časů v své poddanosti má a pánem jejich dědičným zůstává. Od nich však malého užitku dostává z té příčiny, že tam stříbra ani zlata nemají; sama téměř sláva užitkem jemu býti může, že ostrov ten, tak daleko od něho vzdálený a mnohých divných věcí plný, pod mocí a v panství jeho zůstává. Jakž pak koli ostrov tento daleko od residencí jeho jest vzdálený, vždy však k nim péče své každoročně dokazuje, a to v tom, že k nim od dvoru svého jednoho z stavu rytířského posílá k tomu času, když soud veřejný u nich držán býti má, aby on jsa přítomen vůli královskou jim oznamoval a aby podlé potřeby soudce zemské jedny místo druhých v zemi zřídil, a maje povědomost všech věcí, mohl také králi po navrácení svém zprávu místnou dáti. K tomu pak soudu, jemuž vyslaný královský přítomen bývá, veliké množství (zvlášť ti, kteříž nějaké nevole a nesnáze mezi sebou mají) lidu se shromažďuje.

Mimo jiná místa na půlnočním moři mnoho ryb divných a velikých okolo Islandu spatřiti se může, nepochybné jest, že z té příčiny, poněvadž ryb obecných velmi mnoho v těch místech se zdržuje, tedy i veliké tam přicházejí a tu vyživení své jedny z druhých, zvlášť větší z těch menších mají. Obzvláštně pak mimo jiné velrybové jsou hodní k spatření, jichž tam množství jest, velikých k tomu a náramně hrozných, kteříž se s silným zvukem a hromotem po moři procházejí a na větším díle dva a dva, někdy také tři pospolu jdou, a často až k samým šífům přicházejí a podlé nich plovou, a vystrčíc hřbet svůj a půl oka z vody, pílně na šíf i na lidi hledí.

• 23. 12. 1996    Strašidelný příběh: O ulici v Edinburku, postižené morem, jejíž obyvatele zazdili zaživa
• 30. 12. 1996    O nesamozřejmosti existence českého národa: novoroční zamyšlení s Milanem Kunderou
• 24. 12. 1997   Vánoční čtení: Jan Ámos Komenský (1592 - 1670): Labyrint světa a ráj srdce. Poutník prohlédá ryňk světa a z světa utéci chce
• 31. 12. 1997   Karel Čapek: Hovory s TGM - O kritickém myšlení
• 23. 12. 1998   Zamyšlení s vynikajícím básníkem - Jiří Orten: Jeremiášův pláč
• 31. 12. 1998   Jan Hus : Proti slepé poslušnosti
• 31. 12. 1998   Bohumil Hrabal: Bambino di Praga
• 24. 12. 1999   Adam Michna z Otradovic
• 30. 12. 1999   Jaroslav Durych: Budějovická louka

Vánoce roku 2000 byly zcela pohlceny rebelií v České televizi proti novému generálnímu řediteli Jiřímu Hodačovi. Jak nepřesvědčivá komedie to byla, se můžete ze zpětného pohledu přesvědčit    ZDE ZDE

• 21. 12. 2001   Místo, kde je domov Vánoc (Jan Čulík)
• 21. 12. 2001   Chtíc, aby spal (Adam Michna z Otradovic)
• 21. 12. 2001   Černěť já se přistrojím (Jan Josef Božan)
• 21. 12. 2001   Kapka rosy tekoucí (Bedřich Bridel)
• 21. 12. 2001   Komenský a jeho Labyrint: Proměna renesančního člověka v osobnost baroka (Kathryn Murphy)
• 21. 12. 2001   Zdeněk Kalista: Baroko se v nejistotě přibližovalo k Bohu skrze tento svět
• 20. 12. 2002   Komenského dvě cesty, to jest kterak skrze Labyrint dnešního světa objeviti Ráj svého srdce (Jakub Žytek)
• 18. 12. 2002   Vánoce, Vánoce přicházejí (Štěpán Kotrba)
• 23. 12. 2003    Proglas
• 30. 12. 2003    Smělýmu srdci štěstí spomáhá
• 23.12. 2004    Vánoční vydání BL v roce 2004
• 23. 12.2005     Václav Vratislav z Mitrovic, O českých špionech v 16. století
• 30. 12. 2005    Václav Vratislav z Mitrovic, Jak tomu bylo ve vězení

Vánoce, svátky míru a konzumerismu TÉMA BL

Britským listům můžete psát na adresu redakce@blisty.cz, šéfredaktor Jan Čulík má adresu culik@blisty.cz a také J.Culik@slavonic.arts.gla.ac.uk , pražský redaktor Štěpán Kotrba má adresu stepan@kotrba.cz a skype stepan.kotrba, technickému správci Dominiku Joe Pantůčkovi pište na adresu joe@joe.cz.

V listopadu 2006 přispělo celkem 108 čtenářů Britských listů na provoz časopisu úhrnem částkou 16 431,00 Kč. Na kontě Britských listů v Raffaisenbance jsme měli 30. 11. 2006 částku 137 877.92 Kč. Na internetovém účtu Paypal máme nyní 1,711.41 USD. Nakladatelství Doplněk v Brně jsme v listopadu 2006 poskytli z finanční sbírky BL mimořádnou kulturní dotaci na knižní vydání experimentální prózy Jindřicha Zogaty Liduprázdno.

Příspěvky na provoz Britských listů je možno zaslat na účet v pražské Raiffeisen Bance, číslo účtu: 1001113917, kód banky 5500. Adresa banky je Karlovo nám. 10, Praha 2.

Čtenáři ze zahraničí a nyní i z České republiky mohou přispět na provoz Britských listů úvěrovou kartou na adrese www.paypal.com po jednoduché registraci odesláním částky na adresu redakce@blisty.cz.

Prosíme, neposílejte příspěvky ze zahraničí na konto v pražské Raffeisen Bance, ale pošlete ho na paypal. Při poukazu příspěvku do Raffaisen Banky ze zahraničí totiž zaplatíte za transakci bankovní poplatky ve výši více než 500 Kč. Děkujeme.