Vincenc trpěl už dva týdny hnusnou neznámou horečkou s průjmy, byl vyhladovělý a slabý a svět se mu zdál bezbarvý, což v šedé věznici bylo docela přirozené, ale v této chvíli se bez přemýšlení a kupodivu bez klopýtání v oblaku prachu rozběhl k padlé bráně, překračoval trosky a poslušně slezl do nějakého sklepa. Tam seděli neznámí lidé ve tmě a prachu, zapáchali strachem, nikdo se ho na nic neptal a skoro nikdo ani nepromluvil, čekal s nimi do večera; několikrát vstal a hledal po sklepení záchod, poprvé záchod nenašel, ale otevřel nějaké dveře a objevil za nimi komoru s několika prázdnými regály. Na jedné polici stála osamělá zavařovací sklenice, Vincenc ji otevřel a nalezl v ní jakousi mazlavou, po oleji páchnoucí hmotu, která, když ji ochutnal, chutnala jako řepná marmeláda, a Vincenc ji prsty vybral a snědl. Příchuť plísně přišla až pak.

Teprve když po nějakém čase spolu s těmi neznámými, strachem páchnoucími Němci vyšel na ulici, uvědomil si až v té chvíli, že právě uprchl z vězení. Na hlavní třídě se pohyboval mezi hořícími domy jednosměrný proud prchajících, také zapáchajících strachem, a Vincenc se k nim potácivě přidal. V protisměru se objevovala jen tu a tam sanitka nebo vojenské auto.

"Mně zbylo, jen co mám na sobě," řekl někdo.

Zastavil se až na kopci směrem na Zinnwald a dole pod sebou viděl město škvařící se v ohnivém hrnci, horko sálalo až k němu a žhavý vzduch ohnivého sloupu se tetelil jako na poušti v pravé poledne. Na okamžik vytvořily mraky podobu jakési tváře, nechutné a rozhněvané. Nad kouřem a plameny kroužila letadla. Připomínala dravé ptáky. Hlava se Vincencovi zatočila a musel se posadit na patník, zatímco kolem táhly zástupy s kufříčky, taškami, ranci anebo jen s holýma rukama a páchly nejistotou. V příkopě ležel malý mrtvý pes. Nic neobvyklého.

Vincenc už neviděl, když se příští den v poledne objevilo dvanáct set amerických bombardérů a dílo zkázy dokončilo. Mrtvá těla pak spalovali vojáci po pěti stech kusech na kraji města po celé dny.

Jeden uprchlý vězeň se mezi tisíci utíkajícími ztratil. Vězňové čekající teprve na rozsudek, ke kterým Vincenc patřil, nosili civilní oblečení. Nevadila ani jeho oholená hlava, prvnímu německému strážníkovi, kulhajícímu šedesátníkovi, který se snažil v Possendorfu, kde zřídili nouzový tábor, sestavit seznam vybombardovaných, řekl, že byl totálně nasazený v Drážďanech, chytil na ubytovně vši a musel se nechat ostřihat, teď neví, co má dělat, protože ani továrna, ani dům, ve kterém bydleli nasazení, už neexistuje. Němec ho nechal přespat v tělocvičně plné uprchlíků různých národností, druhý den odtamtud odvezli německé příslušníky autobusem a cizinci šli pěšky do Dippoldiswalde, doprovázeni oddílem Vlasovovy armády.

Vojáci kouřili ručně balené cigarety, plivali a nadávali na Hitlera: "Eto svoloč", na Stalina: "Eto očeň velikaja svoloč", i na Vlasova: "Och, geněral Vlasov - samaja balšaja svoloč".

V Dippoldiswalde poslali jednu skupinu, ve které byl také Vincenc, dál na Schmiedeberg. Vlasovci zpomalovali a pořád se o něčem dohadovali. Připadal si slabý a jako v divném snu, protože se mu pořád točila hlava. Když uviděl u silnice směrovku s nápisem Töplitz-Schönau, odbočil podle ní, šel dál a očekával křik, připraven nereagovat ani na střelbu, ale vlasovec na něj ani nezavolal.

Vincenc pochodoval celý den, několik hodin spal v krmelci na kraji lesa, pak šel dál, chvíli spal, pak zase pochodoval, dokud se nesetmělo, pak spal, pak zase pochodoval.... Zda přešel hranici říše, nevěděl. Potom už byl strašně unavený a chtěl jet vlakem, když ale zahlédl na nádraží dva evidentní gestapáky, doprovázené několika muži v uniformách SA, kteří kontrolovali doklady, obrátil se a pomalu odešel. Zpočátku měl dojem, že ho sledují, kdykoliv se ohlédl, viděl někde šedivý plstěný klobouk s kamzičí štětkou, míhaly se za ním kožené kabáty. Měl strašný, pálivý hlad a hlava se mu točila až k závrati.

Někdo na nádraží si zpíval: Bej mír bist du šejn... Vincenc věděl, že to je vyloučené, ještě ke všemu v jiddiš, ale... Bej mír bist du šejn... Najednou si uvědomil, že teď už také on sám zapáchá strachem.

V uličce vedle porcelánky už prostě nemohl dál. Všechno mu připadalo zelené. Schoval se do průjezdu a opřel se o stěnu, bledý a zpocený. Změřil si tep, i když neměl hodinky, zdálo se, že mu srdce bije rychleji, než jako kdyby měl jenom horečku. Připomínalo to synkopy. Bej mír bist du šejn... Bej mír bist du šejn... Bej mír bist du šejn, vracela se melodie. Pak vešla do průjezdu nějaká dívka. Nejprve se lekla, pak ho oslovila německy. Byla nahá, nebo jako nahá. Jako nahá, to přece ani nejde, buď nahá, nebo oblečená... Smál se té hlouposti.

2.

(Irene Wachtel nebyla ani omylem nahá, měla šedivý kostým a bílou sepranou blůzku. Irene byla válečná vdova. Jednoduchým a docela zdvořilým způsobem jí velitelství wehrmachtu sdělilo, že svobodník Josef Wachtel padl nedaleko Minska a byl tam také někde pohřben. Nic neobvyklého. Šest měsíců se s tím tajila, a kdykoliv se jí její nadřízený, dr.Emil Hausmann, provozní ředitel porcelánky Weidenhammer & Lehmann, jinak věrný ctitel Konráda Henleina, zeptal, zda má nějaké zprávy o Seppovi, řekla, že ne, ačkoliv ten předtištěný formulář v šedé obálce, jaký dostávaly všechny manželky padlých, měla v zásuvce prádelníku už dlouho.

Irene si raději nic nepředstavovala, nechtěla vědět, jak její muž zemřel, jen se snažila si vtisknout do mysli, že Sepp si prostě už nikdy pro svoje věci nepřijde. Smrt jako takovou znala, konečně, umřel už její otec, to viděla - a když byla ještě velmi malá, zemřela také její matka, ale to už jí nic neříkalo, na nic si nevzpomínala. Otec byl nemocný dlouho, Irene za ním po práci chodila a seděla u jeho postele, v posledních dnech už nemluvil a jen spal a pak jednou k večeru dvakrát hlasitěji vydechl, jako kdyby se mu ulevilo a chtěl něco odfouknout, Irene vstala, podívala se na něj a viděla, že je prázdný, žlutý a opuštěný, že už v něm není nic. Nic neobvyklého.

Co se ale dělá s věcmi po mrtvých? Po otcově smrti tohle vyřídila otcova druhá manželka Traudel, předala jí po pohřbu otcovy stříbrné hodinky a nějaké fotografie. Sepp -- ten rodiče už také neměl, někde v Tyrolsku žila jeho provdaná sestra, Irene jí chtěla o dopise z wehrmachtu napsat, ale nějak se to nedařilo, odkládala psaní z týdne na týden, až z toho byly měsíce a poslat zprávu takhle pozdě už bylo trapné.

Ale co s šaty po mrtvém? Když tehdy přišla po pohřbu k maceše Traudel vypít černou kávu - tenkrát pravou, ne válečnou, ukázala jí macecha Traudel hrdě dvě skříně: otcovy věci, jak řekla, "zakonzervovala" a vyčistila, visely vyrovnaně ve skříni, páchly naftalínem, dole řada vyleštěných a na kopytech naražených bot, košile a spodky ležely vyžehlené v prádelníku, aby, jak Traudel prohlásila, byly v pořádku, jako kdyby tatínek měl kdykoliv přijít.

Irene se tehdy otřásla hrůzou a nechutí nad absurditou a svatouškovstvím toho počínání, protože tatínek už prostě nikdy nepřijde, existuje už jen v její vzpomínce nebo eventuálně v nebi, ale tomu moc nevěřila, a tohle jsou fetišistické krámy, prostě hadry, které vlastně nemají s člověkem nic společného, jen a jen hadry! Bylo jí tehdy až fyzicky špatně, a když si teď na to vzpomněla, začala Seppovy šaty odnášet na Winterhilfe. Co z věcí Winterhilfe z nějakého důvodu nechtěla, nacpala Irene do popelnic anebo v převázaných krabicích nechávala ležet na chodníku v naději, že je někdo odnese. Jednu takovou krabici však za týden našla nerozbalenou na prahu, úhledně uloženou uprostřed rohožky. Od té doby už věci neroznášela, ale pálila je v kamnech. Nechala si jen nový dvouřadový tmavomodrý seržový oblek, ve kterém se s ní Sepp oženil. Přidala také košili a kravatu. Nějak se s těmihle posledními a nejhezčími věcmi po něm neuměla rozloučit, ale řekla si, že to je u ní přece něco jiného než tehdy v případě její nevlastní matky.)

3.

Nebyla vůbec nahá. Vracela se ten den domů z kanceláře a muže v průjezdu se polekala. Byl podivně hubený, měl velmi krátké vlasy, asi se několik dnů neholil a také byl děsivě, až papírově bledý a měl červené úzké rty, opíral se o stěnu a vypadal nemocně.

Vzpomněla si přitom na filmy o upírech. Jako maličkou ji zavezli rodiče do Drážďan, už nevěděla proč, ale když ji matka vedla po hlavní třídě, rozsvítila se reklama kina s obrazem velikého upíra se zářícíma zlýma očima a bílými špičáky a maličká Irenchen se tak polekala, že jí museli vyměnit plenky.

"Bei mir bist du Schein," řekl ten člověk a zasmál se slabě. "Nur ein Schein, das ist šejn..."

"Was - was machen Sie hier?" zeptala se Irene a couvla k vratům.

"Schreien Sie bitte nicht," řekl slabým hlasem.

"Ich flüstere doch... Was machen Sie hier?" opakovala. "Was wollen Sie von mir?"

"Ich bin kaputt, ich bin erledigt," řekl Vincenc. "Ich brauche Hilfe."

A pak se vláčně, jako se zpomaleně omdlévá ve filmu, sesunul na dlažbu, Irene mu pomáhala vstát. Připadal jí velmi křehký. Tak jako ji svou hubenou křehkostí kdysi překvapil Sepp, když ho poprvé objala nahého. Ale zatím tu vzpomínku zapudila.

"Sie sind krank, Sie müssen ins Krankenhaus..." šeptala.

"Nein, nein," bránil se, "kein Spital, ich will nicht."

Když řekla, že se pokusí najít nějakého lékaře, zavrtěl hlavou. Ne, žádného lékaře. Pak se na ni jaksi divně zadíval a řekl, že o něm nesmí nikomu povědět. Proč, divila se, když potřebuje pomoc, ale zmlkla, když pomalu pochopila, že ten člověk je na útěku. Zavedla ho k sobě do bytu a uložila ho do postele, kde okamžitě usnul. Uvařila si čaj, pila, dívala se na něj, jak spí. O tom, proč to udělala a co to znamená, moc nepřemýšlela.

V bytě uviděl Vincenc, když se probudil z mrtvolného spánku, nejprve malého psa, knírače. Pes se opíral tlapkami o pelest postele a očichával mu tvář. Vincenc se nepohnul a pes ho přátelsky olízl. Irena seděla u stolu a dívala se na ně. Podala Vincencovi šálek horké polévky, na jejíž chuť si později nemohl vzpomenout, věděl jen, že byla skvělá, vypil ji a zase usnul. Dozvěděl se pak, že spal skoro dva dny.

Irene se ho pořád ještě na nic neptala. Třetí den už neměl horečku, čtvrtý den vstal na několik hodin z postele. Irene chodila samozřejmě ráno do kanceláře porcelánek a vracela se až večer, ale skoro denně se jí povedlo zaskočit na chvíli v poledne a ohřát Vincencovi nějaké jídlo.

Vyspali se spolu šestou noc. Nejprve nechtěla Vincencovi prozradit, že je teprve druhým mužem v jejím životě, avšak její nevelká zkušenost vyšla najevo takřka okamžitě, když se ukázalo, že jinou polohu milování než misionářskou Irene nezná. Chudák nebožtík Sepp od ní odešel příliš brzy, stačil jenom probudit tušení a touhu.

"Co to děláš, co to děláš?" skučela naříkavě, napůl vylekaná a napůl znejistělá těmi novými pocity, překvapivě opojnými, silnými a intenzivními.

"To je neslušné, to je sprosté, to se nesmí!"

Vincenc se spokojeně chechtal a říkal jí, že dva lidé, kteří se dohodnou, spolu v posteli mohou dělat cokoliv. Učila se rychle.

"Co to děláš, co to děláš..."

"Takhle a tohle," odpovídal Vincenc. "Líbí se ti to?"

"Kdo tě to všechno naučil? Wo kennst du das alles her?" zeptala se potom. "Bist du - bist du verheiratet?"

!Ne, nejsem ženatý," odpověděl Vincenc. To byly její první otázky za celou tu dobu, uvědomil si, do té chvíle se neptala na nic.

"Měl jsi milenky?"

"Ale ne," zasmál se. "Mám to z knížek..."

"Lžeš," zaťala mu nehty do ramene, sjela teplou dlaní po hubeném břiše, ale pak se polekala a neodvážila se dál.

"Ich liebe dich, ich liebe dich," šeptala Vincencovi do ucha, když usnul. Bylo to poprvé, co zažila opravdové vyvrcholení. Připadala si pak několik dní jako opilá; kdykoliv si v kanceláři představila, že je s Vincencem v posteli, pomyslela na jeho hlavu mezi svýma nohama, na svou bezmoc a blaženost, když byl v ní, vyschlo jí v ústech, jako kdyby ochraptěla, a tělem jí proběhla teplá vlna. Všechno to, co bylo předtím, bylo nedůležité a dávné, stejně jako nesmysly, o kterých se mluvilo v porcelánce přeplněné ženami, vyrábějícími nekvalitní izolátory.

"Máš rodinu?" ptala se opatrně.

"Mám někde tetu," smál se Vincenc.

"Nemáš rodiče?"

"Už ne. Matka podlehla stejné nemoci jako malíř Egon Schiele, té vlně španělské chřipky po válce, vlastně si ji moc nepamatuju a... otec, ten zemřel před rokem, na srdeční mrtvici. Zdědil jsem po něm pár obleků a pár desítek tisíc protektorátních peněz."

"To znám, s těmi obleky," řekla nevesele.

Zůstal u ní čtrnáct dnů. Přes den většinou Vincenc pospával, pak opatrně a tiše uklízel, protože byl pořádný; Irene neměla doma rádio, takže četl německé knihy, kterých také nevlastnila mnoho. Poprvé si přečetl v originále Loupežníky od Schillera, devět románů Karla Maye (ani jeden ale nebyl o Vinnetouovi, šlo o romány z Persie a země Škipetarů) a jednu knihu Adalberta Stiftera. Myslel si, že mu budou jako němečtí autoři jaksi už z principu protivní, ale nebylo tomu tak.

Irene neměla mnoho přátel, jednu dvě kolegyně z kanceláře, doma ji ale občas navštěvovala jen sousedka, profesorka na místním německém gymnáziu. Když někdo přišel, většinou to byla právě profesorka, schovávala Irene Vincence ve velké skříni v ložnici. Předem si tam nachystal matraci a snažil se nehýbat se a spát. Jenom malý knírač, kterému byl Vincenc sympatický, trávili spolu konečně většinu dne, to podivné chování nemohl pochopit. Sedal před skříní, fňukal a tu a tam zaškrábal na dveře.

"Situace je skutečně beznadějná, když se podívám na mapu a vidím, kde všude už jsou Američané a jak blízko Berlína už jsou Rusové... Proč to ten pes dělá?" podivovala se profesorka.

"Zlobí," mávala rukou Irene. "Chtěl by si hrát s mými botami."

"Tohle ale před tím nedělal," říkala profesorka.

"Ne? Ani nevím," pokrčila Irene rameny. "Možná se taky zbláznil."

"Všechno to může dopadnout velmi špatně, Irenchen," pokračovala profesorka, "ale nikomu to neříkejte, zvláště ne, že jsem něco takového říkala já. Protože já věřím, že nás Prozřetelnost zachrání. Víte, dějiny znají takové případy - pamatujete si přece ze školy, jak to bylo s velikým králem Bedřichem, když byl v nejhorší situaci, obklíčen všemi nepřáteli, přáteli zrazen, a ejhle, náhle umřela ruská carevna a všechno se rázem změnilo..."

Podívala se na psa, který vrtěl ocasem a kňučel u skříně.

"To je ale divné, že tak vyvádí... Co má v té skříni?"

"To nic, on je jenom tak blbej," řekla Irene. Pes opravdu vypadal pitomě, když tak čenichal a kňučel kolem skříně.

"No, tohle ale opravdu předtím nikdy nedělal," vrtěla profesorka hlavou, "neměla byste se jít podívat?"

"Ne," řekla Irene jasně. "Herrgott, nein! Nechte toho psa na pokoji!"

"Co je s vámi?" podivila se profesorka. "Chováte se tak divně..."

"Možná už jsem se také zbláznila."

"Ach ano," souhlasila profesorka, "kdo by neměl v takové strašné době pocit, že možná zešílí."

Vincenc, který se v té chvíli ve skříni probudil z polospánku, si uvědomil, že dříve nebo později se jeho pobyt prozradí a že nastal čas, aby šel dál. Ale nechtělo se mu: Irenin malý byt byl jakýmsi místem mimo čas a prostor, podobně jako knihy Karla Maye, mimo válku, mimo Německo, mimo protektorát, nikoho neznal a nikdo neznal jeho, byla tu jenom něžná a učenlivá dívka, která mu dávala k dispozici všechny buňky svého těla a kromě toho ještě své potravinové lístky. Jenže stačilo se podívat oknem ven. Tam to končilo.

Ani Irene nechtěla, aby odešel.

"Ne, vážně musím. Opravdu. Jinak tě chytí, mě zastřelí a tebe v nejlepším případě jen strčí do lágru."

Irena o koncentračních lágrech nic nevěděla. Slyšela, že existují, ale představovala si je jako lepší věznici. Vincenc jí vyprávěl o terezínské pevnosti, ale viděl, že mu příliš nevěří.

"Jak ses ty vůbec dostal do... vězení?" zeptala se. Vincenc ležel napříč na posteli, hlavu měl opřenu o její břicho, levou rukou objímal její stehno. "Ty přece nejsi žid..?"

"Ne," usmál se. "Byl jsem v podzemním hnutí."

"Ty jsi střílel na... Němce?" podivila se. Chtěla říci nás, ale neřekla.

"To je moc silné slovo," řekl Vincenc. "Nestřílel."

Ne, opravdu nestřílel, i když toho někdy litoval.

"To ne. Ale věděl jsem, věděli jsme, že Hitler jednou válku prohraje."

Irene se zatvářila podivně.

"Proč?"

"Protože už ji přece prohrál," řekl Vincenc.

"Asi ano," kývla. Zdálo se mu, že nejistě.

"- a že pak bude Německo muset za všechno zaplatit - pak bude hodně práce, připravovali jsme novou správu, úřady, spojení, zákony... Já pořizoval seznamy německých továren a podniků. Ale nebyli jsme sami a... Chtěli po mně, abych jim sháněl peníze. Pracoval jsem totiž v organizaci, kde jsem se setkával s bohatými lidmi. Jenže ti většinou měli spíš strach a nenechali mě ani domluvit."

Pak se zasmál: "Jedna partička dědků odbojářů po mně dokonce žádala, abych jim sháněl po vesnicích uzené."

"Uzené?" nerozuměla Irene. "Maso?"

"Uzené maso, opravdu," řekl Vincenc. "V rámci své práce jsem hodně cestoval po venkově a ti volové mysleli, že jim budu dovážet proviant. Představ si, když jsem konspirativně přicestoval někam na tajnou schůzku, s tajnými hesly a tím vším, a na konci tam sedělo v salonku nějaké hospody pět dědků a začali mluvit o uzeném mase... Když jsem se zdráhal, říkali mi, že jsem ještě naivní a nezralý. Třebas mysleli, že tak pokračují v husitské tradici, Žižka prý také všude sháněl uzené... Ale většinou chtěli peníze. Nejčastěji po mně žádali, abych sbíral peníze mezi podnikateli. Jenže to jsem věděl, že je jistá zkáza, absurdní cesta do hajzlu, to jsem odmítl..."

"Ale nějak tě přece... dostali," namítla.

"To ano, u nějakého bývalého oficíra z té naší skupiny našlo gestapo plánky a seznamy... Ani nevím, co u něj hledali, jestli ukryté sádlo nebo jestli ho někdo udal. Pak došlo i na mě. Sebrali nás asi stopadesát..."

"Tolik?" Irene se divila upřímně.

"Ty si snad myslíš, že je to málo?" řekl Vincenc. Pak pochopil, že Irene o skutečných poměrech v protektorátu nic neví. LLiebes, zatčených lidí byly desetitisíce. Tisíce popravených... Já bych asi taky byl dostal sekyru, nebýt..."

"Těch bomb, já vím," řekla Irene. Tiše dodala: "Říká se, že tam v Drážďanech zahynulo sto tisíc lidí... A že už tam nestojí ani jeden starý dům, zámek, galerie, kostely... To přece není možné. Tomu ani nevěřím."

"Možné je mnohem víc, než jsem si kdy myslel," vzdychl Vincenc. "Bože, kolika věcem jsem nevěřil já..."

4.

(Vincenc studoval práva, ale v podstatě ho ten obor málo zajímal, chtěl se věnovat buď diplomacii, nebo žurnalistice. Zvláště nenáviděl římské právo, a tak se přes první rigorózum dostal jen nadlidským úsilím a se vztekem, takže jednoduchost a okouzlující logiku římského práva pochopil až o rok později. Druhou státní zkoušku složil s vyznamenáním, ale víceméně náhodou, bral psychoton, který mu zvyšoval sebevědomí, takže sice ovládal nanejvýš třetinu látky, ale díky zmíněné náhodě se trefil do otázky. Tím povzbuzen, přihlásil se hned drze na druhé rigorózum a profesoři se vzhledem k předchozímu vyznamenání nedokázali odhodlat ho vyhodit a prošel pěti hlasy proti třem. Třetí rigorózum mělo být v prosinci roku 1939, jenže přišel protektorát.

Po smrti při nepokojích postřeleného studenta Opletala chystaly levicové studentské organizace jeho demonstrativní pohřeb. Tajemník studentského právnického spolku pravicové orientace Všehrd byl známý děvkař a mezi jinými měl milenku, jejíž otec byl přítelem jednoho úředníka z kanceláře říšského protektora von Neuratha. Milenka přinesla informaci, že Němci pohřbu chtějí využít k tomu, aby podnikli řadu drastických opatření, a kromě jiného hodlají zavřít vysoké školy. Protože se Vincenc osobně znal s ministrem, jeho matka byla kdysi spolužačkou ministrovy ženy, poslali ho spolu s tajemníkem Všehrdu, aby ministra požádal o zákaz toho pohřbu. Už ve dveřích kanceláře měl Vincenc pocit, že se ocitl v nějakém jiném čase: těžký nábytek, ticho, závěsy, srovnané spisy, lehká vůně levandule a starého papíru. Ministr byl zdvořilý, trochu unavený, vyslechl je, ale jen vrtěl hlavou:

"Jste mladí, nezkušení, chápu vás, máte před zkouškami, ale nebylo by to ani v říšském zájmu, a já byl několikrát ujištěn... Pozdravujte ode mne maminku, Vincenci."

Vincenc si uvědomil - a trochu ho přitom zamrazilo v kostech - že ministr těm německým ujištěním opravdu věří. Protože asi tak stejný smysl mělo povědět ministrovi, že matka už řadu let nežije, jako dál debatovat, vstal a rozloučil se. Po demonstracích okolo pohřbu bylo deset studentských vůdců zastřeleno a kolem dvou tisíc studentů odvezli do koncentračních táborů. Teprve mnohem, mnohem později si uvědomil, že z těch zastřelených nebyl ani jediný komunista.

Vincenc byl zoufalý, protože celá koncepce jeho života, jak si ji plánoval, se takto úplně rozpadla. Vnutil se - třikrát marně telefonoval a pak dvě hodiny čekal před němou a chladnou vilou - do bytu děkana fakulty profesora Weniga a prosil ho, aby umožnil studentům, kteří podobně jako on už vlastně dostudovali a nemuseli už chodit na přednášky, složit zkoušky u profesorů v bytech, že školy mají být zavřené tři roky a za tu dobu všechno zapomenou. Děkan si velmi smutně a vyčerpaně promnul těžká víčka a pak řekl, že lituje, ale že ho nepřemluví.)

5.

"Musím pryč," řekl Vincenc ráno. Protože byla neděle, snídali spolu. Chléb chutnal otrubami a margarin margarinem.

"Aha," řekla Irene. "Myslela jsem si to."

"Proč?"

"Tak, už jsi skoro v pořádku... Myslela jsem si, že budeš chtít odejít."

"Půjdu zítra."

"Dobře," kývla. "Budeš potřebovat peníze?"

"Jenom málo," usmál se. "Hned jak se dostanu domů, ozvu se ti nějak."

"Ano," řekla Irene hlasem bez jakékoliv barvy. "Máš kam jít?"

Vincenc kývl.

"Proč tady máš vlastně ty romány Karla Maye?" zeptal se.

"To jsou Seppa," odpověděla. "Wachtel je měl rád."

"A proč mezi nimi není ani jeden Vinnetou?"

"Vinnetoua si vzal Sepp sebou," usmála se slabě.

"Ach tak," řekl Vincenc. "Promiň."

"Nic se nestalo," odpověděla Irene. Chvilku seděli mlčky.

"Tu košili spálím," řekla pak. "Ne, dám ti ji a ten jeho tmavomodrý oblek taky. Nemá cenu žít v minulosti. Jestli už má cenu žít. A teď mě ještě něco nauč. Kdysi jsem viděla takové neslušné obrázky... Dělali... Chtěla bych to všechno zkusit."

MINULÁ KAPITOLA: Kometa ZDE

Alex Koenigsmark: Siromacha - román na pokračování SEZNAM KAPITOL