V červenci tohoto roku však vyšla Petru Musílkovi kniha ještě jedna - elektronická. Vydal ji Prácheňský syndikát V-ART Horažďovice - Písek v Edici hostů (ta je součástí projektu Taxus Bohemica na v-art.envision.cz) a Musílek jí dal název Kniha dluhů. Pozval čtenáře do serpentýn svého života, ten s ním prochází místy a událostmi a Musílek je mu jakoby povědomý - ta veskrze poctivá výpověď o sobě pozoruhodně ladí s atmosférou básnických sbírek. Zkrátka důvěryhodný člověk. Tak jako si odpracoval svůj život, jsou odpracované i jeho básně. Věříme mu každou větu a každou strofu, o čem píše, to je jeho duchovním vlastnictvím. Krajina, řeka, vítr, stopy, cesty mají jedno společné: jsou v něm. "Napsal jsem ty dva řádky," vzpomíná Musílek v Knize dluhů, "a nevěděl jak dál. Vítr se ve mně neusadil dostatečně hluboko. Ostatně, začátek básně byl tak jako tak poznamenán jiným dnem a jinými poryvy větru. Přicházel ze zcela jiných planin ticha, než která mi seděla pod kůží." Živly to jsou, čím Musílek žije, a úsilí živly zmoci básnickým jazykem to je, co Musílka za dlouhá desetiletí utvořilo vnitřně. Proto nemůže, především ale nechce předstírat. Vzpomínková Kniha dluhů nebyla napsána, aby mátla či vyvolala iluze - i ona, jako sbírky básnické, je výpovědí dělného člověka, kterému jsou cizí pózy a účelové efekty. Chválabohu "list který vlastní váhu zná / nepadne nikdy do prázdna" (Listí).

Aby čtenář zatím neznalý Musílkovy tvorby věděl o básníkovi to podstatné, citujme z kapitoly Dobříš: "Vždycky jsem i přes svou praktičnost zůstal trochu romantik a trochu idealista. Když odjíždím na zámek, kterým prošly desítky osobností, věřím, že se tam s nimi setkám. Že budu dýchat stejný vzduch, který oni dýchali, že v chodbách uslyším ozvěnu jejich kroků, že se neviditelně předává i to, co v těchto zdech bylo kdy promýšleno."

A návdavkem zkušenost z Dobříše: "Literární kritik, který usedl přímo proti mně, listoval svazky básní, k jednotlivým jménům náhodně přiřazoval okamžité postřehy, aby nás později zavalil všeobecnými odkazy na význam a symboliku slov. Bylo to profesionální šarlatánství a myslím, že to věděl a že mu to bylo jedno."

Třebaže "tak tiše lidské srdce bije / a málokdo je na doslech" (Tichý svědek), neuzavírá se Musílek do své literární dílny. Rodnému východočeskému městečku Chotěboř vydobyl jakožto organizátor popřední místo na mapě českého literárně společenského ruchu a v pardubické pobočce Obce spisovatelů mu dali najevo, že je tam z osobností nejpopřednějších. Řadím Petra Musílka ke spisovatelům progresivním a schopným rozpoznat neodvolatelnost evolučního vývoje: chotěbořský literát má totiž vlastní internetové stránky - www.leonet.cz/petrmusilek - a v tomto směru patří k průkopníkům v cechu českých spisovatelů - po bok prozíravých individualit, jakými jsou Milan Dušek, Jiří Žáček, Miroslav Huptych, Ota Ulč, Zora Šimůnková, Klára Hůrková, Lubor Kasal a někteří další. Mám dojem, že Petr Musílek směřuje k projektu, v němž nabídne čtenáři-surfaři i literární vědě velmi hlubokou sondu do svého celoživotního díla.

Musílkův českobudějovický kolega Věroslav Mertl je přesvědčen, že "obecně knižní typ kultury skončí, nikoliv však samotná literární tvorba. Ta, vytěsněna, bude absorbována jinými technologiemi, časově úspornými..." Z tohoto zorného úhlu je Musíkovo počínání vpravdě důmyslné. (Nemohu neodkázat na stránky www.senio.cz, které Musílkovu tvorbu nabízejí rovněž.)

"Čím kdo z vás nahradit mi může / tu svízel plnou radosti" píše pěvec živlů Vysočiny v básni Růže. Mezi jeho svízele patrně patří nepoměr mezi díly vydanými a díly rukopisnými. Vloni šedesátiletý chotěbořský tvůrce má před sebou čas, kdy teprve vyjeví šíři svého literárního talentu: v jeho rukopisném archivu je například sbírka povídek (Bazič), sbírka pohádek a pověstí (Vlčí kolo), cyklus úvah a aforismů (Cestovní deník) či rukopis románu (Acylpiryn Hysteps). Podotknuto opět s Věroslavem Mertlem: "Svoboda po roce 1989 přináší zase jiná, neméně rafinovaná a nebezpečná úskalí pro literaturu, jako je například povolnost autorů vyhovět poptávce po jistém, pokud možno odlehčeném, nenáročném žánru, který jde na odbyt a činí autory úspěšnými (eo ipso "prodejnými"), zatímco autoři vážných témat bez sponzorování těžko nacházejí nakladatele, ba začasto se předem vzdávají honoráře, ev. vydávají knihy vlastním nákladem. Čím hlubší a náročnější próza či poezie, tím menší naděje na vydání. Nic žel nenasvědčuje tomu, že by mohlo dojít k zásadní změně, zejména s přihlédnutím k stále menšímu zájmu čtenářů o zmíněný druh tzv. krásné literatury" (viz Hovory se spisovateli v internetovém projektu Taxus Bohemica). Je tedy otázkou, zda Petr Musílek vyjeví celý svůj autorský profil díly vydanými tiskem nebo v digitalizované verzi, a stejně tak se budeme ptát, jak široký okruh recipientů se s Musílkovým dílem obeznámí. Dnes však musí literatuře záležet v prvé řadě na tom, aby obstála před sebou samou. Musílek se nezaprodal konjuktuře a nebude z těch, kdo literaturu poškodí.