Varoval mně, že pokud OSN půjde cestou appeasementu jako šla Liga národů a nepodpoří americké akce proti Iráku, tak to bude labutí písní OSN, která skončí na smetišti dějin jako se to stalo Lize neschopné zabránit Hitlerovi rozpoutat světovou válku. A apeloval na mne jako na českého politika, který si jistě díky mnichovské zradě uvědomuje nebezpečí appeasementu, abych podpořil nesmiřitelný postoj USA. Pokusil jsem se vysvětlit rozdíl mezi OSN a Ligou národů, která byla slabá a impotentní mj i díky absenci USA, ale neuspěl jsem. Tón prezidentského projevu byl daleko smířlivější, ale obsah sdělení byl stejný:

"Pokud nás Irák znovu neuposlechne, svět musí rozhodně hnát Irák k zodpovědnosti. Budeme s Radou bezpečnosti OSN usilovat o nutné rezoluce, ale náš cíl nemůže být zpochybněn. Rezoluce RB OSN musí být splněny...nebo se akce stane nevyhnutelnou a režim, který již ztratil legitimitu, bude připraven i o svou moc".

Irák v té době neměl v OSN mnoho přátel právě kvůli jeho neplnění rezolucí RB OSN a většina doufala, že bude možné donutit Irák plnit rezoluce a umožnit zbrojním inspektorům OSN dokončit jejich práci a vyhnout se tak americké invazi. Jistá vstřícnost vůči USA byla motivována přesvědčením, že je nutné se za každou cenu vyhnout nebezpečí, že by nejmocnější stát světa ignoroval Chartu OSN. Z tohoto důvodu bylo v OSN pochopení pro postoj, který Blair nazval rukou na volantu. Nebylo tehdy jasné, že jde o utržený vlak, který nemá žádný volant a žádné brzdy.

Brzy začaly v kuloárech OSN kolovat zprávy uniklé z amerických institucí, že údajně se připravuje válka za každou cenu. Nemohla jí zastavit ani náhlá ochota Iráku spolupracovat s inspektory ani 12.000 stran zprávy, kterou irácký režim odevzdal koncem roku 2002, tak jak bylo od něj vyžadováno. Nezastavila ji ani předběžná zpráva inspektorů, kteří žádné zbraně hromadného ničení nenašli a odmítnuta byla i žádost inspektorů o odložení nejméně o měsíc jejich termínu pro závěrečnou zprávu. Rozhodující se ukazoval názor vojenských expertů, že vzhledem k iráckému klimatu by nejvhodnějším termínem pro invazi byl březen.

USA přesto stále doufaly, že válka bude posvěcena mandátem RB OSN jak se to stalo v první válce v Perském zálivu po invazi Iráku do Kuvajtu. Vzhledem k britskému veřejnému mínění si to vláda Tonyho Blaira přála ještě intenzívněji. Colin Powell před největším počtem televizních kamer, které jsem kdy viděl instalované v Radě bezpečnosti, nám dramatickým způsobem shrnul argumenty proč Saddam Hussajn představuje velkou hrozbu pro USA i svět. Seděl jsem tam a když Colin Powell na obrazovce ukazoval na nákladní vozy, které odvážely chemické laboratoře z dosahu inspektorů, říkal jsem si, že asi jenom laik jako já nevidí do útrob těch náklaďáků. Na druhé straně už tehdy na mne zapůsobily Powellovy argumenty o údajném propojení sekularizovaného baasistického režimu na fundamentalistické fanatiky z Al-Kajdy krajně nepřesvědčivě.

Navzdory všem argumentům i tlakům nakonec Rada bezpečnosti odmítla rezoluci, která by invazi posvětila mandátem OSN.Nebylo to selhání RB OSN, jak se to občas prezentovalo, ale naopak OSN se tak statečně postavila na stranu vlastních zbrojních inspektorů a to v souladu s pravidly mezinárodní bezpečnosti. V knize bývalého britského ministra zahraničí Robina Cooka "The Point of Departure" jsem si přečetl jeho ironickou poznámku, že dějiny budou zmateně hloubat nad tím proč britská vláda v sobě nenašla stejného nezávislého ducha jaký předvedly vlády Mexika a Kamerunu. Připomenulo mi to otázku mexické diplomatky proč Cyril Svoboda, můj nástupce ve funkci ministra zahraničí, v sobě nenašel tolik odvahy jako Mexiko, které je "daleko od Boha, ale blízko k USA a přesto odmítlo souhlasit s invazí". Svoboda v té době prohlásil, že jsme samozřejmě na straně koalice ochotných, "protože to je koalice demokratických států, a konstatujeme, že Irák dlouhodobě neplní své závazky, má zbraně hromadného ničení, zbraně chemické, biologické, bakteriologické...". V parlamentu dokonce tvrdil, že o existenci zbraní hromadného ničení má osobní poznatky. V zájmu reputace ČR bych rád podotkl, že tehdejší premiér Vladimír Špidla tento postoj nesdílel a rovněž, že sjezd tehdy vládnoucí ČSSD si koncem března 2003 odhlasoval rezoluci v níž nesouhlasil s válkou zahájenou bez souhlasu s OSN a v rozporu s mezinárodním právem. Sjezd rovněž odsoudil "nelidský režim Saddáma Husajna" a vyjádřil "přesvědčení, že bylo možné jej odzbrojit mírovými prostředky". (Byl jsem jedním ze tří autorů té rezoluce). Dnes je již jasné, že se inspektorům OSN podařilo donutit irácký režim tyto zbraně zničit ještě v devadesátých letech. Současně se neprokázalo spojení na Al-Kajdu a nejvyšší představitelé USA již i veřejně uznali, že Irák neměl nic společného se zákeřným teroristickým útokem na New York v září 2001.

Tři roky po invazi nezbylo z oficiálních zdůvodnění invaze nic a navíc je zřejmé, že mnozí přední britští i američtí politici věděli již tehdy, že argumenty byly účelově upraveny. Jediným argumentem, kterým je ještě třeba se zabývat je ten, který dnes zmiňuje bývalý prezident Václav Havel a to, že masové porušování lidských práv Saddámem Husajnem, který má nepochybně na svědomí mnoho životů nevinných lidí, ospravedlňuje "změnu režimu". To je důležitý argument jehož důsledky přesahují rámec Iráku. Než se k němu vrátím dovolte mi ještě poznámku k roli OSN, která je klíčová pro argument, že invaze byla flagrantním porušením mezinárodního práva. Ti, kteří tento závěr zpochybňují tvrdí, že OSN svými pozdějšími rezolucemi zpětně zákrok legitimizovala. To není pravda. Rezoluce 1483 a 1511 jsou ukázkou téměř klasické diplomatické kličky: aniž by uznaly legitimnost invaze, vzaly na vědomí vzniklou realitu a otevřely možnost hlubšího zapojení OSN do poválečné rekonstrukce. V praxi se tato možnost nijak zvlášť nevyužila, rezoluce dokonce nevedly ani k většímu zapojení dalších zemí ani k posílení okupačních vojsk či k realizaci větší finanční pomoci. Těm, kterým tento kompromis připadal jako vítězství americké diplomacie bych slovy novináře Iana Williamse, akreditovaného u OSN, sdělil, že to vítězství připomínalo vítězství holohlavého muže, který v loterii vyhrál kartáč na vlasy.

Chtěl bych zdůraznit, že OSN nikdy nelegitimizovala ani invazi ani okupaci Iráku. "Unikátní legitimita OSN", jak jí nazývá Kofi Annan, se prokázala po invazi, kdy i USA pochopily, že suverenitu může Iráku vrátit jen OSN neboť jen OSN může jakoukoliv novou iráckou vládu zbavit nálepky quislingovské vlády. Zdálo se mi zcela pochopitelné, že i Ayatollah Ali Al-Sistani byl ochotný naslouchat návrhům OSN či Kofi Annana, ale odmítal jednat s okupační koalicí. OSN se dnes chová zodpovědně když se snaží podpořit ekonomické a politické reformy v souladu s vizí demokratizace irácké společnosti. To znamená i najít řešení, které by nevedlo k občanské válce, ale vrátilo by vládu Iráku do rukou demokraticky zvolených Iráčanů, kteří by zajistili budování svobodného, nezávislého a prosperujícího Iráku jako právního státu, který bude schopen zajistit stejná práva a spravedlnost pro všechny irácké občany. Tento postoj zopakoval Kofi Annan před několika dny když se loučil jako generální tajemník OSN.

Na tomto faktu nic nemění skutečnost, že se Valné shromáždění OSN invazí do Iráku nikdy nezabývalo i když existující procedury tomu nebránily. Je pravda, že jsem jako předseda VS OSN obdržel 8.dubna 2003 dopis podepsaný jemenským velvyslancem Abdullahem M.Alsaidim jako předsedou Arabské skupiny při OSN, který jménem členských států této skupiny navrhl zařazení bodu "situace v Iráku" do agendy 57.zasedání VS OSN. V odůvodnění návrhu se tvrdilo, že vojenské napadení Iráku bylo "v jasném rozporu se suverenitou Iráku, nedotknutelnosti jeho území a politické nezávislosti". Dopis se odvolával na Chartu OSN, na principy mezinárodního práva a zvláště mezinárodního humanitárního práva a na ženevské konvence z roku 1949. Tentýž den byla tato žádost podpořena Súdánem jako předsedající zemí Organizace islámské konference dopisem adresovaným mně jako předsedovi VS OSN. O zařazení nového dodatkového bodu musí rozhodnout na doporučení Všeobecného výboru většina států hlasujících na zasedání VS OSN. Ovšem než jsem stačil svolat Všeobecný výbor OSN obdržel jsem další dopis, jímž byla žádost odročena na neurčito a už se k ní později nikdo nevrátil. Byla to epizoda poučná o mocenských realitách současného světa, které OSN musí brát v úvahu. Pokud by tuto realitu nereflektovala, ztratila by s ní kontakt a nemohla by ji nikdy ovlivnit. Neměli bychom si o tom dělat jakékoliv iluze, což je nejlepší způsob jak se vyhnout deziluzím. Už Henry Cabot Lodge kdysi podotkl, že "OSN byla vytvořena, aby vám zabránila jít do pekla. Nebyla vytvořena, aby vás vzala do ráje".

"Změna režimu" jako ospravedlnění použití vojenské síly, což prosazuje administrativa prezidenta Bushe, je v rozporu s článkem 2(4) Charty OSN, která zakazuje hrozbu či použití vojenské síly proti územní integritě nebo politické nezávislosti kteréhokoliv státu". Kofi Annan správně zdůrazňoval, že největším nebezpečím pro multilateralismus, a v podstatě proti celé filosofii, na níž je postavená OSN, je představa preventivních válek, které by vedla jedna země nebo ad hoc koalice jakou je třeba koalice ochotných bez mandátu RB OSN. Takovéto války by vedly jen k právní džungli, v níž vítězí právo nejsilnějšího. A právě menší státy nutně potřebují vědomí, že je ochrání pravidla mezinárodního práva, která by měla platit pro každého.

Je samozřejmě pravda, že i v OSN se stále více přihlíží k závažnosti argumentů o porušování lidských práv. Více než 20 let jsem byl disidentem a lidskoprávním aktivistou. Více než polovinu života jsem žil tady, tedy v zemi, kde nebylo možné se zbavit diktátorů čistě demokratickými prostředky. Naprosto chápu přitažlivost argumentu, že demokratické státy by měly ve jménu základních lidských práv zasáhnout i vojensky proti státům, kde jsou tato práva systematicky a masivně porušována. Ovšem představa, že takto bychom mohli ospravedlnit "změnu režimu" předpokládá existenci jakési univerzální spravedlnosti. Ta ale zatím neexistuje. Ani v Chartě OSN ani nikde jinde v mezinárodním právu není zatím zakotveno právo na "změnu režimu" vojenskou intervencí.

Mezinárodní právo se však vyvíjí i když pochopitelně pomalu a v závislosti na vývoji mezinárodní situace. Pokud ovšem tento vývoj nepovede ke kodifikaci změny, tak je nutné respektovat současný stav, který stále vychází z vestfálského principu suverenity národních států ze 17.století. Vím, že už dnes se někteří snaží argumentovat, že tento princip údajně odumřel v době mezi zářím 2001 a útokem na Irák. Uznávám, že realita 21.století včetně vzrůstající globalizace, tento princip den ode dne více zpochybňuje či aspoň relativizuje. Ale opakuji, že ho nelze svévolně porušit bez předchozího konsensu mezinárodního společenství pokud se chceme vyhnout právní džungli, kterou jsem již zmínil.

Za velký průlom v tomto vývoji považuji jednání VS OSN v loňském září, kdy poprvé na této vysoké úrovni byl přijat princip "zodpovědnosti chránit". Vyskytují se již i argumenty, že tento princip se stává skutečnou suverenitou spíše než právo vládnout zcela beztrestně. Tento princip je samozřejmě zcela v souladu s výzvou Kofi Annana abychom zahájili seriozní hledání způsobů jak čelit hrozbě genocidy či masivního porušování lidských práv. Nevyloučili bychom při tom použití vojenské síly, ale vnímali bychom takové použití jen jako poslední možnost po úplném vyčerpání politických prostředků a vždy v multilaterálním kontextu posvěceném mandátem OSN. Princip "zodpovědnosti chránit" vychází z potřeby chránit občany jiných zemí před použitím politicky motivovaného násilí proti nim. Chránit občany je samozřejmě především zodpovědností národního státu. Ovšem pokud se prokáže, že daný stát toho není schopen či ochoten je na mezinárodním společenství, aby zasáhlo prostřednictvím humanitárních operací, diplomatického tlaku a po vyčerpání všech těchto prostředků i vojenskou silou. Je ovšem třeba zabránit tomu, aby nebyl tento princip zneužit k jakési "humanitární intervenci" do jakéhokoliv státu, s nímž mocní tohoto světa z nějakého důvodu nesouhlasí.

Takováto globalizace spravedlnosti potřebuje adekvátní institucionální rámec bez něhož si ji nelze ani představit. Takovýto rámec by samozřejmě nebyl v souladu ani s ignorováním OSN či odmítáním Mezinárodního trestního tribunálu (ICC). Bez tohoto institucionálního rámce a bez plné podpory mezinárodního společenství by i dobře míněné rozhodnutí intervenovat mohlo připomínat tradiční imperiální chování. Proto musí OSN definovat a odsouhlasit citlivý systém kritérií podle nichž by se mezinárodní společenství mohlo shodnout, že daný režim představuje tak velkou hrozbu pro vlastní občany, že to ospravedlňuje porušit jeho suverenitu vojenskou akcí. Nepřekvapuje, že se dosud nepodařilo najít konsensus na takovém klíčovém systému kritérií. Je imperativní v tomto úsilí pokračovat a v čase ho korunovat úspěchem. Do té doby unilaterální válka, tedy válka, v níž stát napadne jiný stát aniž by sám byl napaden, je možná pouze v případě, že je ohroženo samotné přežití dané země nebo za podmínek, že mezinárodní společenství je tak ohroženo, že je zapotřebí silné velmoci jakými jsou USA, aby tuto hrozbu odvrátila. Tato kritéria evidentně nebyla v případě Iráku splněna. To samozřejmě nic nemění na skutečnosti, že Irák i svět je na tom nesrovnatelně lépe bez krutého diktátora, jakým byl Saddám Husajn.

Dovolte mi závěrem se ještě na chvilku vrátit ke zmíněnému problému appeasementu. Jsem samozřejmě proti všem formám appeasementu jako by byl asi každý český politik vzhledem k naší historii. Po hrůzách ze září 2001 musí být každému jasné, že nějaká teroristická skupina je schopna zaútočit bez jakéhokoliv varování a může tak učinit dokonce i s použitím zbraní hromadného ničení. Bojovat proti takovýmto teroristům je samozřejmě neskonale složitější než zaútočit na nějaký stát, který těm teroristům údajně pomáhá. Takové skupiny nemusí být žádnou pupeční šňůrou spojeni s daným státem či územím. Je samozřejmě zapotřebí, aby zpravodajské služby zjistily jejich finanční toky, zázemí, komunikace apod. Dlouhodobou strategií ovšem musí být nutnost se zaměřit na kořeny takového terorismu, na jejich živnou půdu, schopnost rekrutovat stoupence apod. Těchto kořenů může být celá řada.

Extrémní chudoba, stejně jako absence základní zdravotní péče či nezávadné pitné vody, přístupu k základnímu vzdělání a samozřejmě dlouhodobě neřešené politické problémy, převládající např. na Středním Východě, to vše jsou příklady faktorů schopných ve vzájemném propojení vytvořit velmi vznětlivou a nebezpečnou směs. Vzniklý pocit křivdy, bezmocnosti, frustrace, vzteku, snadno vytvoří živnou půdu pro radikální, extrémistické či dokonce teroristické jednání. Takovému nežádoucímu vývoji se musí snažit čelit každý stát, ale i multilaterální univerzální organizace jakou je OSN -- samozřejmě pouze za podmínky, že bude mít podporu členských států. OSN pak může přispět k vytvoření sociálně ekonomického prostředí, v němž se lidé nebudou obávat ani hladu, ani útlaku či represí nebo porušování základních lidských a občanských práv, tedy prostředí, v němž by měly převládnout zákony právního státu a spravedlnosti včetně sociální spravedlnosti. V takovém prostředí by mělo být snazší snižovat nežádoucí napětí a odstraňovat kořeny ozbrojených konfliktů prostředky mírovými, diplomatickými, politickými. Boj proti extrémní chudobě a dalším zmíněným faktorům a boj proti mezinárodnímu terorismu a za odstranění nových globálních hrozeb jsou spojené nádoby. I o tom je OSN Deklarace Milénia z roku 2000. Bohužel řada jejích vznešených cílů zůstává často jen na papíře a členské státy, včetně těch nejbohatších, se svým závazkům spíše vyhýbají.

Bohužel za stále velmi pravdivou považuji již starší poznámku britského režiséra Stanley Kubricka, že velké a mocné státy se často chovají jako gangsteři a malé státy jako prostitutky. Je proto třeba podpořit takový vývoj mezinárodního práva a mezinárodního společenství, který by moc těch mocných aspoň trochu sešněroval do respektovaných pravidel. A rovněž je třeba podpořit rozvoj principů spolupráce a vzájemné solidarity, které by pomohly zvýšit vliv těch menších států integrovaných např. ve větším regionálním společenství jakým je třeba Evropská Unie. Pak by se Kubrickova poznámka z oblasti realpolitiky mohla postupně stát překonanou a neplatnou. To je však samozřejmě hudbou budoucnosti, pro níž však musíme pracovat pokud chceme svět bez invazí a okupací, bez zbytečného prolévání krve tisíců nevinných lidí.